Hana Strejčková: Divadlo pomáhá oddat se fantazii a světu, kde převládá něha a krásno (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Laterna magika představí tento týden premiéru pro velmi specifické publikum – děti od půl roku do tří let. Koncept „theatre for the very young“ je ve světě známý, ale u nás si nachází cestu k divákům pomalu, na půdě Národního divadla vůbec poprvé. Autorku inscenace Hanu Strejčkovou znáte z naší redakce jako publicistku, ale dnes ji představíme jako divadelnici mimo jiné se zvláštním nadáním k tvorbě poetického, jemného a laskavého divadla pro ty nejmenší. Protože něhy a laskavosti nemůže být nikdy dost, zvlášť v těchto časech. Jak vznikala BatoLaterna a čím je specifická? A proč vůbec vzít batole do divadla? Nejen o tom v našem velkém, ale neméně poetickém rozhovoru, který jsme vedly po generální zkoušce. Udělejte si na něj čas:

BatoLaterna (Hana Strejčková na zkoušce, foto Vojtěch Brtnický)

Divadlo pro děti od šesti měsíců. Jak může vypadat? Je vůbec divadlem? Jak dalece do něj tvůrce vkládá sám sebe? Začněme od základů…
Je všeobecně zažitý předsudek, že divadlo pro děti může dělat úplně každý a že to často znamená pitvořit se, snažit se zalíbit, pracovat někde na hraně kýče a nucené interakce jenom proto, abychom udrželi dětskou pozornost. Ale divadlo pro děti se dá dělat i tak, že jim představíme fantazijní svět, do kterého jim nabídneme dobrovolný vstup, a současně i možnost z něj kdykoliv odejít. Do takových představení jako je i BatoLaterna proto ani nejde nedat kus sebe. Je a jsou utkaná z představ a přání, z inspirace vším, co je okolo nás a kam se zahleděly oči a všechny smysly upřely svou pozornost. Základem jsou asociativní mapy, skicák plný kreseb a pozorování každodenního života. V případě BatoLaterny jsem na startovní čáře propojila čtvero ročních období s denními fázemi.

Příběh musí vždycky odrážet realitu, aby se v něm děťátko mohlo najít

Je důležité začít dětskýma očima, jejich pohledem?
Když jsem během příprav navštěvovala přítelkyně s batolaty, sledovala jsem, na co reagují. Když jejich maminka něco dělá, jestli chtějí pomáhat a zapojit se, co naopak nechtějí dělat, co je vytrhne z hašteření, co je rozptýlí, co upoutá jejich pozornost, k čemu se chtějí vracet. A to jsou všechno momenty, které si poznamenávám a významně napomáhají dramaturgickému konceptu a následně se z vypozorovaného stávají „metaforické bublinky“ a začne vznikat příběh. Pro starší děti takový, která má vývoj a řešení, pro miminka nebo batolata příběh, který netrvá příliš dlouho, není komplikovaný a odráží realitu, aby se v něm děťátko mohlo najít… Podstatné tak je, aby našlo něco, co ho zaujme: ať už je to rytmus, známá věc nebo kus oblečení, něco, s čím se dá hýbat, co se dá vzít do ruky… Tedy podněty k pohybu a zkoumání, které je motivuje například ke koordinaci rukou a nohou, ruky a oka, ke zrychlení v prostoru. Takže ačkoliv se může dospělému zdát, že svět, který předkládáme, je příliš srozumitelný nebo obyčejný, dítě stimuluje a je pro něj natolik vrstevnatý, že ho dokáže vnímat v souladu s obdobím svého vývoje.

BatoLaterna (Matěj Petrák, foto Anna Šolcová)

Mění se vnímání dítěte tak výrazně a rychle?
Vidíme to třeba na „zkušebních batolatech“, která s námi byla na tanečním sále, a to v rozptylu od sedmi měsíců do tří let. Ta nejvytrvalejší s námi začínala v sedmém měsíci a došla do devátého – desátého a my jasně vidíme, že se její reakce proměňovaly a nyní reaguje na další vrstvy představení. To je ale dáno i přechodem ze zkušebny na jeviště, kde se naplno rozvinuly animace, mapping, světla, plnohodnotné nazvučení a další roviny. A také jsme zjišťovali, jestli jsou vlastně batolata schopna si něco pamatovat, a dokonce přenášet dál, což se nám také potvrzuje, ale samozřejmě to nemusí platit všeobecně. Z jejich reakcí usuzujeme, že něco v paměti ulpívá.

Vlastně jsme si vysvětlili, že to je opravdu divadlo, i když si je tak malinký divák pravděpodobně do dospělosti nebude pamatovat.
Mám pocit, že ani dospělý divák si nepamatuje, co všechno viděl. Položme sami sobě otázku, které představení jsme viděli před dvaceti, deseti, pěti lety? Kdo z nás si pamatuje zážitek z návštěvy divadla v dětství? Divadlo pro nejmenší věkovou kategorii určitě divadlem je, i když se někdy neplánovaně o trochu dřív promění v batolecí mumraj. Je to ale plnohodnotné divadlo se všemi svými prostředky komunikace, a tím, že je pro děti a ještě menší děti, o to těžší je to disciplína.

BatoLaterna (David Stránský, foto Vojtěch Brtnický)

V čem je to nelehké?
Všichni, kdo to myslí s dětským divadlem vážně, ví, jak je někdy zapeklité hledat k tématu klíč. Když opominu inscenační přípravy a realizaci, tak další výzvy přicházejí se samotnými diváky, protože pro ty nejmenší je divadlo novinkou a nemají žádné zábrany. Je zajímavé během BatoLaterny sledovat děti rodičů, kteří jsou „odolnější“, kteří sice vnímají, že dítě už chce k nám do prostoru, ale dokážou je namotivovat ve stylu Pojď, ještě se podíváme, co bude dál nebo ho jen nakrátko „vypustí“, děťátko vyzkouší nějakou rekvizitu, ale vrátí se. Když pak tyto děti pustíme do herny, která na představení navazuje, mají pak perfektní přehled o všem na scéně a jsou nadšené. Najednou si ještě větší blízkost začnou až euforicky užívat a je to jako katarze, kterou známe z klasického divadla. Tím, že dítě všechno zná z představení, stane se po něm právě on pánem toho místa s pocitem, že je tady doma. A to je moc dobře, zážitek se pozitivně propisuje do paměti. A tímto si může i po letech pamatovat pocit – dokonce konkrétní pocit z návštěvy divadla.

Možná jsme měli především říct, že u tohoto typu divadla se počítá s tím, že batolata vstupují pod dohledem rodičů na scénu, mohou se dotýkat rekvizit, dokonce je to žádoucí a po skončení hlavní části představení pokračuje herna, kdy mohou na scénu všechna. Jak dalece se zapojují?
Mnohé děti do prostoru jeviště vstupují, aniž by potřebovali rodiče! Jsou samozřejmě děti, které by třeba maminku na jevišti chtěly a nejdou bez ní, ale většina bez bázně jde. První vyrazí okolo desáté minuty s prvními „kapkami deště“ a díky těmto dobrodruhům se ostatní postupně osmělují. Dalším mezníkem jsou „Kachničky“. Dnes na značkách na jevišti vydržely 5 vteřin a zmizely. (V představení BatoLaterna jsou důležitou rekvizitou malé plyšové kachničky, které tanečníci uvedou na scénu – některé jsou připevněné ke stužce, aby mohly plout prostorem, a jiné volné. Protože děti mohou vstoupit na jeviště, mohou se i kdykoli zmocnit rekvizit, a scéna, kdy se poprvé plyšové kachničky objeví, je velmi stimulující, pozn. red.) Tanečníci zažili horkou chvilku, jak odtančit další choreografii bez kachniček, protože je také zásada, že dětem nic přímo z rukou neberou, ale zkoušejí se s nimi všelijak domluvit.

BatoLaterna (Hana Strejčková na zkoušce, foto Vojtěch Brtnický)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments