Dvořákova Praha ukázala světlou hudební budoucnost

Lví podíl na profesionálním nastudování skladeb má také šéfdirigentka a hlavní pedagožka orchestrální hry na Pražské konzervatoři Miriam Němcová. Dirigent večera Petr Altrichter ji také na závěr koncertu vyvolal na jeviště a na výraz díků upřímně objal. Vynikající a spravedlivé gesto!

Byl to skvělý koncert, ve kterém se spojilo nadšení mladých dobře technicky vybavených orchestrálních hráčů s uměleckou zralostí dirigentů. Už od prvních tónů úvodních Borodinových Poloveckých tanců bylo zřejmé, jak vážně studentský orchestr bere svoje vystoupení na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha, a že se tedy zcela zaplněné auditorium pražského Rudolfina může připravit na opravdový umělecký zážitek.

V Borodinově partituře je mnoho nástrah v oblasti rytmické i instrumentační, především pak je zde několik virtuózních sól dechových nástrojů. Všechna byla provedena s bravurou a sebevědomím zkušeného orchestrálního praktika. Obdivuhodné! Dirigent Petr Altrichter dával každým gestem najevo sympatie mladým hráčům a orchestr vedl v koncepcích, které ho zdobí. Také v Borodinově skladbě docílil pevné formy a logiky všeho, co je součástí partitury – do té míry, že pod jeho taktovkou vycházelo vše jakoby nezpochybnitelně samozřejmé. Mladí hudebníci jeho interpretační ideje s radostí realizovali.

Se stejnými superlativy můžeme ověnčit i provedení slavného Koncertu pro housle a orchestr D dur Petra Iljiče Čajkovského. Do „první linie“ se postavil mladičký sólista Daniel Matejča, který před necelými dvěma měsíci rozšířil svoji hojnou sbírku vítězství v soutěžích o první místo v Eurovizní soutěži mladých hudebníků ve francouzském Montpellier. Stal se tak prvním oceněným Čechem v této soutěži.

Vyzařování Daniela Matejči na publikum, jeho bezchybný výkon v enormně náročném houslovém koncertě, zpěvný, emoce podněcující tón, ale i skromné vystupování při úklonách či suverenitu při provedení brilantního přídavku lze označit jako velký příslib pro novou nastupující generaci koncertních houslistů. S jemnou a elegantní sentimentalitou zařadil sólista ve svém interpretačním pojetí Čajkovského koncertu místa s nepatrnými glissandovými přechody mezi tóny (především v lyrických částech). Vnímám to jako okouzlující finesu. V provádění virtuózních pasáží si Matejča nedovolil žádnou rutinu – dodržoval striktně rytmus i tempo bez ohledu na jejich náročnost. Dynamická škála houslisty byla velmi široká, konkrétní dynamický průběh vždy volil s pokorou k provozovanému dílu.

Petr Altrichter se studentským orchestrem poskytl sólistovi mnoho volnosti v jeho samostatných výstupech, pevný řád pak nastolil v doprovodech tempově energických dílů. I zde se mladí hráči setkali s praxí velkého dirigenta a tato zkušenost je bude provázet po mnoho dalších let.

Provedení Dvořákovy Osmé symfonie již můžeme pro zestručnění pojmout jen v duchu festivalového koncertu. Ze všech stran o této autorově vrcholné skladbě slýcháme a dočítáme se, že je formově uvolněná a že, na základě domnělých inspirací přírodou, se blíží suitě. Možná to takto vychází v jiných provedeních, v Altrichterově pojetí se však setkáváme se zpevnělou symfonií bezmála „Beethovenského střihu“. Myslím si, že zde našel klíč ke koncíznosti v oblasti tempových vztahů v rámci věty i mezi větami. Malé vysvětlení: metronomické údaje sousedních temp mohou vykazovat společný rozdíl či součin „dva“ (například 120:60), pak jsou tempa vzájemně k sobě přiblížena a kontrast hudby je brzděn, pokud ani podíl ani součin nevykazují výsledek „dva“, dochází k prohloubení kontrastu mezi sousedními díly. S tímto mechanismem lze pak svobodně pracovat především tam, kde to skladatel výslovně nestanovuje. V duchu řečeného však Petr Altrichter objevil ještě navíc cestu, jak více formově koncentrovat průběh druhé poloviny symfonie – připojuje čtvrtou větu attacca (uvedený pokyn není v partituře uveden). Tím vlastně nabídne možnost čitelně pracovat s dalšími tempovými vztahy. Na výsledku se to projeví jako „léčivá síla“ struktury, jejíž pevnost by nekompetentní interpretační manipulací mohla být ohrožena.

Pražská konzervatoř je kvalitní škola. Toto neberme jako frázi. Mohu to osobně doložit. Po mnoho let v posledním desetiletí jsem zde působil jako externí předseda jedné z maturitních či absolventských komisí a vždy jsem si odnášel dojem pořádkumilovné instituce se stěžejním zájmem o každého studenta. Ze skvělého odeznělého koncertu jejího symfonického orchestru lze vyčíst mnoho dat. Mimo jiné si lze představit (v intencích odeznělého koncertu) desetitisíce hodin kvalitního vzdělávání vystupujících hudebníků. Jednoduše řečeno: Dvořákova Praha letos vybrala do kategorie mladých velmi dobře. Symfonický orchestr Pražské konzervatoře položil pro budoucí umělecká tělesa laťku hodně vysoko!

Pro budoucnost – Symfonický orchestr Pražské konzervatoře
13. září 2022, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program:
Alexander Borodin: Polovecké tance z opery Kníže Igor
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88, B. 163, „Anglická“

Účinkující:
Daniel Matejča – housle
Symfonický orchestr Pražské konzervatoře
Petr Altrichter – dirigent