Efektní Švanda dudák si podmanil diváky bohatou výpravou

Libreto Weinbergerova Švandy dudáka (1926) volně navazuje na činoherní dramatickou báchorku J. K. Tyla Strakonický dudák a je již několikátým zhudebněním této látky. Historicky první operní verze byl Švanda dudák Vojtěcha Hřímalého (premiéra v Plzni 1896).

Libretista Miloš Kareš použil Tylovy dějové motivy, omezil však dramatické kontrasty, aby dal více prostoru reflexivním momentům. Hlavní motiv tak není o chudém dudákovi, který se snaží získat Dorotku za ženu, ale již ženatého Švandu vyláká do světa lišácký kumpán loupežník Babinský a snaží se, aby Švanda Dorotku opustil. Švanda je postavou chybujícího hrdiny, který díky strastem života nakonec najde tu správnou cestu a navíc rozšíří slávu svého umění a české hudby po celém světě, ba i v pekle.

Partitura psaná přímo pro Národní divadlo (premiéra 1927) je instrumentačně bohatá, barevná a využívá velké obsazení orchestru. Polystylové dílo navazuje na wagnerovskou operu, Richarda Strausse a kromě použití českého folklóru a názvuků na Smetanu a Vítězslava Nováka je znát vliv dalších meziválečných německých skladatelů. Karešův text v revizi Maxe Broda je psán až na výjimky ve volné próze dlouhými a komplikovanými větami. Dílo se po premiéře dostalo do zahraničí v Brodově překladu do němčiny a nabylo ve své době světové proslulosti (1929 Basilej, Lublaň, Lipsko, Berlín, 1931 Metropolitní opera New York, 1935 Buenos Aires atd.). S příchodem 2. světové války opera z jevišť zmizela. Podle mého názoru to bylo nejen z důvodu židovského původu skladatele, ale také kvůli šroubovanému textu a celkové změně operní estetiky. V posledních letech se však dílo opět zaslouženě vrací na jeviště (2012 Drážďany, 2018 Giessen, 2022 Graz). Novou pražskou inscenaci připravil režisér Vladimír Morávek s dirigentem Zbyňkem Müllerem.

Vladimír Morávek pojal Švandu dudáka jako barevnou férii, která se odehrává nejen na jevišti a v lóžích, ale také v přilehlých částech divadla, o přestávce můžete slyšet skutečného dudáka a dějem na jevišti provází připsaný vypravěč, který především dětským divákům přibližuje, jak jsou zpěv a hudba důležité zvláště pro nás Čechy. Celý vlastenecký kontext díla je tak zpřítomněn nenásilným způsobem. Hlavní postavy jsou oblečeny do volně pojatých krojů tzv. svérázu. Výtvarnice Sylva Zimula Hanáková se „vyřádila“ na okázalých a vtipných kostýmech čertů, drůbeže a dalších pohádkových postav. Sbor je oblečen do fraků, na kterých se mění atributy podle toho, jsme-li na královském dvoře nebo v pekle. Výprava Martina Chocholouška vkusně kombinuje folklórní prvky tzv. cibuláku a fantazijní motivy.

Podobně jako v jiných inscenacích obohatil režisér dění na scéně skupinou herců, akrobatů a dětí, kteří dokreslují děj, tu jako drůbež na Švandově dvorku, tu jako rozverní čerti a čertíci v pekle, nebo dvořani na královském dvoře. Morávek také střídmě doplnil představení divadelními kouzly, dýmem a hrou tmy a světla. Kromě pohádkových motivů stál před úkolem převést prvorepublikový slovní humor do současného vnímání, což se podle mého názoru také povedlo. Dvouaktovou operu rozdělili tvůrci celkem dvěma přestávkami.

V první části opery se na dvorek domku Dorotky a Švandy vkrade známý zloděj a taškář Babinský. Zastihne tam Dorotku samotnou a rozhodne se, že ji odloudí. Příchozímu Švandovi nabízí výhody, jaké má světoběžnický život, a vypráví mu o krásné Královně, která je začarovaná zlým černokněžníkem. Její srdce se proměnilo v led. Švandovy slavné dudy by mohly prokletí zlomit. Švanda se nechá zlákat vidinou slávy a odchází za Královnou. Hrou na dudy ji skutečně osvobodí, zapomíná však na Dorotku, přijme Královninu nabídku k sňatku a políbí ji. Na poslední chvíli přichází Dorotka, to Královnu pobouří a její srdce opět ztuhne. Švanda je odsouzen k smrti. Babinský ho ale zachrání a společně uprchnou.

Dorotka pochybuje, zda je Švanda věrný. Ten se zapřísahá, že jestli Královnu byť jen políbil, tak ať se propadne do pekla. A to se také stane. V pekle však vládne celkový rozvrat. Hlavní Čert nemá s kým hrát karty, všechny už obehrál. Švanda mu odmítá zahrát na dudy a chce vidět Dorotku. To mu Čert slíbí, když mu za to upíše svou duši. Ze všeho Švandu opět dostane Babinský. Vykrade nejprve pekelnou klenotnici a pak o lup hraje karty s Čertem, který všechno prohraje – klenoty, Švandovu duši a nakonec i půlku pekla. Zoufalému Čertovi Babinský jeho majetek vrátí a odvádí si Švandu, který jim konečně na rozloučenou zahraje. Švanda se usmíří s Dorotkou a Babinský odchází opět do hlubin lesů.

Představitel Švandy Jiří Brückler podal jistý, přesvědčivý výkon jak pěvecky, tak po stránce herecké. Hlasově se představil pevným znělým tónem a bylo mu velmi dobře rozumět. Hezky také vystihl Švandovu sympaticky přímočarou a bezelstnou povahu. Další výborný představitel byl Babinský Martina Šrejmy. Zvukově se bez potíží dostal přes hustou orchestraci a stejně jako Jiří Brückler předvedl pregnantní výslovnost. V roli Babinského ztvárnil Martin Šrejma zábavného světáka, který s neodolatelnou lehkostí krade i podvádí. Postava obávaného loupežníka, jehož původní motivací je přebrat Švandovi Dorotku, v druhém dějství odhalí lidské stránky a tak kromě komického charakteru dokáže, že má dobré srdce. Stejně tak podala skvělý výkon v roli Dorotky Jana Šrejma Kačírková a to jak muzikálně, tak hlasově. Krásně odstínila emoční vývoj postavy a herecky jí dodala na bezprostřednosti.

Největším komikem inscenace byl Jiří Sulženko v roli Čerta. Vtipně vypointoval čerta z české pohádky, který vlastně není zlý. Jeho původní démonické exposé, které Vladimír Morávek zařadil i do obrazů, jež se odehrávají na zemi, se v pekle rozvine v naparujícího se krocana, ale nakonec odhalí, že je to takový moula, kterému nic nevychází – neposlechne ho ani Švanda, Babinský ho okrade a kdyby s ním neměli soucit, tak prohraje v kartách málem i střechu nad hlavou. Z hlavních postav ještě zbývá uvést (ledovou) Královnu Ester Pavlů, které Weinberger dopřál krásnou smuteční píseň na konci prvního jednání.

Hudební nastudování dirigenta Zbyňka Müllera je poctivé a dobře propracované. Dirigent vyšel vstříc dramatickým požadavkům scény a citlivě doprovázel sólisty. Orchestr Národního divadla hrál pod Müllerovou taktovkou koncentrovaně. V orchestrální fuze, kterou končí scéna pekla, se předvedla žesťová sekce. Jediným choulostivým místem inscenace je výkon Sboru Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk). Některé vstupy nebyly srozumitelné a v druhém jednání vysoko psaná sazba odhalila pěvecké nedostatky v sopránech.

Spolu s reprízami inscenace Dvořákova Čerta a Káči to bude v letošní sezóně druhé „čertovské“ představení na repertoáru Národního divadla. Je ale zase úplně jiné. Návrat Švandy dudáka na prkna Národního divadla je tak nejen zajímavým oživením hezké hudby, ale také dobrou vizitkou operního souboru.

Jaromír Weinberger: Švanda dudák
Libreto: Miloš Kareš (v revizi Maxe Broda)
Premiéra 6. října 2022, 19:00 hodin
Národní divadlo v Praze

Inscenační tým:
Hudební nastudování, dirigent: Zbyněk Müller
Režie a světelný design: Vladimír Morávek
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Choreografie: Lucie Mertová
Videoart: Michal Mocňák
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Obsazení:
Švanda: Jiří Brückler
Dorotka, jeho žena: Jana Šrejma Kačírková
Babinský, loupežník: Martin Šrejma
Královna: Ester Pavlů
Černokněžník, 2. zbrojnoš: Martin Bárta
Čert: Jiří Sulženko
Pekelný hejtman: Ondřej Koplík
Sudí: Dušan Růžička
Kat, 1. zbrojnoš: Vít Šantora

Sbor Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Balet Opery Národního divadla

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky