Gruberová radila, jak zpívat Strausse. Víc v Operním kukátku

Fidelio bez tváří v inscenaci Wiener Festwochen
Vedení předního světového divadelního festivalu Wiener Festwochen získalo jako režiséra letošní festivalové inscenace Beethovenovy jediné dokončené opery Fidelio předního německého režiséra Achima Freyera (narozen 1934), který vytvořil velkolepou podobu tohoto hudebně-dramatického díla. Vytvořená freska je souhrnem jednotlivých obrazů, které interpretují téma opery, aniž by se režisér nějak výrazně omezoval příběhem a dějovou osnovou opery. Fascinující svět obrazů (Freyer je sám činný i jako tvůrce kostýmů a scény a také se věnuje malbě a tvorbě objektů) zcela smazává identitu pěvců, kteří vystupují v bizarních kostýmech a vždy v maskách. Základem scény je mohutná konstrukce, vztyčena nad maskovaným davem, na níž se odehrává většina pěveckých výstupů. Základem efektního vizuálního vjemu jsou hlavně expresivní projekce na pozadí konstrukce a dynamická světelná režie.

Přitom Achim Freyer vytvořil tuto koncepci velmi rychle, neboť původně ohlášený ruský režisér inscenace Dmitri Tcherniakov odešel po dohodě s vedením festivalu během dubna (!) z důvodů pomalé přípravy a rozdílných představ. Freyerova imponující podívaná nicméně o premiéře 14. června 2016 sklidila při jeho závěrečném děkování i trochu bučení. Na to je ale tvůrce, jehož první operní spolurežie s Ruth Berghaus se datuje již rokem 1968, zvyklý. Většinový hlas diváků a kritiky ovšem hodnotí inscenaci Fidelia jako zcela mimořádnou a patrně půjde o jednu z vrcholných produkcí sezony.

Hlavní role vytvářejí Christiane Libor (Leonore) a Michael König (Florestan). A za dirigentským pultem stojí mistr poučené interpretace Marc Minkowski. Ne nadarmo rakouský tisk sliboval inscenaci Fidelia, „jakou jste ještě neviděli…“ Fidelio měl po premiéře ještě v Theater an der Wien tři reprízy.

Londýnská inscenace Tristana a Isoldy se scénografií Anishe Kapoora
Největší hvězdou současné londýnské inscenace Wagnerovy opery Tristan a Isolda v English National Opera v Coliseu nejsou ani pěvci a ani dirigent, ale výprava světově proslulého sochaře Anishe Kapoora (narozen 1954).

Tento umělec britsko-indického původu je tvůrcem mnoha monumentálních plastik syntetických a organických tvarů a je znám i jako sochař mnoha britských a mezinárodních zakázek pro veřejný prostor, například také kovové plastiky pro londýnské olympijské hry v roce 2012. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha současných sbírkách předních muzeí a galerií moderního umění napříč kontinenty, stejně jako je součástí soukromých sbírek. Prodejní a aukční ceny jeho děl se odvíjejí od stovek tisíců liber. Scénografii se věnuje výjimečně, byl například tvůrcem výpravy pro Mozartova Idomenea pro festival v Glyndebourne v roce 2003 nebo pro Debussyho operu Pelleas a Melisanda v Bruselu nebo pro Wagnerova Parsifala v Amsterdamu. Současná wagnerovská výprava odpovídá jeho výtvarnému názoru, vychází jak z geometrických, tak z organických tvarů.

Dirigentem představení v anglickém jazyce je Edward Gardner. Největší úspěch sklízí australský heldentenor Stuart Skelton v roli Tristana. Ten postupně vystupuje ve třech inscenacích tohoto příběhu, v březnu tohoto roku v Baden Badenu, v těchto dnech v Londýně a v září vstupuje do přenesené inscenace v Metropolitní opeře v New Yorku. Isoldu vytváří americká vysokodramatická sopranistka Heidi Melton, jejíž vokální projev, intenzita výrazu i hlasový objem byly již některými kritiky srovnávány s uměleckými kvalitami Birgit Nilsson nebo Kirsten Flagstad. Pěvkyně má v repertoáru řadu wagnerovských rolí: Sieglindu, Gutrunu, Elsu, obě role Venuše i Alžběty v Tannhäuserovi; Brünnhildu zatím zpívala pouze koncertně. Součástí jejího repertoáru je ale i třeba Cizí kněžna v Rusalce, Amelie v Maškarním plese a kupodivu také Rosalinde v Straussově Netopýrovi. Londýnská produkce vykazuje i velmi dobré obsazení dalších rolí, ale většina kritiků vyzdvihuje hlavně to, že jde o mimořádný vizuální zážitek. Premiéra se konala 9. června 2016 a do konce sezony následuje ještě pět dalších představení.

Je škoda, že v České republice nejsou alespoň čas od času vyzváni přední výtvarníci ke scénografické spolupráci na operních nebo baletních projektech. Spolupráce s nescénografickými specialisty často přináší neobvyklá řešení a nové pohledy na scénografii jako obor.

Csilla Boross jako skvělá Lady Macbeth
Maďarská sopranistka Csilla Boross, známá i z oceňovaných vystoupení na pražské a brněnské operní scéně, přesvědčila kritiky i obecenstvo již od prvních tónů ve Verdiho Macbethovi v Opéra de Marseille o oprávnění své reputace. Její dramatická vokálně-herecká kreace je strhující a zdá se hlasově pro Verdiho dramatické ženské party jako zrozena.

Juan Jesús Rodríguez je jí neméně dramatickým partnerem. Tento španělský barytonista se převážně soustředí na verdiovské party, jako jsou Rigoletto, Hrabě Luna, Rodrigo, Jago, Monforte a v repertoáru má i Germonta seniora. Inscenace se nese v tradičním duchu (režie Frédéric Bélier-Garcia) a kritika se ohrazuje především proti výběru kostýmů, o nichž se domnívají, že pochází takřka výhradně z divadelního fundusu jiných inscenací. Diriguje zkušený Pinchas Steinberg.

Představení probíhají za zpřísněného dohledu policie a ostatních bezpečnostních složek, protože v rámci současného fotbalového šampionátu dochází i v ulicích Marseille ke srážkám fanoušků. V měsíci červnu celkem čtyři představení.

Ohlasy pražské Elektry v zahraničním tisku