Grandiózní oslava vynalézavosti

Nový cirkus je stejně jako současný tanec nebo balet „opředený řadou mýtů“, kdybychom mohli použít jedno takové otřepané klišé. Například stále existují lidé trpící absurdní představou o tom, že umělci věnující se pohybu pracují pouze večer při představení a mezitím nic nedělají. Málokdo si uvědomuje náročnost tréninků a příprav vystoupení, stejně tak jako jsou mnozí jakž takž ochotní podporovat umělce ve chvíli, kdy jim přinášejí podívanou na jevišti, ale ve chvíli pandemického lockdownu mnohdy padla kosa na kámen a nejeden konzument ušlechtilé zábavy se pak ve veřejných diskusích otevřeně radoval, že umělci začali „konečně taky makat“. Osvětová práce nás v tomto ohledu čeká ještě na několik generací, odhadem…

Jak dalece je těžké vytvořit vlastní projekt, vybojovat si podporu rodiny a pak jít tu dlouhou cestu od nápadu přes sestavování týmu, překonávání nedorozumění, finančních a technických, ale třeba i komunikačních překážek, to všechno v nové inscenaci Grandiózní přišel divákům vyprávět Matyáš Ramba, který je hlavním tvůrcem kusu a kmenovým členem Losers Cirque. Boj s větrnými mlýny v podobě grantových komisí je vděčným námětem, s nímž má soubor své zkušenosti, z nichž může po deseti letech směle čerpat. To, že inscenace sleduje konkrétní děj k jeho mírně absurdní a možná i trochu symbolické pointě, je rozhodně kladem – a přibližuje tento přírůstek v repertoáru více divadelní inscenaci v pravém slova smyslu, rozhodně více než předcházející Konkurz. Ale přesto je ještě prostor k dotažení její soudržnosti, gradace, optimalizaci délky jednotlivých scén a také je otázkou k zamyšlení, jak působí na diváka, který soubor vůbec nezná. Je totiž dvojsečná zbraň, když lidé hrají sami sebe. Vnější oko v procesu tvorby je přehlíženou možností, která by řadě projektů nesmírně pomohla, aniž by se tvůrci museli vzdát své integrity a uměleckých funkcí.

Hrdinou grand(t)iózní inscenace je akrobat Lukáš Macháček, jehož po prologu ukazujícím jistou novocirkusovou company v plné práci a parádě, zastihneme v okamžiku rozchodu souboru. Nový stav věcí potěší sice jeho partnerku (audio na pozadí prozrazuje několik oblíbených stereotypů například o nepoužitelnosti akrobatů v jiném zaměstnání), ale nakonec převládne tvůrčí duch a kolem vlastního nápadu se začne točit vír událostí, přemlouvání kamarádů a spolupracovníků až k vytoužené premiéře. Jejím epickým jádrem bude velká scénografická konstrukce sestavená ze světelných zdrojů a zbytků technického vybavení nejrůznějšího druhu. Tak jak je sestavován tým, roste i babylonská věž svítidel (skulptura je dílem Karla Šimka), kterou dokáže zažehnout až téměř cimrmanovský akt spuštění. Jsou to sympatické motivy – paralela stavby, tvoření, růstu, symbol společného cíle, světlo a energie jako propojení síly a odvahy. Nakonec je opravdu potřeba ty větrné mlýny „roztočit“.

Jednotlivé obrazy zůstanou divákům v paměti, mnohé mají i vtipnou pointu. Matese Petráka přichází kamarád lanařit na sportoviště, kde se věnuje procvičování svých oblíbených chvatů bojového umění. Jeho kolegu Jindru Panského zastihujeme doma při nejoblíbenějším koníčku: během představení reálně připraví korpus dortu, který se po zbytek večera opodál jeviště peče. Scéna přemlouvání, v níž se mu ostatní zúčastnění snaží zpřeházet ingredience a zabránit v práci, však trpí syndromem opakovaného vtipu, takže po několika minutách už zábavná být přestane a tíha humoru zůstává na mladším Rambovi, který převzal „roli“ stolu. Pokud navíc hrozí nebezpečí, že se přestane dařit ta opravdová práce, je potřeba diváka znovu vtáhnout do děje jiným způsobem, opravdu nevydrží fascinován sledovat několik minut, jak ne a nevybíhá sníh v mixéru. Navíc návštěvník, který neví, že má před sebou opravdu akrobata-cukráře, nemusí smysl situace pochopit už vůbec.

Mnohem přirozenější (tedy z divadelního hlediska) je scéna, ve které Jindřich Panský z „opravy“ scénografie přechází do výborného akrobatického vzdušného čísla. Určitě jednou z těch nejzdařilejších, které obstojí i samostatně, je pak akrobatická skupinová scéna na téma rehabilitace, kde převládne pohybová fantazie a vtip postavený na čistě fyzické akci. Pacientem je Vítězslav Ramba s příkladnou výbavou ortéz a tejpů, pointa je poněkud… lidová… ale vtipná. I když by možná malinké zkrácení obrazu také neuškodilo. A osvěžující je rovněž sólové vystoupení tanečnice Juliette Jean, jež hraje dívku, které sice nikdo nerozumí, ale všichni ji obdivují, aby si mohla střihnout contemporary číslo na lesklém zrcadlovém baletizolu, který pod jejíma nohama ostatní přesunují jako lávku přes neviditelnou řeku (choreografkou tanečních částí inscenace je Fanny Barrouquére ze souboru Lenky Vagnerové). Smysl pro fyzickou podstatu pohybového umění ukázala už v „roli“ fyzioterapeutky.

Grandiozní je samozřejmě hyperbola. Ukazuje především, jak zlaté české akrobatické ručičky dovedou uplést i ze stráveného pokrmu bič, za málo peněz předvést velkou podívanou a ukázat všem grantovým komisím sílu vůle. Absurdita by ale mohla být posunuta ještě na vyšší úroveň, aby nadsázka skutečně vynikla a byla nezpochybnitelná. Možná nadsadit více i pointy mikropříběhů samotných interpretů, dovést jejich záliby a zážitky do větších extrémů. Protože pokud je něco ještě dosti uvěřitelné, těžko se s motivem pracuje v jasně srozumitelné nadsázce. (Proč by si například nemohl chtít artista zařídit cukrárnu? Ale kdyby chtěl dejme tomu založit cukrářskou akademii, asi by bylo lépe poznat, že je to vtip.) To je samozřejmě velmi náročná cizelérská práce, nakládat s tak subtilním prvkem, jakým je humor, aby groteska nepřerostla v kýč, v případě této inscenace ale určitě je kde přidat a nebát se. Více smělosti a rozhodnosti. K vypointování scén i jejich spojovacích situací by někdy stačilo jen málo úprav.

Nejproblematičtějším prvkem je ale ne-herectví protagonistů. Mají být civilní, nebo hrát role? Často bohužel působí, jako kdyby to sami nevěděli, jaksi nejisti, zda se mají chovat jako v reálném životě a odmyslit si prostředí divadla, nebo jestli sehrávají vědomě výstup pro diváka. Pokud hrají role, proč jim tak často není rozumět, když spolu hovoří? Buď se díváme na obrazy ze soukromí pouze zasazené, zarámované v pohybové inscenaci – pak je ale verbální projev zbytečný a stačilo by vševýmluvné gesto a hovořící tělo (kam se poděla zkušenost s tělesným mimem, kterou Loseři načerpali v Heroes?) – anebo se tu pracuje s předem daným dramatickým textem, který je potřeba nastudovat – pak je ale dost zásadní, aby jej diváci slyšeli!

Jde i o důslednost v použití, nebo eliminaci civilního projevu, vybrat si, zda ano, či ne. Hádáme se doopravdy, nebo to jen hrajeme? Pokud nadsázka, tak ve všem, pokud realismus, tak také všude. Energie vložená do celého interpretačního projevu je také důležitá, její charakter a směřování. Není logické, aby týž performer byl jednou civilně zahloubán a o chvíli později vybuchoval jako v záchvatu avantgardní exprese, mimochodem, právě proto, že inscenace má ambici být odlehčenou, vážně zahraný vztek a podobné „velké“ emoce by tu být přítomné ani neměly, narušuje to její koncept. Rozumím samozřejmě snaze vytvořit inscenaci, která by měla mít i jakýsi vážný podtext, ale toho lze docílit, i když bude žánrově konzistentní a zůstane výrazovými prostředky v komické rovině. Protože tam, kde je i komika pravdivá, vzniká prostor pro katarzi. Divák si pod zábavným povrchem velmi dobře uvědomí reálný kontext, naopak to zafunguje snáze, než když se do humorné linky pro kontrast vkládají vážné stavy protagonistů, jako je reálná zlost apod. Pokud to neučiní režisér s opravdu desítkami inscenací za sebou, jako je třeba Daniel Špinar, s nímž Losers ostatně několikrát spolupracovali, a pokud se nepracuje se školenými herci. Jednoduše – i výběr žánru a jeho zpracování a pak míra úspěšnosti experimentu podléhá podmínkám, které tvůrce má.

Dokud nebude především prve zmiňovaný rozpor srozumitelně vyřešen, nebude inscenace ve skutečnosti hotová, ačkoli má nakročeno k tomu stát se opravdu skvělou komedií, která může být multižánrová, stejně tak jako zcela nonverbální. Vždyť vyústění celého děje je opravdu grandiózní oslavou naší pověstné vynalézavosti a šikovnosti! Výše zmíněné samozřejmě nic nemění na tom, že publikum vždy své oblíbené „Losery“ zahrne chválou nad jejich fyzickými dovednostmi, že v nové premiéře dostává porci humoru a artistiky a že v této fanouškovské enklávě bude i Grandiózní patřit k oblíbeným stálicím, můžeme však jistě rozmlouvat i o tom, kam se dál rozvíjet a posouvat, jak vytěžit potenciál nového cirkusu a vlastních zkušeností.

Grandiózní
Režie: Matyáš Ramba
Scéna: Karel Šimek
Kostýmy: Lucie Červíková
Hudební spolupráce: Martin Tvrdý
Choreografie: Fanny Barrouquére
Účinkují: Lukáš Macháček, Vítězslav Ramba, Jindřich Panský, Mates Petrák, Juliette Jean

Premiéra: 26. 10. 2021, Divadlo BRAVO