Eben trio v Rudolfinu

Pohled druhý 

Komorní hudba je nejvíce koncentrovanou hudební formou, která je ve vnímání veřejnosti stále více a více ve stínu symfonického a operního žánru. Bohužel je tomu také v hojné míře ve vysílání hudebních stanic v České republice. Fundované rozbory interpretace i obsahu komorních děl chybí. Komorní hudba je vnímána jako těžce zprostředkovatelná, příliš složitá a určená pouze jen pro „znalce a milovníky“. Paradoxem je skutečnost, že naše vlast stojí v triovém a kvartetním oboru v mezinárodním kontextu na nejvyšších stupních. V současné době existuje u nás (pokud jsem na některý soubor zapomenul, ať promine) šestnáct trií – České trio, Dvořákovo trio, Eben trio, Guarneri trio Praha, Janáčkovo trio, Kinsky Trio Prague, Klavírní trio ArteMiss, Kubelíkovo trio, Lobkowitz Trio, Moravské klavírní trio, Orbis trio, Petrof Piano Trio, Prague Piano Trio, Smetanovo trio, Trio Martinů, Trio Bergerettes, a dvacet smyčcových kvartet – Benewitzovo kvarteto, Bendovo kvarteto, Doležalovo kvarteto, Epoque Quartet, Graffovo kvarteto, Heroldovo kvarteto, Janáčkovo kvarteto, Kubínovo kvarteto, Kvarteto Martinů, Moravské kvarteto, Panochovo kvarteto, Pražákovo kvarteto, Sedláčkovo kvarteto, Stamicovo kvarteto, Škampovo kvarteto, Talichovo kvarteto, Vlachovo kvarteto, Wallingerovo kvarteto, Wihanovo kvarteto, Zemlinského kvarteto, a tím pádem je zcela logický nedostatek koncertních příležitostí. Je proto otázkou, zda se dá komorní hudbou uživit. Hudebníci se musejí věnovat pedagogické činnosti, působit v orchestrech, na nahrávacích frekvencích a nemohou se výlučně soustředit pouze na komorní hru. I velké světové koncertní agentury dávají přednost symfonickým projektům s renomovanými nadstandardně honorovanými sólisty a nemají zájem o málo lukrativní zprostředkování koncertů komorní hudby. U nás zůstává posledním mohykánem Český spolek pro komorní hudbu jako integrální část České filharmonie a jen málokde fungující Kruhy přátel hudby.

Jedním z nejobtížnějších úkolů pro hudební režiséry a zvukové techniky je nahrávat klavírní trio. U smyčcového kvarteta nebo dechového kvinteta je vyrovnanost všech tónových atributů daleko jednodušší. Johann Wolfgang Goethe, který nebyl nijak zvlášť zběhlý v hudební oblasti, v často citovaném výroku zdůrazňuje demokratický aspekt kvartetní hry a rovnost hlasů: „Můžete slyšet čtyři vnímavé osoby, které si povídají mezi sebou, věří, že svým projevem něčeho dosáhnou a poznají osobitost svých nástrojů.“ Hrát v klavírním triu je zcela odlišné od hry v kvartetu. Klavír se svým temperovaným laděním (na rozdíl od přirozeného ladění smyčcových nástrojů), jiným tvořením tónu i zvukovými vlastnostmi zcela odlišuje od svých partnerů a je nástrojem nesourodým. Přesto má velký a obsáhlý repertoár. Včerejší koncert Eben tria na tuto skutečnost upozornil zcela výrazně.Již úvodní Sonáta Es dur pro klavírní trio, op. 34, Jana Ladislava Dusíka, dílo spíše vhodné pro domácí muzicírování při šálku dobrého čaje, přímo exemplárně ukázala, jakou roli v triové literatuře klasicismu má klavírní part. Přes svoji vůdčí roli by měl být a také znít vyrovnaně. Bohužel tomu zde v podání Terezie Fialové nebylo. Lahodný zvuk houslí a violoncella úplně zanikl. Navození zvukové rovnováhy, kterou skladatel očekává, by bylo možné uskutečnit snad pouze na historickém nástroji. Zvuková dominance klavíristky, úhoz shora, vyrážené konce frází a necitlivost v přirozených zvolněních k partnerům provázela celý večer koncertu. Výrazně se dynamická disproporce projevila v zajímavé skladbě Pēterise Vaskse Episodi e canto perpetum z roku 1985.Lotyšský komponista (1946) popisuje těžkou cestu mezi utrpením, zklamáním a strastmi lásky. Napjatá, stále se stupňující atmosféra úvodní části Episodio I přechází v následující misterioso (Episodio II), které je pohledem na spící zemi v tiché noci. V Episodiu III slyšíme jakoby tanec na pozadí fantastické krajiny. I další díly jsou plné intenzity, kde agresivita stoupá a klesá. Kouzelně Romanem Patočkou vycizelovaná sólová melodie houslí a následné unisono s violoncellem bralo dech.Toto dílo je věnováno Olivieru Messiaenovi a je parádním kusem řady trií. Formální příbuznost s jeho Quatuor pour la fin du temps je zde více než zřetelná. Obsahově se jedná o skladbu jednoduše strukturovanou, rytmicky naléhavou, poetickou i meditační, nemělo by být hráno brutálně, jak tomu v případě klavírního partu bylo. Stradivariho nástroj v rukách houslisty by tentokrát nepomohl. Současně ani charisma Jiřího Bárty nemohlo dominovat a jako by vyprchalo.Po přestávce uvedené dalo vyniknout jemným nuancím komorního muzicírování „par excellence“ Romana Patočky a Jiřího Bárty a dílo je kompozičně perfektním příkladem vyváženosti mezi všemi třemi nástroji. Ani ve Scherzu však nebyl slyšet rozdíl mezi valčíkem a ländlerem. Chyběl zde decentní zvuk klavíru Jana Panenky, Ivana Klánského, stabilního partnera Jiřího Bárty Konstantina Lifschitze nebo Menahema Presslera.
Hodnocení autora recenze: 50 %

Český spolek pro komorní hudbu České filharmonie
Eben trio
– Roman Patočka (housle)
– Jiří Bárta (violoncello)
– Terezie Fialová (klavír)
18. března 2015, Dvořákova síň, Rudolfinum Praha

program:
Jan Ladislav Dusík: Sonáta Es dur pro klavírní trio
Pēteris Vasks: Episodi e canto perpetuo
=přestávka=
Franz Schubert: Klavírní trio č. 1 B dur, op. 99, D 898

www.ebentrio.com

Foto Vojtěch Kolář