Filharmonie Brno se svým šéfdirigentem na Špilberku zahrála k obrazům

Obrázky z výstavy – to byl název celého večera, ale především první skladby Modesta Petroviče Musorgského v orchestrálním aranžmá Maurice Ravela. Skladba byla jako první v březnu postižena koronavirem, přesto ji ještě hudebníci stihli zahrát den před karanténou a streamovat. Nyní zazněla téměř v předvečer dalších omezujících opatření, která mají virus zastrašit. Vizualizace vyšla z dílny Ars Electronica Fututurelab. Cori O´Lan pracuje na pomezí umění a technologie, konkrétně počítačové animace a vyvinul vlastní, originální styl. Hudbu provázejí tančící grafické prvky, které jsou odvozeny ze zvukového materiálu skladby. Vznikly tak zajímavé sekvence a kombinace, které většinou konvenovaly skladbě, někdy ne. To, že je hudba programní a i v názvu skladeb jsou konkrétní názvy, se ne vždy promítlo do grafiky. Nicméně posluchač sledoval animaci s napětím a to takovým, že mnohdy se hudba dostala až do druhého plánu a tak těžko říct, jak vlastně hudebníci hráli. Přece jen jsme naučeni vizuální vnímání preferovat před auditivním. Komu se tohle stalo, byl bezesporu probuzen Velkou bránou Kyjevskou a zapojením hradní zvonkohry do orchestru. Opět příjemně překvapila autenticitou a kvalitou zvuku.

Fresky Piera della Francesca H 352 pro velký orchestr Bohuslava Martinů plynule navázaly na provedení první skladby. I zde provázely hudbu obrazy, tentokrát autentické, o Legendě o sv. Kříži, natočené autorem vizualizace v kostele sv. Františka v Arezzu. Zbožnost a spiritualita se zde snoubí v obrazové i hudební podobě a hudba B. Martinů se nesla nádvořím jako zjevení. Komplikovaná hudební faktura byla poněkud zastřená nazvučením orchestru, který tentokrát nebyl rušen umělým témbrem, nicméně nad barevností instrumentace zvítězila zvukařská technika, která dala vyznění díla jednolitou tvář.

Po přestávce vyslechli posluchači nejobtížnější část koncertu, symfonii Malíř Mathis Paula Hindemitha. I zde nastoupila nad orchestrem počítačová animace, prokládaná nápaditými kompozicemi, které doplňovaly skladbu, nicméně zde společně soutěžily o estetický účinek. Tentokrát si troufám říct, že se silně prosadila hudba Hindemithova, která svojí robustností a emoční silou neměla konkurenci. Hudebníci dali do interpretace maximum výrazu a i jednotlivé nástrojové skupiny byly čitelné a srozumitelné. Nejlépe na tom byly jistě žestě, jejichž schopnost se prosadit a dát do výkonu emoce a lesk je přirozená, o to víc je nutné pochválit smyčcové skupiny i dřeva, neboť ani ty se neztratily a podaly zejména v poslední části, Pokušení sv. Antonína, skvělý výkon. Největší zásluhu na výsledku večera má jistě dirigent Dennis Russell Davies, který vedl orchestr se samozřejmou jistotou a se suverénní důkladností. Tento koncert měl parametry, které snesou hodnocení sálové produkce, přestože byl zvuk ovlivněn nazvučením a dynamicky sjednocen a že se tím ztratil výjimečný zvukový efekt hradního nádvoří.
Na závěr, jako poděkování publiku, zahrál orchestr jako přídavek Slovanský tanec č.8, op.46 Antonína Dvořáka. Dramaturgicky to sice bylo ten večer poněkud mimo mísu, ale snad měl ohnivý Furiant případně usmířit ty, kteří by odcházeli z koncertu smutní.

Koncert byl kvalitativním vyvrcholením festivalu, přestože ne jeho závěrem. Poslední koncert čeká na návštěvníky hradu v magický den, pátek 21.srpna, kdy se představí Pražský výběr v symfonickém aranžmá.
Festival Špilberk se vydařil po všech stránkách a vynahradil hudebním fanouškům měsíce abstinence a karanténního vyčkávání. Teď už nás všechny čeká nová sezóna a přejme si, aby byla stejně vydařená, jako tento festival.