Dvořákova Praha: Jakub Hrůša a Jan Mráček

  1. 1
  2. 2
Na festivalu Dvořákova Praha proběhl 14. září 2020 ve Dvořákově síni Rudolfina koncert České filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši v čele s mladým houslistou Janem Mráčkem. Na programu byl: Ludwig van Beethoven – Houslový koncert D dur, op. 61 a Josef Suk – Asrael, symfonie c moll, op. 27.
Dvořákova Praha 2020: Jan Mráček, Jakub Hrůša (foto Martin Divíšek)

Třetí program festivalu patřil k realizačně náročným. Rozměrný houslový koncert (existuje ještě ve verzi pro klavír z roku 1808 adaptovaný z podnětu M. Clementiho), jediný, který Beethoven napsal, je součástí kmenového repertoáru klasické hudby a má své vynikající interprety. Prvními z nich byl premiérující Franz Clement, součástí repertoáru se ale stal až uvedením v roce 1844 interpretací tehdy dvanáctiletého Josepha Joachima. Za prvotřídní lze považovat ve všech směrech např. nahrávku Anne-Sophie Mutter s Berlínskou filharmonií. O to těžší je splnit očekávání. Česká filharmonie jako rezidenční orchestr festivalu, dirigent Jakub Hrůša a mladý houslista s mezinárodní praxí a oceněním (1. místo v mezinárodní soutěži Fritze Kreislera ve Vídni, 2014) Jan Mráček, byli zárukou, že koncert publikum nezklame.

Sólový koncert je formátem, na který je možno se podívat i ze symbolického hlediska. Beethovenovo řešení je symfonické. Sólový nástroj je organicky propojen s orchestrem. Na počátku se z něj jakoby kadenčně vynoří, tématicky s ním rozmlouvá, mění role, občas i dobarvuje orchestr, který je zde mocnou, na rozdíl od převážně lyrických houslí, spíše mužně heroickou silou celku, v nějž Beethoven věří, jak ukáže později i 9. symfonie. Vidí svět sice v kontrastech, které na sebe někdy tvrdě naráží, ale víra v dynamickou harmoničnost vládne i jeho hudbou. Možná i to byl jeden z důvodů, proč byl jeho pohřeb (na rozdíl od řady jiných, dnes slavných umělců) manifestací uznání kolegů i veřejnosti. Jeho svět byl dynamicky komplexní, s jasným rozlišením rolí, určitou osamoceností mimořádného jednotlivce-hrdiny, ale přesto s vírou v perspektivu spolupráce. Právě i v příležitosti sdílet náhled starších generací jsou stále znovu připomínaná díla minulosti nevyčerpatelná.

Dvořákova Praha 2020 (foto Martin Divíšek)

Koncert vznikal ve stejné době, jako autorova Osudová symfonie (jeho premiéra 1806). Vzhledem k počátečnímu nezvyklému otevření skladby údery tympánů a další motivické práci bývá někdy analytiky zvýznamněna vzájemná souvislost. Jmenované tympány v úvodu skladby byly v tomto provedení důraznější, než bývá zvykem. Provedení sólového partu Janem Mráčkem bylo suverénní, barva nástroje (italského houslaře C. F. Landolfiho, Milan 1758) zejména ve vysoké poloze velmi příjemná, nicméně jsem nezaznamenala rozsah výrazové a dynamické škály, občas i vzájemnou citlivost ve zvukové návaznosti s orchestrem, kterou slyšíme u jmenované Anne-Sophie Mutter s Berlínskou filharmonií. Přitom při délce koncertu je právě minuciózní výrazová proměnlivost v detailech a vazba s orchestrem významná. Jan Mráček je spíše extrovertní, publikum si získal.

Smuteční symfonie Asrael pro velký orchestr c moll, op. 27 Josefa Suka stále více fascinuje umělce i posluchače doma i v zahraničí. Zásluhu v šíření povědomí mají nejen opakovaná uvádění v koncertním provozu především českými dirigenty, ale zejména dostupné nahrávky (ze starších Talicha, Ančerla, Neumanna, posléze Mackerrase u Supraphonu, Peška u Virgin Classics, Bělohlávka u Chandos Records, a ze současných právě i Hrůši u Naxos). Znalci vysledovali i pro nás kuriózní nahrávku Malajské symfonie pod vedením Clause Petera Flora (téma smrti je v malajské kultuře velmi významné, i když odlišně vnímané).

Dvořákova Praha 2020: Jakub Hrůša (foto Martin Divíšek)

Pětivětá symfonie je součástí monumentálního volného cyklu Asrael, Pohádka léta, Zrání a Epilog. Podnětem, jak známo, byl sled předčasných úmrtí jeho tchána a učitele Antonína Dvořáka 1904 a rok poté jeho ženy a Dvořákovy dcery Otilky, která mu zemřela v náručí. Bezprostřední blízkost při umírání nezanechá nikoho stejným. Je neuvěřitelné, jak otřesený umělec dokázal koncertovat a současně i pracovat na symfonii věnované nejprve Dvořákovi, a to už během turné s Českým kvartetem, a také jakého přelomového kompozičního výkonu byl schopen ve svých 32 letech!

Kompoziční styl je novátorský, komplexní a velmi blízký jeho současníkovi Mahlerovi včetně paradoxně vnímanému tématu smrti, které ostatně i rezonovalo v období secese. Mistrovská instrumentace a orchestrace, která vynikne v proplétání hlasů nástrojových skupin a vystupujících sól, asymetrie, plastický zvukový proud s proměnlivým výrazem zde monumentálního tématu nadlidské síly Asraela – anděla smrti a osudu, který nás zasahuje nepřipravené. Křehkého výrazu houslí jako symbolu čisté duše Otilky (4. věta). Celé spektrum výrazů boje, odporu, scherzové bizarnosti k přijetí smrti a závěrečnému projasnění do C dur.

Dvořákova Praha 2020: Jakub Hrůša (foto Martin Divíšek)

Praha měla pro Mahlera i Suka ihned porozumění. Premiéra pod vedením K. Kovařovice měla úspěch (1907) nejen proto, jak se podařilo Sukovi geniálně vtělit i společností živě vnímané téma do zvuku, ale i pro kvalitu provedení. Suk dokonce získal v roce 1907 za skladbu první cenu České akademie věd a umění. Česká filharmonie provedla Asrael poprvé v roce 1912 v nově otevřené Smetanově síni Obecního domu, kde dodnes můžeme vnímat soulad interiéru sálu s charakterem díla.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments