Eva Kröschlová by oslavila 95. narozeniny

Vyrůstala za první republiky v multikulturním a intelektuálním prostředí tehdejší Prahy. Přátelila se s Alenou Čapkovou. Jako dítě pravidelně trávívala léto s rodinou prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Její otec byl kunsthistorik německého původu, vysokoškolský pedagog dějin umění a ve svém oboru se věnoval především architektuře. S Jarmilou, Evinou matkou, se seznámili ve škole Émile Jaques-Dalcrozeho v Hellerau. Jarmila Kröschlová byla jednou z průkopnic moderních tanečních směrů u nás i v Evropě. Byla taneční pedagožkou a choreografkou a za druhé světové války se se svou sestrou zapojila do odbojového petičního výboru. Její dcera Eva u ní, ve studiu v paláci Fénix na prestižní adrese na Václavském náměstí v Praze, začínala tančit již od útlého věku. Později se u své matky vyučila v oboru pedagogika pohybové výchovy a tance a v rodinném studiu začala i svou pedagogickou dráhu.

Pokračujme ve výběru jejích zdánlivě různorodých aktivit, které se soustředily jak na amatérský, tak na profesionální jevištní tanec, činoherní divadlo i teoretické kinestetické koncepty. Během roku 1948 například jezdila s kolegy po farách jižních Čech a ztvárňovali taneční lidové zvyky. Působila také v Souboru slovanských tanců, jehož směřování navedla „od východu na západ“, tedy až k českým lidovým tancům. Herce Černého divadla Jiřího Srnce učila jevištnímu pohybu. V rámci mnoha turné se Souborem Julia Fučíka se seznámila s členy Janáčkova a Dvořákova kvarteta, s nimiž si měla co říci, jelikož byla rodiči vedena ke hře na klavír a k všeobecnému hudebnímu vzdělání. Od roku 1952 začala učit spolu se svou matkou na DAMU. Vyučovala zde mimo jiné lidové tance a úzce spolupracovala s choreografem, etnochoreologem a pedagogem Františkem Bonušem. Po čase byla donucena Janem Reimoserem, vedoucím katedry, odejít. Reimoser chtěl totiž na její místo dosadit svého žáka Františka Halmazňu. Díky své houževnatosti a dalším okolnostem (mimo jiné Jarmila Kröschlová odešla do penze) se po necelém roce mohla vrátit.

Paradox jako životní princip zakusila nejednou. Pomíjivost svého pracovního poslání si velmi dobře uvědomovala a nesla ji se ctí. Ve svých vzpomínkách často podotýká, že se z nejrůznějších důvodů nedochovaly fotografie z představení nebo že se mnoho jejích choreografií uvádělo pouze dvakrát třikrát a přišla derniéra. Když po válce přijala angažmá v Divadle hudby, v pořadu Sedm krasavic Kary Karajeva vystavěla choreografii. Při této příležitosti alternovali jednu z rolí Karel Höger s Eduardem Kohoutem. Kohout podle vzpomínek Evy Kröschlové o taneční části nejevil zájem, Höger naopak všechny taneční výstupy sledoval z portálu a ocenil ztvárnění milostného tance, v němž Kröschlová tančila roli Šáha. Ve vzpomínkách ji jeho zájem velmi těšil.

Tamtéž potom v rámci titulu Večer variací uvedla se svou kolegyní Hanou Jirků dílo Smrt dívky. Jednalo se o několik výseků ze života dívky, která onemocněla tuberkulózou (na skladbu Smrt a dívka F. Schuberta). Sama Kröschlová považovala tento kus za jednu ze svých nejlepších choreografií. Bylo jí líto, že byla Smrt dívky stažena po pouhých třech reprízách a vzpomínala na to, jak se obě s Jirků do tvorby ponořily. Ředitel Divadla hudby Josef Antonín Háša okomentoval inscenaci slovy: „Kdyby byla taková smrt, jak jste ji ztvárnila vy, umíral bych rád“. O co více si Kröschlová vážila jeho slov, když se dozvěděla, že onemocněl rakovinou, na niž později zamřel.

Zásadní pro ni bylo setkání a spolupráce s režisérem Otomarem Krejčou, mimo jiné na hře Lorenzaccio, kde měla Kröschlová na starost pohybové ztvárnění přestaveb mezi jednotlivými scénami. V tomto směru jí dalo nejvíce práce synchronizace pohybů techniků během přestavení na jevišti a vpravování jednoho amatérského mima do specifické chůze Jana Třísky, aby působil jako jeho věrohodný stín. Pohyb herců na scéně navíc dle jejích vzpomínek ztěžovaly masky na hlavách herců a nepravidelný rytmus hudby, který si vyžádala na hudebním skladateli Petru Hapkovi. Nepravidelný rytmus ji přitahoval a často a ráda s ním pracovala, přestože jí práci neulehčoval.

Na katedře činoherního herectví vytrvale budovala předmět „jevištní pohyb“. Předtím než přišla, počítalo se podle jejích slov do jevištního pohybu vše kromě tělocviku a šermu. Měla snahu oddělit jednak trénink a rytmickou výchovu a jednak tanec od jevištního pohybu. Snažila se prosadit do výuky lidové tance, později převzala i předmět historického tance jako „dědictví“ své matky. Koncepci jejich výuky přepracovala a začínala historické tance vyučovat, na rozdíl od své předchůdkyně, od nejlehčích tanců 19. století. Struktura jejího předmětu vždy navazovala na hlavní předměty oboru. Pokud se tedy zkoušel nějaký Shakespearův dramatický text, věnovala se tancům a pohybové kultuře 16. a 17. století. Co se týče rytmické výchovy, v zahraničí absolvovala kurz metody Carla Orffa, která se jí jevila jako užitečnější než metoda Dalcrozova, podle níž učila její matka. Orffova metoda totiž přibírá do hry slovo a víc si hledí smyslu pro rytmus a spontaneitu. Kröschlová s ní měla u posluchačů herectví úspěch, přestože hodinová dotace činila pouze jednu vyučovací hodinu v 1. ročníku činoherního herectví. Pro hereckou výchovu viděla zásadní význam v přirozeném pohybu. Usnadňoval začátek cesty a udržoval tělo jako nástroj v přirozeném zdraví a navíc dával herci možnost vzhlédnout od individuálních odchylek přirozeného pohybu postav. Ve chvílích tvorby byl pro herce podle ní přirozený pohyb spojením s přírodou v sobě.

Svou práci učitelky jevištního pohybu hodnotila jako úspěšnou, pokud nebyla v konečném důsledku ona práce viditelná, tedy když se veškerá pohybová příprava tzv. rozpustila v jevištním dění. Na hereckou pohybovou stránku nemělo být příliš vidět ani proto, že je nedokonalá, ani proto že je až příliš virtuózní. Studenti prý někdy nechápali, že její zdánlivě jednostranné připomínky musí spolu s ostatními přetavit do svého výrazu. Cítila často rozpor mezi svými slovy zaměřovanými zdánlivě pouze k detailům provedení a tím, co chtěla komplexně vnímat a přijímat z jeviště. Tento rozpor označovala jako „paradox pohybáře“.

V jevištním pohybu načala a prozkoumala mnoho cest. Přestože nebyla členkou Komunistické strany, absolvovala nespočet kurzů v cizině, které jí zprostředkovalo Ministerstvo školství nebo kultury. Cestovala tak do Německa, Rakousku, Belgie, školila se u Grotowského, italských akrobatů. Účastnila se série konferencí o pohybové výchově herců, například přednášela v Antverpách. V Bruselu viděla v rámci obdobné cesty Béjartovu inscenaci operety Netopýra. Vždy se snažila vytěžit od svých kolegů co nejvíce a tyto zkušenosti posléze aplikovat ve své výuce. Své výjezdy považovala za mimořádně užitečné. Její touha po vědění byla silná, a proto vždy dopolední hodiny těchto cest věnovala návštěvám nejrůznějších tanečních nebo hereckých škol. Ze všech těchto načerpaných poznatků a zkušeností si vytvořila svou metodu, jak vést tanečníky i herce. Bohužel, podle svých slov, neměla žádného následovníka, který by v jejím duchu v jevištním pohybu či v rytmické výchově pokračoval.

Na počátku 90. let takto přivedla do studijního programu v rámci své výuky na DAMU metodu tzv. ladění. Jednalo se o předmět, jehož průběh spočíval v pětadvacetiminutovém úvodu k lekcím herecké výchovy a měl studenty, jejich organismus i psychiku připravit na výuku. Kröschlová chtěla cíleně tímto cvičením přivést studenty do celkového soustředění. Začínalo se relaxací, rozdýcháním a rozezněním těla, jeho celkovým zcitlivěním a uvedením studenta do psychosomaticky vyváženého stavu. Tímto procesem měli být posluchači aktivizováni a připraveni na hereckou práci. Tato metoda se však praktikovala pouze pár let. Zbyla alespoň publikace Ladění, naposledy vydaná ve čtvrtém přepracovaném vydání v roce 2003 nakladatelstvím AMU.

V poslední fázi svého odborného působení se zabývala historickými tanci, pro jejichž studium si z odborných zahraničních setkání odvážela hlavně nové poznatky o dobovém pohybovém materiálu. Na konferencích se naučila mnoha tancům, které předávala dál u nás. Mimo vysokoškolskou půdu vyučovala tanec i v rámci Mezinárodní letní školy staré hudby, prosadila zde myšlenku samostatné taneční třídy s výukou vybraných historických tanců, kterou nakonec vedla 25 let. Její koncept byl ojedinělý a ovlivnil široké spektrum amatérů, profesionálů, hudebníků i tanečníků. V roce 2000 založila svůj vlastní soubor Chorea Historica, který umělecky vedla až do konce života. Ve své tvorbě a pedagogice vycházela ze studia dochovaných dobových záznamů tanečních mistrů a jejich poučené interpretace. Výjimečně a mimořádně oživovala kulturní dědictví staré několik set let.

Eva Kröschlová patřila k univerzálním osobnostem působícím v oblasti tanečního umění. Pronikla na mezinárodní pole v oblasti pedagogiky tance, profesionální taneční tvorby a analýzy pohybu, které přispěly rozvoji metodologických nástrojů taneční vědy. Je například spoluautorkou mezinárodní odborné publikaceDance Structures: Perspectives on the Analysis of Human Movement vydané v roce 2007 v Budapešti. Byla činorodá, a ne vše stihla dotáhnout do konce. „Svět má ke mně dluh. Já jsem pracovala na temporytmu podle Stanislavskýho… Udělala jsem rozbor, prostudovala jsem moc knih o rytmu, napsala jsem o tom a hrozně jsem chtěla, aby se o tom dověděli taky ve světě. Jeden kolega mi nabídl seminář v Göteborgu, kde učil, a že se to pak anglicky pošle do Ameriky, kde je Stanislavského společnost. Mohlo by je to zajímat. Ačkoli nejsem úplně na straně Stanislavského, ale to jeho pojmenování „temporytmus“ považuji za velice dobrý. Mrzí mě, že končím, aniž se něco takového dostalo do světa. Bylo by mně to milý […], zůstalo to otevřený.“

ČEPCOVÁ, Lucie, FALTÝNEK, Vilém (eds.). Ženy v pohybu. (O)hlasy žen v české kultuře. Praha, Institut umění – Divadelní ústav, 2020.

Osudy Evy Kröschlové pro Český rozhlas v roce 2010. Dostupné zde: https://vltava.rozhlas.cz/tanec-dostala-doslova-do-vinku-eva-kroschlova-choreografka-8259150#volume

MELIŠÍKOVÁ, Klára. Psychosomatická pohybová metoda Evy Kröschlové jako příprava k uměleckému výkonu [online]. Brno, 2020 [cit. 2021-12-12]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/xjkdn/. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.