Tom Borrow a amplifikovaná Medea v Rudolfinu

Vycházející hvězda klavírní scény, Tom Borrow (21 let), usedl na stoličku a odehrál Koncert pro klavír a orchestr č. 24 c moll K 491 W. A. Mozarta s bravurou a bez větších problémů. Prvotní tendence předbíhat orchestr, či spíše předbíhat udané tempo postupně vymizela. Řeč těla vypovídala o již zkušeném interpretovi, pro kterého už je minulostí prožívat svazující trému. Výrazová stránka nesla znaky dobré promyšlenosti a výstavby, emoce hře nechyběly, dokonce jsem místy slyšel vyzrálost virtuosů, když přednes pravé ruky nesl jasné a hluboké sdělení, nijak zbrkle vyřčené. Projev byl obecně velmi kantabilní, kadence v první větě dechberoucí.

Výkon byl, ve smyslu vlastní klavírní hry, tedy mimořádný, zvlášť na tak mladého umělce. Pokud bychom se však bavili o výkonu ve smyslu přednesu publiku a snaze „prodat“ své schopnosti co možná každému posluchači, dostali bychom se patrně do kontroverze. Borrow pojímá jakýsi varhanický přístup ke klavírní hře: „Vlastně nechci, abyste na mě hleděli – poslouchejte hudbu, já jen sloužím“. V divákovi tak mohl vzniknout nepříjemný pocit odstrčenosti. Řečí těla Borrow mluvil celkově velmi introvertně, což netvrdím, že je nutně na škodu. Když se však klavírista choulí na stoličce, k divákům se podívá jen v nutných momentech při příchodu a odchodu, když vzniká určitá hradba mezi pódiem a hledištěm, vznikají otazníky. „Body language“ (v místech sólistova tacet) podával místy dojem až znudění. Nechci však neocenit množství znamenitých momentů: čitelné vynášení hlavní melodie (i když se například nacházela v basu), lahodně znějící „laufy“ vzhůru (ve třetí větě) končené konkrétně, vyrovnaně a velmi plynule do ztracena, provedení nepostrádalo aspekt uvolněnosti – všechno bylo odehrané jakoby mimochodem. Výše zmíněná rezignace na roli „hvězdného“ sólisty pak snadno vysvětlí absenci přídavku, byť byl sólista publikem vyvoláván až čtyřikrát ke klanění. Dodejme pikantérii, že tentýž koncert v tutéž chvíli prováděl v Obecním domě i jiný zahraniční klavírista, Rafał Blechacz.

Po přestávce došlo na druhé číslo večera, melodram Medea Jiřího Antonína Bendy. Zde se hlavní pozornosti dostalo herečce Zuzaně Stivínové. V díle vystoupili též pěvci Michaela Zajmi a Jiří Hájek a dva herci-chlapci Šimon Halouzka a Jan Vychytil, časový prostor všech těchto rolí byl však v součtu značně v menšině. Lehce zvláštně působí obsazení etablovaných zpěváků do tak malé a ještě nezpívané role. Melodram přináší velmi závažné, bájné téma krvavé pomsty. Žárlivá Médea se mstí Iásonovi za jeho nevěru tak, že zabije nejen jeho milenku a jejího otce, ale též své a Iásonovy děti. Melodram zpracovává zejména její vnitřní dialog plný rozervanosti, který předchází postupnému rozhodnutí se ke strašlivému činu na vlastních dětech. Tento dialog zaujímá v celku díla opravdu značný prostor. Zuzana Stivínová zaslouží uznání už jen za schopnost pamatovat si tak dlouhý monolog, který neustále přetrhávají vstupy hudby.

Všichni herci disponovali mikroporty, jejich hlas byl tedy uměle amplifikovaný. To ve mně vzbudilo množství otázek. Je Rudolfinum na toto dílo příliš velké? Nedalo by se to zvládnout bez mikroportů? Přece jen, Benda s nimi nepočítal. K čemu je Bendovo poctivé, důsledné dynamické zpracování, které dává prostor k recitaci, když amplifikovaný hlas může klidně šeptat a stejně bude slyšet? Nevytrácí se tak z podstaty díla něco důležitého? Nemůže takto sklouznout někam, kde ho autor mít nechtěl? Nebyla amplifikace přílišná? V exponovaných, vzrušených replikách herečky docházelo decibelově až k hranici nepříjemné „přebuzenosti“. Při použití mikrofonů jsou zpěvákům umožněny věci, se kterými autor nepočítal, dílo od počátku evidentně bere v potaz hlasitostní hendikep mluveného slova oproti zpěvu. K čemu amplifikaci, když slovo zní ve většině případů do ticha či jemné hudby? Docházím k pravděpodobné hlavní příčině umělého zesílení: k přílišné velikosti prostoru.

Přes značnou délku úvodního Médeina monologu se podařilo udržet formu a nedošlo k rozpadu. Mám za to, že by se to mohlo stát, monolog je skutečně rozsáhlý. Dílo jako celek zafungovalo. Domnívám se, že režijních vkladů nemuselo být tak poskrovnu (jediná rekvizita: černý závoj), protože prvních dvacet minut zní jedna dlouhá „recitovaná árie“ – určitá větší členitost pódiového dění by snad mohla pomoci eliminovat eventuální pocit monotónnosti. 

Tomáš Netopil vystoupil – na své poměry – v nenápadné funkci. Jak při klavírním koncertu, tak při melodramu byla upřena pozornost na jiné. Hlavní hostující dirigent České filharmonie však zredukované těleso našeho prvního orchestru řídil jistě a se zápalem. Oddaně sloužil zájmům jiným než vlastním. A Jiří Antonín Benda nám připomněl, že slova chvály od samotného Amadea, kterých se mu dostalo, nebyly plané řeči. Jeho hudba má jistě co nabídnout i dnes. Například alespoň v rovině inspirace dnešním autorům melodramů, kteří mají oproti tvůrcům v jeho době jednu nespornou výhodu a možnost k využití: mikrofon.

Česká filharmonie – Tomáš Netopil
9. února 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klavír a orchestr č. 24 c moll K 491
Jiří Antonín Benda: Medea

Účinkující:
Tom Borrow – klavír
Zuzana Stivínová – role: Medea
Michaela Zajmi – role: Chůva
Jiří Hájek – role: Iáson
Šimon Halouzka – role: syn Medey a Iásona
Jan Vychytil – role: syn Medey a Iásona
Česká filharmonie
Tomáš Netopil – dirigent