Zápisník Jindřicha Bálka (64)
Když se ptáme, jak slavit Dvořákovy narozeniny, napadá nás obvykle to, co už trochu známe. Uspořádat koncert a do všech stran děkovat, že takového skladatele máme. Když totiž uvážíme, co nám tu zanechal jeden jediný skladatel, nic lepšího v principu udělat nemůžeme – vracet se znovu a znovu k jeho dílu, opravdu ho znát i s celým jeho zázemím a hlásit se k němu.
Když člověk slyší Dvořákovu Třetí symfonii, jako třeba včera na Dvořákově Praze, zjistí, jak už hudební svět dvaatřicetiletého Dvořáka má v sobě něco naprosto strhujícího. A pak jenom přemýšlím, jak to udělat, aby naše slavení Dvořáka mělo vždycky víc toho správného „dvořákovského ducha“. Od VIP zahajovacího koncertu to vlastně nečekáme a asi většinou víme proč. Ale kde se bere ta zvláštní radost, která přitom rozhodně není nekomplikovaná? A ta neustálá potřeba něco nového tvořit a hledat. Ten neuvěřitelný optimismus a živý zájem o všechno kolem. A vedle toho pokora a neustálé vědomí, že nad námi je ještě něco vyššího. Těžko se to formuluje, aby to neznělo jako vlastenecké či jiné fráze. Mnozí jeho přátelé, pamětníci i životopisci něco z jeho životního názoru zachytili a formulovali. Ale měli bychom to zkoušet znovu a znovu. Už jsme se trochu naučili postavit Dvořáka na pomník, a to nejen před Rudolfinem, ale i uvnitř v koncertní síni, která se po něm dokonce jmenuje. Pěstovat dvořákovského ducha je určitě náročnější. I když si jeho hudbu vždycky rádi poslechneme, svět dnešní umělecké tvorby jako by plul pod úplně jinými prapory. Je to dobře? Ale i naše každodenní témata a zájmy se tomu Dvořákovu světu spíše vzdalují. Připomínat Dvořáka i s jeho životními idejemi tedy není nošení dříví do lesa.
Díky novému kompletu Dvořákových symfonií je i letošní rok na dvořákovské počiny bohatší než jiné. Je moc dobře, že vznikl, a není nošení dříví do lesa to opakovat. Když se pak ale ptám, co bychom mohli popřát Dvořákovi k narozeninám, hned nás asi napadne přání, aby se jeho hudba hrála co nejvíce. Nebo nahrávala. Je to ale svým způsobem sobecké přání. Přání pak můžeme rozšířit. Aby vycházely další pořádné knihy o něm. Ta poslední česká je stará několik desítek let. Aby vyšla dobrá kritická edice notového materiálu… Aby se o mnohá krásná a památná místa nemuselo starat jen několik nekonečně obětavých nadšenců. Tato všechna přání můžeme pomyslně adresovat Dvořákovi. Na druhou stranu ale platí: Dvořák nás už nepotřebuje, ale my stále víc máme zapotřebí jeho. Bylo by hezké, kdyby i v našich životech a každodenním konání bylo nějak zřejmé, že se každý za sebe, i jako společnost, k Dvořákovi hlásíme. Jak to udělat?
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Dvořákova Praha
