Dvořákova Rusalka v Olomouci nebude zpívat, ale tančit

Rozhovor s choreografem a šéfem baletu Moravského divadla Robertem Baloghem před dnešní premiérou Dvořákovy Rusalky 

Co vás přivedlo k tomu, že jste si pro nejnovější olomouckou baletní premiéru vybral nejhranější českou operu, Dvořákovu Rusalku a rozhodl se ji převést do taneční podoby?

Dlouho jsem přemýšlel, jakým způsobem bychom s baletním souborem Moravského divadla oslavili Rok české hudby. Mým přáním i snem bylo vytvoření skutečně originálního českého baletu, tedy s českou hudbou, českým libretem i českým autorem. Volba padla jednoznačně na Rusalku. Dílo, které je hudebně tak geniální! Rok, který s ní trávím, mi ukázal její hudbu natolik do hloubky, že ji dnes pokládám za snad nejgeniálnější operu na světě vůbec! Jsem uchvácen hudbou i libretem a tuto inscenaci považuji za jednu z mých nejzajímavějších choreografických výzev. Uchvátil mě i příběh samotný. Necítím v něm totiž od prvopočátku pohádku, ale příběh živlů, a také příběh erotický i hluboce duchovní.Jaké inscenační pojetí jste zvolil, co se tanečního pohybu a výrazu, ale scény a kostýmů týče? Pustil jste se do “avantgardy” nebo setrváte spíše v tradičních klasických mezích?

Nevím, co jsou klasické a co avantgardní meze… Například z posledních dvou inscenací Rusalky, které jsem viděl u nás v Olomouci, jsem byl velice zklamán. Tedy věděl jsem ihned, že takovým způsobem Rusalku dělat nechci. Panu profesoru Janu Duškovi, který je scénografem naší inscenace, jsem se snažil vysvětlit svůj pohled především na fantaskní první a třetí dějství. Má vize byla oddělit od sebe především svět přírodních živlů a svět lidí. Tedy svět abstraktní od reálného. Vzhledem k tomu, že jsme s panem profesorem Duškem spolupracovali už dřív, pochopili jsme se vzájemně velice rychle. Vytvořil jednoduchou scénu, na které je ústředním prvkem jezero obklopené projekčním plátnem. Díky němu máme možnost promítat vodní říši i všechny živly tak, jak jsem si to představoval. Pokud se nám vše podaří, bude to, doufám, zajímavé i pro diváky. Scéna druhého dějství je naopak reálnější, krása zámku je podpořena velkým zrcadlem, symbolem honosnosti zámku. Technicky bude toto představení náročné, protože se bude dvakrát stavět totéž, ve třetím dějství se tedy samozřejmě opět vracíme k původní scéně. Kostýmy jsem si od začátku představoval trochu ve stylu fantasy. Výtvarník kostýmů Roman Šolc navrhl velice krásné modely a myslím si, že budou vizuálně zajímavé i pro diváky. Ve druhém dějství jsou samozřejmě více přizpůsobeny reálnému prostředí.

Jaká je taneční podoba inscenace? Čistou klasiku asi diváci nemají očekávat, že?

Já jsem dospěl k takzvanému psychologickému baletu. Ten mě nejvíc zajímá a baví. Není to jen tanec pro tanec samotný, ale vcítění se do postavy, do příběhu, vnoření se do ní. V hlavní roli není tedy tanec, ale spíše psychologie celého příběhu. Taneční ztvárnění je moderní, ale nevyhýbám se v něm žádné taneční technice. Šíře Dvořákovy hudby není úzce vyhraněna pro určitý taneční styl. Je tedy jen otázkou vlastního vjemu, citu, co která část hudby potřebuje. Více se ale jedná o moderní baletní divadlo.

Použijete špičky?

Postava Rusalky je pro mě díky své romantice i citovosti hudby jednoznačně na špičkách, takže obě hlavní představitelky využívají klasickou baletní špičkovou techniku. Já se ale tuto klasickou techniku snažím využít i moderním způsobem.

Jak se choreografie rodila? Měl jste od začátku jasnou představu o představitelích jednotlivých rolí? V Rusalce je hodně zajímavých typů a charakterů…

V posledních letech vycházím z lidí, které mám v souboru. Tedy i role se dramaturgicky snažím připravovat jednotlivcům na tělo. Věděl jsem samozřejmě, že mám takový typ tanečnic, které technicky, fyziognomicky i duchovně roli odpovídají. Samozřejmě musím počítat s tím, že jsou to lidé mladí, a že mě tedy s nimi čeká tvrdá práce.

Máte sice těsně před premiérou, ale už snad  můžete zhodnotit, jak tanečníci vaše očekávání naplnili…

Není zrovna jednoduché dělat choreografii bez tradice. Rodí se opravdu dost těžko. Kdo se vyzná v baletu a v opeře, jistě ví, že je například veliký rozdíl v čase jednotlivých čísel. Zatímco v klasickém baletu bývají variace minutu dlouhé, v opeře máme i čtyřminutové árie. I v tom je tedy nesmírně těžké přenesení nádherného zpěvu do baletní podoby. Velmi mi pomohla vynikající nahrávka Rusalky Sira Charlese Mackerrase, kterou považuji za dokonalou a geniální. Pěvci mne svými výkony inspirovali k tomu, abych ze sebe i tanečníků dostal to nejlepší.

Českou představitelku Rusalky v obsazení nemáte. Jak jste představitelky titulní role vybral? Mimochodem, plakát k inscenaci je netradiční…

Na plakátu je Karolina Zarach, primabalerína z Polska, a Damani Williams, náš nový tanečník z Londýna. Jeho plastický taneční projev se mi zdál pro roli Vodníka hodně zajímavý. Je to asi neobvyklé, aby byl navíc Vodník černý, ale myslím si, že má schopnost ztvárnit roli v takové podobě, jak si ji představuji. Dalším Vodníkem je Ivo Jambor, zkušený sólista, kterému daný part rovněž perfektně sedí. Roli Rusalky alternuje Irina Laptěva, talentovaná ruská tanečnice, která je sice v našem souboru již delší dobu, ale nyní přichází její první vysloveně sólová příležitost. Potřebovala vlastně jen uvést a s čistým svědomím mohu napsat, že své volby vůbec nelituji.

Jak se Rusalky – cizinky do této „české“ role vžily?

Zkoušíme už třetí měsíc, obě představitelky navíc pocházejí ze slovanského jazykového prostředí, takže to pro ně až takový problém nebyl, jsou navíc hodně otevřené. V tak dlouhém časovém úseku se pod režijním vedením dostávají stále více do hloubky své postavy. Je to především intuitivní záležitostí režiséra, který musí vědět, že představitelky budou emotivně na danou roli mít. Navíc Irina má krásnou širokou ruskou duši a ve Dvořákově hudbě ta příslovečná širokost je. Princové jsou také cizinci – zkušený sólista Arkadiusz Orłowski z Polska a nový člen souboru Marin Louis Delavaud z Francie, který mě díky své taneční plasticitě přesvědčil, že bude skvělým Princem.

Jak jste obsadil a pojal další výrazné ženské role, Ježibabu a Cizí kněžnu?

Cizí kněžnu tančí naše již známá japonská primabalerína Yui Kyotani a také nově příchozí tanečnice z Drážďan Maria-Sara Richter, i ona má veškeré předpoklady tuto roli zvládnout na vysoké úrovni. V úloze Ježibaby jsem od počátku viděl svou dlouholetou spolupracovnici Renátu Mrózkovou a nemýlil jsem se. Naše spolupráce byla nesmírně zajímavá, protože Renáta dokáže role chápat v poněkud jiných, širších souvislostech, než ostatní tanečnice. Ona je skutečně multitalentovaná, tančí, zpívá, má výrazný herecký talent a od začátku intuitivně vycítí, co se po ní chce. Může tedy hned roli spolutvořit s choreografem a režisérem. Vytvořila netradiční Ježibabu, dominantní, démonickou.

Ve Dvořákově Rusalce má operní sbor jedinou příležitost, a to ve druhém dějství. Jak to bude se sborovými scénami u vás?

Sbor dotváří v prvním i třetím dějství svět vodních i přírodních živlů. Tvoří takové „deus ex machina“ tohoto fantaskního, vysloveně mysteriózního světa a tvoří rámec celého díla. Ve druhém jednání se sbor blýskne v krásné polonéze. Ale sboroví tanečníci se představí i v úlohách lovců a bludiček.

Vaše premiérové přání? 

Chtěl bych všechny čtenáře serveru Opera Plus pozvat do olomouckého Moravského divadla. Pevně doufám, že diváci budou s mým záměrem a výkladem Dvořákovy opery spokojeni. Po náročné práci celého týmu inscenátorů se snad naše vlastně světová premiéra tanečního ztvárnění Rusalky – klenotu české opery – bude divákům líbit.

Úspěšnou premiéru, děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Robert Balogh (1960), šéf souboru baletu Moravského divadla Olomouc, choreograf, režisér. Vystudoval choreografii a režii baletu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. První angažmá získal ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, kde působil jako sólista a choreograf (1985–1988). Vedle toho se podílel na inscenacích Slovenského národního divadla a Národního divadla v Praze.

Po Olomouci se Baloghovým divadelním působištěm stalo Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni – v období 1994–1997 zde pracoval jako choreograf a od roku 1995 také jako šéf souboru baletu. Od roku 1998 byl umělcem na volné noze, vedl svůj ambulatorní baletní soubor, se kterým pod názvem Balogh-Ballett Prag často vystupoval v zahraničí. V roce 2004 spoluzaložil občanské sdružení Baletní studio při Moravském divadle Olomouc. Celovečerní představení, která s dětmi vytvořil (Andersen, Broučci), se setkala s obrovským ohlasem u diváků.

Od roku 2010 je uměleckým šéfem baletního souboru Moravského divadla Olomouc.

Robert Balogh se zúčastnil řady mezinárodních soutěží, například v Tokiu v roce 1991 získal třetí  místo za povinnou skladbu na část z Ravelova Smyčcového kvartetu F dur nazvanou Nerozlučné a za volnou skladbu Neklidné vidiny. V roce 1994 mu byla v americkém Jacksonu udělena zlatá medaile. V roce 2006 získaly jeho choreografie na Mistrovství světa v  Los Angeles v USA zlato a bronz. Opětovný úspěch sklidil i v roce 2007, kdy získal na Mistrovství světa v USA za připravené choreografie zlato, stříbro a bronz.

(Zdroj: MD Olomouc)
***

Antonín Dvořák:
Rusalka
Choreografie a režie: Robert Balogh
Asistenti choreografie: Renáta Mrózková, Dana Krajevskaja, Jelena Iliina
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Roman Šolc
Balet Moravského divadla Olomouc
Premiéra 14. listopadu 2014 Moravské divadlo Olomouc

Rusalka – Irina Laptěva / Karolina Zarach
Princ – Marin Louis Delavaud / Arkadiusz Orlowski
Vodník – Damani Campbell Williams / Ivo Jambor
Ježibaba – Renáta Mrózková / Jelena Iliina
Cizí kněžna – Yui Kyotani / Maria-Sara Richter
Jednorožec – Maria-Sara Richter / Yui Kyotani
1. lesní žínka – Yui Kyotani / Maria-Sara Richter
2. lesní žínka – Kateřina Iranová
3. lesní žínka – Svatava Pořízková

www.moravskedivadlo.cz

Foto MD Olomouc / Pavel Malý