Francouzský šarm na Pražském jaru
Program Pražského jara v pondělí 27. května 2019 přinese dva zdánlivé protipóly – v autentické interpretaci staré hudby proslavené Les Arts Florissants v čele s Williamem Christiem a Ensemble Intercontemporain, jenž patří ke světové špičce v interpretaci nové hudby.
Prvně jmenovaní v Rudolfinu zahrají Pařížské symfonie Josepha Haydna a autorův slavný violoncellový koncert. Na přání Pražského jara maestro Christie dále zařadil Sinfonii Leopolda Mozarta, čímž bude připomenuto třísté výročí jeho narození.
V podání Ensemble Intercontemporain uslyšíme dvě horké novinky – pár měsíců po světové premiéře v Los Angeles bude na evropském kontinentu poprvé uvedeno nové dílo Overheating Miroslava Srnky a v české premiéře Mantovaniho Cadenza č. 1 s virtuózním partem sólových bicích. Dále jsou na programu díla, která se z perspektivy současné hudby vlastně již počítají ke klasickému repertoáru – Freie Stücke Jörga Widmanna z roku 2002 a Corrente Magnuse Lindberga zkomponované roku 1992.
Tímto koncertem Pražské jaro vstupuje do dalšího prostoru pomyslné pražské umělecké mapy, kterým je nedávno otevřený, více než třistamístní sál DOX+ soukromé holešovické galerie a kulturního centra.
Zakladatelská osobnost Christie
Říká se, že William Christie vizionářsky pomohl nalézt opeře budoucí směr tím, že objevitelskou loučí rozjasnil její minulost. Svou autoritou a neúnavným objevitelstvím výraznou měrou přispěl k dnešní popularitě historicky poučené interpretace staré hudby na dobové nástroje, je nezpochybnitelnou autoritou na hudbu 17. a 18. století. Zanedlouho tomu bude přesně čtyřicet let, kdy se udál mezník v jeho kariéře – založení souboru Les Arts Florissants, který dodnes umělecky vede a jenž se stal průkopníkem znovuoživování hudby francouzského baroka.
Na Pražském jaru hostoval francouzský vokálně-instrumentální soubor Les Arts Florissants dvakrát, v roce 1995 a 2014. „Soubor působí jako celistvý organismus a koncentrace, kterou dokázal udržet po celý večer, byla obdivuhodná,“ napsala recenzentka serveru Opera Plus pod dojmem zatím jejich posledního pražskojarního vystoupení. Tehdy přednesli kompletní provedení Sedmé knihy madrigalů Claudia Monteverdiho. Na nadcházejícím koncertu v duchu francouzské linky festivalu uvedou Pařížské symfonie Josepha Haydna, které se u publika těší velké popularitě, a autorův slavný violoncellový koncert. Na přání Pražského jara maestro Christie dále zařadil symfonii Leopolda Mozarta, čímž bude připomenuto třísté výročí jeho narození.
Zajímavé historické okolnosti se váží ke vzniku šesti Pařížských symfonií Josepha Haydna, z nichž první dvě zaznějí na tomto koncertu. V roce 1779 byla Josephu Haydnovi obnovena smlouva ve funkci dvorního kapelníka knížat Esterházyů, v níž došlo k zásadní změně: chyběla v ní klauzule o exkluzivních právech zaměstnavatele na jeho díla. Od té chvíle mohl Haydn přijímat mnohem svobodněji než dříve zakázky od jiných zadavatelů, aniž by kvůli tomu byl jakkoli sankcionován. Hudebník se této příležitosti chopil se značným zaujetím, rozvinul ve větší míře kontakt s mecenáši, vydavateli i manažery a brzy se mohl těšit z velkorysé nabídky, jež přišla ze samého centra instrumentální hudby – z Paříže. Skladatele oslovil afro-francouzský houslista, dirigent, skladatel a slavný šermíř Joseph Boulogne, Chevalier de Saint-George, aby napsal šest symfonií pro zednářský orchestr Concerts de la Loge Olympique, jehož byl hudebním ředitelem. Boulogne byl však jen prostředníkem této zakázky, hlavní iniciativa vzešla od zakladatele orchestru hraběte d’Ognyho, důstojníka, superintendanta pařížské pošty, violoncellisty, hudebního mecenáše a svého času majitele jedné z největších hudebních sbírek Evropy. Haydnovi byla nabídnuta částka, která se neodmítá, a orchestr s dvojnásobným počtem hráčů. Dodnes žasneme nad směsí živelnosti, vtipu, fantazie a zároveň hloubky, jež do těchto symfonií autor vložil. Symfonie č. 82 C dur „Medvěd“ odvozuje svůj název od strhujícího zemitého finále, jež připomíná atmosféru tradičních pouličních vystoupení s dudáky, kteří hráli k „tanci“ medvědů. Symfonie č. 83 g moll „Slepička“ je excentrické, po všech stránkách výbojné dílo, v němž s námi autor trochu laškuje. Nejprve uvede hlavní téma jako úvod k tragickému dramatu, jež posléze „shodí“ do nadsázky komickým hobojovým „kvokáním“ tématu vedlejšího.
Joseph Haydn je jediným z autorů první vídeňské školy, kdo napsal koncerty pro violoncello. Ačkoliv – po téměř dvě staletí byl Koncert č. 2 pro violoncello a orchestr D dur op. 101 autorsky přisuzován jeho prvnímu interpretovi, českému violoncellistovi a skladateli Antonínu Kraftovi, než byl v roce 1951 objeven Haydnův autograf partitury. Kraft byl ve své době považován za jednoho z nejlepších violoncellistů, za mistra intonace, techniky a výrazu. Haydn psal tento koncert Kraftovi jistě na míru. Koncertu nechybí virtuózní pasáže, lehkost a galantní půvab. Sólový part na tomto koncertu bude svěřen zářnému mladému talentu z Francie, violoncellistovi Cyrilu Pouletovi. Zájem o starou hudbu dovedl mladého umělce na Ženevskou konzervatoř, kde objevil kouzlo hry na barokní violoncello. Před pěti lety byl Poulet vybrán do programu Arts Flo Juniors, akademie mladých umělců souboru Les Arts Florissants, která je určena studentům posledních ročníků konzervatoří. Zde získal tento umělec jedinečnou možnost okusit profesionální prostředí historicky poučené interpretace, podílet se na koncertech a zároveň se potkávat se členy souboru v soukromých lekcích.
V roce 2019 si připomínáme třísté výročí narození Leopolda Mozarta, otce geniálních dětí, pedagoga, skladatele a houslisty. Je osobností, o níž bylo mnohé napsáno, mnohé zkresleno, mnohé navždy zapomenuto. Ponecháme-li stranou otázku, zda byl rodičem přehnaně ochranitelským, despotickým, podezřívavým, nebo spíše vášnivě milujícím, a proto vnitřně bojujícím s hranicemi svobody svých blízkých, bezpochyby patřil v polovině 18. století k nejvýznamnějším a nejvzdělanějším salcburským hudebníkům. Podle dobových zpráv byl nesmírně plodným autorem, avšak do dnešní doby se nám dochovala jen část jeho tvorby, v níž nelze vždy jednoznačně potvrdit autorství, anebo naopak nacházíme jeho díla mezi skladbami Wolfgangovými. Autograf Symfonie B dur pro smyčce objevil dirigent a badatel Nikolaus Harnoncourt v hudební sbírce farního kostela Bad Aussee v Horním Rakousku. Leopold Mozart se v této symfonii projevuje jako hudebník bystrého ducha, šarmu a vtipu, jichž si tak ceníme v dílech jeho syna Wolfganga.
Violoncellista Cyril Poulet
Francouzský violoncellista Cyril Poulet zahájil svá studia na konzervatoři v Amiens u Michela Pouleta, bývalého člena Quatuor Ysaÿe, a poté u Laurenta Rannoua, člena Quatuor Joachim a sólovioloncellisty Orchestre de Picardie. Od roku 2006 studoval v Berlíně na Universität der Kunst ve třídě prvního violoncellisty Berlínské filharmonie Martina Löhra a komorní hru u slavného kvarteta Artemis. Zájem o starou hudbu dovedl mladého umělce na Hudební konzervatoř v Ženevě, kde objevil kouzlo hry na barokní violoncello. Pracoval tam pod vedením jednoho z nejvlivnějších hráčů na tento nástroj Bruna Cocseta, ansámblové hře se věnoval u dalších významných pedagogů – houslistky Florence Malgloire, flétnisty Serge Saïtty a dirigenta Gabriela Garrida, argentinského specialisty na italskou barokní hudbu.
V roce 2014 byl Poulet vybrán do programu Arts Flo Juniors, akademie mladých umělců souboru Les Arts Florissants, která je určena studentům posledních ročníků konzervatoří. Zde získal jedinečnou možnost okusit profesionální prostředí historicky poučené interpretace, podílet se na koncertech a zároveň se potkávat se členy souboru v soukromých lekcích. Své vzdělání rozšířil ještě o kurz u Davida Simpsona na pařížské Conservatoire à rayonnement régional.
Cyril Poulet doposud natočil čtyři CD. V roce 2004 spolupracoval na debutovém snímku Leave No Trace anglického nezávislého zpěváka a textaře Pierse Facciniho, u belgického labelu Ricercar natočil dvě alba – Balli & Sonate (Claudio Monteverdi a Salomone Rossi) s Ensemble Clematis a se souborem Le Petit Trianon, jehož je spoluzakladatelem, pořídil nahrávku sonát a trií Josepha Bodina de Boismortiera, na které „…zvláštní pozornost zasluhuje violoncellista Cyril Poulet pro určitou jemnost, s jakou se přenáší přes vypjaté, rychlé pasáže, které by u jiného mohly vyznít jako neotesané drhnutí,“ napsal Gramophone (2017). V loňském roce nahrál s ansámblem Le Banquet Céleste kontratenoristy Damiena Guillona oratorium Magdalena u nohou Kristových Antonia Caldary (Alpha Classics) a toto dvojcédéčko získalo několik ocenění.
Violoncellista spolupracuje také s dalšími renomovanými soubory a dirigenty specializujícími se na historicky poučenou interpretaci – Correspondances, Pygmalion, Cappella Mediterranea, Le Quadrige, Actéon et Zaïs, hrál pod uměleckým vedením Giovanniho Antoniniho, Tona Koopmana, Diega Fasolise nebo Reinharda Goebela. Jako hráč continua pravidelně koncertuje v tandemu s Williamem Christiem a jako sólista vystupuje se souborem Les Arts Florissants. Hraje na nástroj z konce 18. století anonymního východoevropského stavitele.
Dirigent Julien Leroy
„Se svou silnou muzikalitou a precizní technikou je schopen jasně tvořit hudbu, jakou chce slyšet, a každý typ repertoáru umí podat stejně kvalitně. A navíc, jeho lidské kvality jsou zárukou skvělého vztahu s muzikanty,“ řekl o vycházející dirigentské hvězdě Julienovi Leroyovi Pierre Boulez. Setkání s ním bylo pro Leroyovu kariéru zásadní. Boulez podpořil jeho angažmá v roli asistujícího dirigenta v Pařížské opeře a v Ensemble intercontemporain, kde Leroy pracoval nejprve pod vedením Susanny Mälkki (2012–13) a pak Matthiase Pintschera (2013–15). Boulez si Juliena také vybral jako svého asistenta na Lucerne Festival Academy, kde po dvou ročnících u Bouleze v letech 2012 a 2013 pokračoval v téže pozici u Simona Rattla a Esy-Pekky Salonena. V roce 2014 obdržel Julien Leroy významnou francouzskou cenu pro výkonné umělce ADAMI Talent.
Francouzský dirigent Julien Leroy (1983) začal svou hudební dráhu jako houslista, dirigování studoval u Konrada von Abel(a) v Celibidachově nadaci v Mnichově, poté na Pařížské konzervatoři u Adriana McDonnella. Na mistrovských kurzech pracoval pod vedením Valerije Gergijeva, Kurta Masura, Jormy Panuly a Daniela Hardinga, kterému asistoval u Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. V roce 2009 se stal laureátem dirigentských soutěží v Ottawě a v Tokiu. Jeho nadání a úspěchů si brzy povšimly domácí orchestry a Leroy dostal příležitost dirigovat tělesa po celé Francii a také v Monte Carlu. Ze zahraničních orchestrů jej zatím pozvaly Orchestre de la Suisse Romande, New Japan Philharmonic, Tokyo Symphony Orchestra, Ottawa National Arts Centre Orchestra, Arturo Toscanini Philharmonic, Gulbenkian Foundation Orchestra v Lisabonu, Beirut Philharmonic, Verbier Festival Orchestra a další. Od roku 2010 vyučuje Julien Leroy dirigování na konzervatoři v Metách (Metz).
Ačkoli šíře dirigentova repertoáru sahá od hudby 18. století až po tu současnou, renomé získal Leroy především jako znamenitý interpret soudobé hudby. Intenzivně spolupracuje s Ensemble intercontemporain, Birmingham Contemporary Music Group, od roku 2014 umělecky vede Paris Percussion Group. V loňském roce se stal hlavním hostujícím dirigentem prominentního luxembourského souboru United Instruments of Lucilin, s nímž mimo jiné sklidil obrovský úspěch nastudováním opery Kein Licht francouzského autora Philippa Manouryho na text Elfriede Jelinek, kterou Leroy řídil nejen ve světové premiéře na festivalu Ruhrtriennale, ale i na dalších scénách této koprodukční inscenace, mj. v Komické opeře v Paříži, na Berliner Festspiele, v Záhřebu, Luxembourgu aj. Začátkem května debutoval u dalšího renomovaného ansámblu Klangforum Wien. Na Pražském jaru hostuje Julien Leroy poprvé.
Evropská premiéra Miroslava Srnky
Kompozice českého skladatele Miroslava Srnky (1975) se objevují na programech Pražského jara od roku 2008 a většinou v premiérovém znění. Za připomenutí stojí kupříkladu světová premiéra kompletní verze skladby My Life Without Me pro soprán a ansámbl na festivalovém ročníku 2013 v provedení dirigenta Tomáše Hanuse, sopranistky Claron McFadden a Ensemble intercontemporain, na jehož objednávku dílo vzniklo. Na dnešním koncertu zazní skladatelova novinka z roku 2018 v evropské premiéře.
Skladbu Overheating (česky doslova Přehřátí) napsal Srnka na objednávku Los Angeles Philharmonic (LA Phil), která si u příležitosti své sté sezony objednala na padesát nových kompozic od autorů z celého světa, z nichž čtyři byly posléze vybrány k provedení na slavnostním koncertu 13. listopadu 2018 ve Walt Disney Concert Hall v Los Angeles, na němž se v nastudování Susanny Mälkki, současné hlavní hostující dirigentky LA Phil, uskutečnila i světová premiéra Overheating. V koncertním programu Miroslav Srnka uvedl: „LA Phil si připomíná stou sezonu. Sto let si shodou okolností připomíná i moje vlast. Slavíme tyto události, zatímco všechno kolem nás zůstává přežhavené. Oslava je radost ze zodpovědnosti. Zodpovědnosti ptát se: Zajímají nás víc vlajky, nebo zápal?“ Dílo věnoval Los Angeles Philharmonic k oslavě jejího stého výročí, Susanně Mälkki a své sestře Michaele k narozeninám.
Skladba Overheating je založena na principu vzájemného prolínání a interakce výrazově odlišných zvukových pásem. Tyto zdánlivě nezávislé proudy třepetavé zvukové tříště vytvářejí v průběhu skladby působivý, pohybově a barevně proměnlivý reliéf velkého dynamickém rozpětí, jehož prostřednictvím znějící hudba, členěná tichem, posluchače bezprostředně oslovuje, stejně jako autorův poetický text, který skladbu předznamenává:
Stojím na pobřeží pod vysokým stožárem.
Obrovská vlajka je stále nahoře,
snad zapomenutá od nedávných oslav.
Vlajka se chvílemi zachvěje jemným pohybem a opět znehybní.
Okolní vzduch se zahřívá.
Stává se kolísavým přílivem.
Stává se přímým plamenem.
Ztrácí svůj tvar v žáru okolo.
Konečky jejích vláken se třepí do roje žhavých jisker.
Kompozice pražského rodáka Miroslava Srnky se hrají po celém světě nepřetržitě od roku 2005, kdy mu berlínská Deutsche Staatsoper uvedla komorní operu Wall. Píše na objednávku pro renomované ansámbly, sólisty, festivaly, orchestry a operní domy, v roce 2011 měly premiéru dvě operní kompozice – Make No Noise na mnichovské scéně a Jakub Flügelbunt v drážďanské Semperoper, Klavírní koncert (2012) byl poprvé uveden ve vídeňském Musikvereinu. Dosavadním vrcholem jeho kompoziční kariéry byla dvojopera South Pole s Rolandem Villazónem a Thomasem Hampsonem v titulních rolích uvedená s obrovským úspěchem na scéně Bavorské státní opery v Mnichově v roce 2016. Opera byla nominována na International Opera Award a prestižní německý magazín Opernwelt ji označil za jednu ze tří nejlepších nových oper roku.
Mezi Srnkovy již provedené novinky posledního roku patří například Emojis, Likes and Ringtones pro klavírní trio, Future Family pro smyčcové kvarteto s českou premiérou 19. března 2019 v pražském Rudolfinu (Quatuor Diotima), Triggering pro cembalo (Mahan Esfahani). V současné době dokončil novou skladbu pro klarinet, sbor a orchestr, jejíž světová premiéra se uskuteční 5. července 2019 v Mnichově v nastudování Sboru a Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s dirigentkou Susannou Mälkki, klarinetový part napsal Srnka pro svého vrstevníka a kolegu Jörga Widmanna.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
