Galerie ztrát a nálezů na Mime Festu

Hana Strejčková se specializuje na práci s maskou a v Lost Objects citlivě využila spolu s Barborou Ješutovou jako druhou interpretkou a spoluautorkou toto umění, které umožňuje vložit masce výraz prostřednictvím postoje a všech dalších možností těla a pohybu: gesta, fyzického napětí a uvolnění, odstínů chůze i postury. Nedá se ani říci, že by šlo o „iluzi“ výrazu, protože maska sama jej změnit sice nemůže, ale je to právě tělo jako mocný nástroj, který vykouzlí další polohy, divákem vnímané jako zcela skutečné. Každé nervózní poklepání prsty na desku nebo pokrčení ramen vydá za celou větu a škálu pocitů.

Expresivní masky s melancholickým výrazem využily obě herečky především v souladu s nimi, k vytvoření podoby dvou křehce nejistých bytostí, ukrývajících se před okolním světem uprostřed oázy zapomenutých nebo ztracených předmětů. Jsou samy stejně ztracené a zapomenuté, ale také úzkostlivě pečující, mateřsky oddané vzpomínkám a památkám, těšící se z tvarů, materiálů i zvuků vyluzovaných těmi obyčejnými cetkami, které někdo vytrousil třeba v čekárně na vlak. Každý, v kom je špetka archiváře nebo sběratele, musí souznít, ale zamyslet se i nad vlastní potenciální závislostí.

Úlek ze zazvonění telefonu nebo zaklepání na dveře a zmatkářská nerozhodnost k činu, strach z výšky a nestability jakéhokoli druhu, radostné okouzlení z nových přírůstků do sbírky, obsedantní neochota vzdát se svého oblíbeného kusu a třeba jej i zapřít potenciálnímu majiteli, jsou to obrazy vzbuzující chvílemi smích, ale takový ten smích, který drží za ruku špatné svědomí, protože postavy ztracené ve světě předmětů, které nikomu nechybí, vzbuzují ze všeho nejvíce soucit. Ztracené v inventáři tajuplného skladiště jsou bytostmi, na které také okolní svět zapomněl, také nikomu nechybí, i když samy jsou svou prací nadšeny a uspokojeny, strážkyně podzemního chrámu. A v tom vlastně vybízejí k dalšímu zamyšlení. Vzbuzuje větší lítost poznání, že se ztratilo něco, co bude bolestně chybět, jako je kufr plný nafouknutých balónků, anebo je tragičtější pohled na věc nebo bytost, která je zbytečná, která opravdu nechybí a neschází, ztracená ve snovém světě představ o své užitečnosti, která v lepším případě byla použita a pak teprve zapomenuta, v tom horším byla zapomenutá a neviditelná už odjakživa…?

Lost Objects jsou příběhy postav i příběhy jednotlivých věcí, je v nich mnoho vypointovaných kontrastů, ve vztazích, v materiálech, v setkání předmětu s předmětem, ostrosti a hebkosti, titěrnosti a brutality, tvrdosti a něhy. Dvě ženy ukryté před světem jsou tak trochu závislé na svém prostředí i samy na sobě, potřebují se poškorpit, aby se znovu našly a pochopily, že jedna bez druhé nemůže žít (nezachází do krajnosti souboje nebo násilí jako Šimon Pliska a Andrej Lyga se svým absurdním a krutým Goršekem, ale vzpomínka na ně přichází sama, protože jsou také maskovanou dvojicí, ale s ryze mužskou energií, tolik protikladnou od tesklivé jemnosti našich interpretek, a je to právě proto, že pokaždé hovoří pouze jejich těla).

Musí se odstřihnout od světa, aby pak zběsile obnovovaly spojení a čekaly na zazvonění telefonu jako rybář u vlasce. Pro své úlovky připravují slavnostní příchod do snového muzea, hravý jako divadlo na divadle. Nestačí jen přilepit inventární číslo, do nového života je třeba vplout jako do dobrodružství, slavnostně a s patřičnou pompou. Je potřeba ztéci nepřístupné hradby nadobro uzamčených kufříků i násilím, nechat si potěšení proklouznout mezi prsty i stát se součástí vlastního inventáře. V lidských rukou navíc neživé objekty metamorfují do nové podoby a asociují i dětské hry, kdy jsme za sebou na dvorku tahali ponožku přivázanou na kus provázku a hrály si, že máme pejska.

Inscenace vyžaduje bezpochyby spolupracujícího diváka, který přistoupí na spoluhledačství její poetiky. I když je prošpikovaná pečlivě vystavěnými gagy, nejsou přímočaré a rozhodně k nim není možné přistoupit ve stylu „Tak a teď mě bavte.“ Každý si musí pootevřít dvířka vzpomínek, asociací, nahlédnout do svého vlastního skladiště harampádí. A pak začne všechno zapadat do sebe. Dojem z poetického představení umocňuje vědomí náročnosti hry v masce, která je nejen fyzicky vyčerpávající, ale vyžaduje rovněž vzájemné napojení a absolutní souhru, stejně jako absolutní důvěru, zvláště když přijde na tak nebezpečné rekvizity, jako jsou šipky, které házíte téměř poslepu. Navíc všechny rekvizity nesou reálnou stopu času a naprosté autenticity, protože jsou nepředstíranými nalezenci, jimž uvěříme, že i ony se svými nevyřčenými příběhy mají své vlastní vzpomínky, a když se ve skladišti zhasne, vyprávějí si o radostech a velkých věcech, které kdysi dokázaly a znamenaly… Navíc si jejich osudy můžeme domýšlet díky vtipně zařazené reportáži se skutečnými respondenty vzpomínajícími na své ztráty, která pak spustí vlastní stavidla asociací.

Protože kdo nikdy nic neztratil? Takový člověk na světě nemůže ani existovat. Nejsou to jen klíče, propisky, hračky, šátky a kapesníky, brýle na dálku a všechny ty boty a ponožky, které najednou chybí do páru. Ve vztahu k těm dvěma pitoreskním postavám, které z cizích ztrát živí své vlastní potěšení, vyvěrá na povrch ještě další souvislost. Pocit a vědomí ztráty znamená svého druhu existenci závislosti. Dokonce by se tu dala vést přímá úměra. Čím větší pocit ztráty, čím větší, fyzičtější a všepohlcující bolest přichází, tím větší závislost za ní stojí schovaná. Zda na hmotných statcích nebo na člověku, je lhostejné. Zrychlené události našich časů to přeci ukazují na každém kroku, jsme rozjitření tím, že nám pandemie vrátila do životů smrt, jsme konfrontování s přírodními zkázami, které se zdají být častější, intenzivnější a stále blíž a blíž. Porovnáváme ztráty a nálezy ve vlastních životech a na lékárnických vahách poměřujeme jejich velikost, ať už těch nedobrovolných, nebo i dobrovolných, ale vesměs odhalujících děsivé hloubky našich závislostí. Lost Objects jsou funkčním katalyzátorem, tak jak divadlo má být, protože tyto aspekty pomáhají zvědomit a prožít.

***

Na závěr pro odlehčení mé oblíbené intertextuální hledání a nalézání. Ušetřím čtenáře konotací s populární hudbou osmdesátých let, ale vzpomněla bych ráda francouzský povídkový film Ztracené vzpomínky (Souvenirs perdus, 1950), který začíná poeticky právě v kanceláři ztrát a nálezů. Od několika náhodně vybraných objektů, například houslí nebo sošky egyptského bůžka, se odvíjí hořkosladké příběhy, které mají odhalit, jak došlo k opuštění nebo zapomenutí oněch předmětů, a vybízejí k onomu objevování kouzla zdánlivě obyčejných věcí.

A úplně na konec si ještě můžete poslechnout, co všechno ztratila zpěvačka Zuzana Burianová v jednom z Návštěvních dnů Šimka a Grossmanna:

Les objets perdus / Lost Objects
Tvůrčí tým: Hana Strejčková, Barbora Ješutová, Aïna Rovira Mares, Sota Sakuma, Michal Müller
Premiéra v rámci festivalu MIME FEST 24. 9. 2021, Tylův dům, Divadelní klub