Zlatým klíčkem ke klenotnici Dvořákovy hudby je Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, B 191. Skladba, o jejíž kráse a kompoziční dokonalosti ani sám Antonín Dvořák nepochyboval. Od počátku – pobýval tehdy v New Yorku – referoval spokojeně domů, příteli Jindřichu Kàanovi svěřil hned po prvé větě, že „ten koncert se mi lépe podařil než můj klavírní a houslový…“ a po dokončení potvrdil svůj názor i Josefu Bohuslavu Foersterovi naplno: „…samochvála nebývá spolehlivá, ale já Vám to musím říct, že mám z toho díla nehoráznou radost a myslím, že se nemýlím. Vím jistě, že budete se mnou souhlasit a až vyjde tiskem, dostanete partituru.“
Jaká kolegialita – oba skladatele aktuálně angažoval svět, Foerster působil v Hamburku, Dvořák za oceánem. Dvořák měl „nehoráznou radost“ z díla, my jsme nehoráznou radost očekávali též, vždyť před hostujícím italským orchestrem Orchestra Sinfonia Nazionale della Rai, tedy rozhlasovým orchestrem z Turína, stanul Christoph Eschenbach, dirigent, jehož dávno ctíme a zůstává nám, zejména přednesem Brucknera a Mahlera s Českou filharmonií, jasně v mysli a úctě. Pro sólový part byl angažován Kian Soltani (nar. 1992), Rakušan s perskými kořeny, právem označovaný za hvězdu violoncella, jenž hraje na nástroj Stradivarius – London ex Boccherini z roku 1694.
Mohli jsme očekávat špičkový zážitek, nepřišel: Orchestra Sinfonia Nazionale della Rai se prezentoval jako orchestr hutného zvuku, zvučných smyčců, ještě víc dominujících nástrojů dechových. Orchestr hrál předimenzovaně i nepřesně a netřeba jmenovat třeba hornové „kiksy“, i ty k interpretaci žel patří, nesouhra sólisty s orchestrem provázela celý kus. Fakt málo omluvitelný u díla tak stěžejního pro violoncellovou literaturu, skladby, která je od poutavého, nezapomenutelného začátku až po originální zakončení kompaktní výpovědí životní reflexe zralého skladatele. Dvořák znal cenu díla, dobře ohlídal i všechny prstoklady a interpretační úpravy Bohuše Wihana, vysoce ocenil a pochválil premiérové uvedení Leo Sterna v březnu 1896. Od tohoto data je pak právě tento koncert všemi cellisty nejvyhledávanější, sólistovi nechává náročnou virtuozitu a zároveň angažovaný orchestr není pouhým doprovazečem.
Kian Soltani předvedl jemný, ušlechtilý zvuk svého nástroje, nebylo pochyb o jeho hráčské zručnosti, nicméně přednes, interpretace díla, zůstala v jakési nápovědi přehlušené forsírovanými vstupy dechových nástrojů, ty flétnové, hobojové, fagotové dovětky melodií, s nimiž si Dvořák od počátku, tedy zejména v prvé větě, tak důmyslně pohrává, přešly do jekotu. V tom celkově hrubším vyznění díla se ovšem neutopil fakt, že Kian Soltani je cellista nejvyšších ambicí, kterým lze věřit.
Své kvality přednesl orchestr v docela jiném světle v Dvořákově Symfonii č. 8 G dur, op. 88, B 163. Symfonie předposlední, nejosobitější, radostná a vědomě osobitá. Maestro Eschenbach ji dirigoval zpaměti, orchestr výrazně artikuloval od prvých vstupních taktů deklamované melodie, působivě se představila sekce smyčců zejména v Adagiu, v silně emotivní barevné kráse, třpytivé zejména díky koncertnímu mistru; dirigent výtečně zdůraznil taneční, lidovou inspiraci, jak žádá Allegretto grazioso, a temperament závěru byl přesvědčivě slavnostní. Uvedení temperamentní, zdařilé.
Jako výtečný se ovšem turínský orchestr předvedl naplno až v přídavku, v díle evidentně bohatě zažitém a ostatně domovsky srozumitelném, „italském“. Tím vpravdě reprezentačním kouskem byla dovádivá skočná – Saltarela z Italské symfonie Felixe Mendelssohna –Bartholdyho. Večer zajímavý, poučný a slavnostním publikem vřele přijatý.
Festival Dvořákova Praha
Zahajovací koncert
Orchestra Sinfonia Nazionale della Rai
Kian Soltani – violoncello
Dirigent Christoph Eschenbach
Rudolfinum, 8. září 2019
