Glosa: Jiří Heřman se loučí. Co bude napřesrok, je ve hvězdách.

V právě končící sezoně pražského Národního byla úplně posledním představením z těch titulů, které tu nastudoval Jiří Heřman, teď v pondělí Brittenova Gloriana. Ta už víc repríz v tuto chvíli naplánovaných nemá a tak se zavřela voda nejen nad touto až nečekaně úspěšnou inscenací, ale také i nad z divadla odcházejícím Jiřím Heřmanem. Národní sice slibuje, že v přespříští sezoně Glorianu na repertoár vrátí, stejně tak jako by se v téže sezoně prý mohl do Národního k nové režii pohostinsky vrátit Jiří Heřman, ale znáte to, jak to u divadla chodí. Co bude napřesrok, je vždy tak trochu ve hvězdách.I když se drobný, vcelku nenápadný Jiří Heřman během „svého“ posledního představení pohyboval v zákulisí, při závěrečné děkovačce se na jevišti neukázal, ač i pondělní publikum bylo z Gloriany zcela unešeno a jistě by i režisérovi rádo poděkovalo. Je otázkou, zda Heřman sám nechtěl, anebo zda si prostě na něj a jeho definitivní odchod z divadla nikdo ze souboru nevzpomněl. Rozhodně však měl. I když Heřman odchází předčasně, protože se nechce podílet na transformaci Národního divadla po připojení Státní opery, poslední potlesk publika, ale i symbolické poděkování souboru by si na jevišti určitě zasloužil.

Na seriózní zhodnocení ani ne pětileté éry Jiřího Heřmana v čele souboru naší první scény je rozhodně nutné počkat. A to už třeba jen kvůli současné zjitřené atmosféře, provázející všechny ty organizační a v neposlední řadě i čistě personální změny, s operou v Praze související, ale i kvůli nezbytnému získání jistého nadhledu, odstupu. Ostatně i nejedna z předností éry opery za Jiřího Srstky, resp. Josefa Průdka dostala své jasnější kontury až pár let poté, to samé pak platí i o kontroverzním tandemu Dvořák – Nekvasil, v první řadě o jejich přínosu dramaturgickém. Jistě, ani Jiřímu Heřmanovi za dobu jeho šéfování (od dubna 2007 do konce loňského roku, od letošního ledna pak už jen jako „zástupce šéfa opery“ předával agendu svému nástupci) se zdaleka ne vše povedlo, vzpomeňme třeba hned první nemastnou neslanou inscenaci po jeho nástupu, Monteverdiho Orfea. Již dnes je ale více než pravděpodobné, že právě již zmíněná Heřmanova Gloriana, ale i Jakobín a určitě též Parsifal ani po letech v paměti většiny návštěvníků opery nezapadnou a budou zařazeny do podobné kategorie nesmazatelných zážitků, jakými byly Šostakovičova Lady Macbeth, Wagnerův Tristan či Bergův Vojcek z dob Srstkových.Co bude s operou v Národním, potažmo v druhém pražském operním domě dál? I na to si musíme počkat. Pravda, Rocc, který Jiřího Heřmana už před několika měsíci na postu prvního muže opery v Praze vystřídal, budí v nejednom z lidí v divadle nemalé emoce. Jenže ruku na srdce: Nevyvolával je Jiří Heřman s lidmi, které si do Národního přivedl, najmě zkraje také? Nevybral si Jiřího Heřmana do funkce šéfa opery stejný Ondřej Černý, jako o pět let později Rocca? Neměl Jiří Heřman při svém nástupu pramalé zkušenosti s vedením operního souboru, tak jako teď jimi příliš neoplývá ani Rocc? Nebyl Jiří Heřman při svém příchodu do Národního ještě o rok mladší, než je teď Rocc?

Buďme spravedliví. Svoji šanci dostal Jiří Heřman a nepromarnil ji. Šanci ukázat, co umí, teď má i rok Rocc. Nepředbíhejme. To, co bude napřesrok, je vždy tak trochu ve hvězdách.