Heroldovo kvarteto v Českém spolku pro komorní hudbu

Heroldovo kvarteto, nesoucí název po významném profesorovi hry na violu Pražské konzervatoře Jiřím Karlu Heroldovi, zaujme posluchače vyrovnaností zvuku, jednotným způsobem tvorby tónu i vibrata, kvalitními nástroji a technickým vybavením všech členů.

Karel Untermüller, v současnosti asi nejlepší violista českých kvartet, dovede vždy vykouzlit hebký a medový tón svého nástroje. Violoncellista David Havelík, k jehož basové linii soubor při interpretaci staví intonaci a dynamiku, je technicky dokonalý, a přesto nenápadný, a připomíná mi hru profesora Viktora Moučky. V kvartetních ansámblech často bývá sekundista ve stínu primária a mnohdy jeho zvukové i technické kvality jsou o poznání slabší než ostatních. V případě Jana Valty to tak vůbec není. Zvuk jeho houslí září a kvalitou zaujme stejně tak jako Petr Zdvihal. Italský nástroj primária (který navíc znám již desítky let) je kulatý a zároveň průrazný. Navíc způsob, jak Petr Zdvihal se svým smyslem pro homogenitu zvuku do tohoto ideálního nástrojového seskupení zapadá, je po všech stránkách dokonalý.

Ačkoliv má vedoucí melodickou linii, nikde na to posluchače ani kolegy neupozorňuje. Nikde žádná stopa po hrubém nasazení či permanentní vizuální dominanci. Zdá se, že v jeho hře není známek únavy ani rutiny spojené s pozicí koncertního mistra Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Soubor svým výkonem patří mezi špičku české kvartetní školy. A navíc genové dispozice členů kvarteta jsou zde prokazatelné.

V programu večera však výrazně zaujala jen jeho první část. Smyčcový kvartet Josepha Haydna D dur, op. 20, č. 4 a jeho první věta Allegro di molto byla plná kontrastů a hráči zdůraznili asymetrický komponistův styl. Variační druhá věta byla plná subtilních snových zvuků. Menuettu ani závěrečnému finále (Presto scherzando) nechyběl vtip a tanečnost „alla zingarese“. Dílo oproti předchozím Haydnovým kvartetům dává příležitost vyniknout všem nástrojům a končí – tak jako řada dalších z opusu 20 – v pianissimu.

V Šostakovičově Smyčcovém kvartetu op. 118 z roku 1964 ukázal soubor zcela jiný způsob hry. Po úvodním Andante předvedli v téměř sarkastickém scherzu Allegretto frurioso mechanickou přesnost a hrubost připomínající Stalinovu tvář. Passacaglia dala opět vyniknout tónovým kvalitám violisty a violoncellisty. Vrcholem byl závěrečný pochod zahraný s obrovským nadhledem. Škoda, že z koncertu nebyl pořízen záznam. Takový výkon by si to zasloužil. Bohužel, Český rozhlas komorní hudbě věnuje velmi málo prostoru.

Druhá část koncertu s velkolepým, téměř symfonickým Klavírním kvintetem f moll, op. 34 Johannese Brahmse, byla od začátku do konce nervózním dialogem mezi jubilujícím klavíristou Borisem Krajným a Heroldovým kvartetem.

Nebyl slyšet rozhovor mezi klavírem a smyčci, krásou tónu neoplývaly ani schubertovské melodie v ländleru Andante, un poco adagio. Celá skladba byla tempovou honičkou bez hlubšího ponoru do téměř wagneriánského díla. Velká škoda.

Hodnocení autora glosy: 75 %

Český spolek pro komorní hudbu
Heroldovo kvarteto & Boris Krajný
Heroldovo kvarteto
– Petr Zdvihal (1. housle)
– Jan Valta (2. housle)
– Karel  Untermüller (viola)
– David Havelík (violoncello)
Boris Krajný (klavír)
4. listopadu 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Joseph Haydn: Smyčcový kvartet D dur op. 20 č. 4 Hob. III:34
Dmitrij Šostakovič: Smyčcový kvartet As dur op. 118
Johannes Brahms: Klavírní kvintet f moll op. 34

www.ceskafilharmonie.cz