Dvořákovi k narozeninám

Zápisník Jindřicha Bálka (64) 

Když se ptáme, jak slavit Dvořákovy narozeniny, napadá nás obvykle to, co už trochu známe. Uspořádat koncert a do všech stran děkovat, že takového skladatele máme. Když totiž uvážíme, co nám tu zanechal jeden jediný skladatel, nic lepšího v principu udělat nemůžeme – vracet se znovu a znovu k jeho dílu, opravdu ho znát i s celým jeho zázemím a hlásit se k němu.Když člověk slyší Dvořákovu Třetí symfonii, jako třeba včera na Dvořákově Praze, zjistí, jak už hudební svět dvaatřicetiletého Dvořáka má v sobě něco naprosto strhujícího. A pak jenom přemýšlím, jak to udělat, aby naše slavení Dvořáka mělo vždycky víc toho správného „dvořákovského ducha“. Od VIP zahajovacího koncertu to vlastně nečekáme a asi většinou víme proč. Ale kde se bere ta zvláštní radost, která přitom rozhodně není nekomplikovaná? A ta neustálá potřeba něco nového tvořit a hledat. Ten neuvěřitelný optimismus a živý zájem o všechno kolem. A vedle toho pokora a neustálé vědomí, že nad námi je ještě něco vyššího. Těžko se to formuluje, aby to neznělo jako vlastenecké či jiné fráze. Mnozí jeho přátelé, pamětníci i životopisci něco z jeho životního názoru zachytili a formulovali. Ale měli bychom to zkoušet znovu a znovu. Už jsme se trochu naučili postavit Dvořáka na pomník, a to nejen před Rudolfinem, ale i uvnitř v koncertní síni, která se po něm dokonce jmenuje. Pěstovat dvořákovského ducha je určitě náročnější. I když si jeho hudbu vždycky rádi poslechneme, svět dnešní umělecké tvorby jako by plul pod úplně jinými prapory. Je to dobře? Ale i naše každodenní témata a zájmy se tomu Dvořákovu světu spíše vzdalují. Připomínat Dvořáka i s jeho životními idejemi tedy není nošení dříví do lesa.Díky novému kompletu Dvořákových symfonií je i letošní rok na dvořákovské počiny bohatší než jiné. Je moc dobře, že vznikl, a není nošení dříví do lesa to opakovat. Když se pak ale ptám, co bychom mohli popřát Dvořákovi k narozeninám, hned nás asi napadne přání, aby se jeho hudba hrála co nejvíce. Nebo nahrávala. Je to ale svým způsobem sobecké přání. Přání pak můžeme rozšířit. Aby vycházely další pořádné knihy o něm. Ta poslední česká je stará několik desítek let. Aby vyšla dobrá kritická edice notového materiálu…  Aby se o mnohá krásná a památná místa nemuselo starat jen několik nekonečně obětavých nadšenců. Tato všechna přání můžeme pomyslně adresovat Dvořákovi. Na druhou stranu ale platí:  Dvořák nás už nepotřebuje, ale my stále víc máme zapotřebí jeho. Bylo by hezké, kdyby i v našich životech a každodenním konání bylo nějak zřejmé, že se každý za sebe, i jako společnost, k Dvořákovi hlásíme. Jak to udělat?
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Dvořákova Praha

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na