I Češi se mohou naučit dobře zpívat

  1. 1
  2. 2

O hudebním životě za první republiky s Jaromírem Židem (2)
Texty Ivana Medka (68)

Ivan MedekV roce 1968 pozval Ivan Medek k mikrofonu Československého rozhlasu Jaromíra Žida. Hudebního organizátora či, chcete-li, koncertního jednatele, díky němuž mohla Praha v období první československé republiky uvítat největší světové umělce Toscaninim a Šaljapinem počínaje a Casalsem či Cortotem konče. Žid také připravoval mnohé koncertní sezony České filharmonie a její zahraniční zájezdy. Po roce 1947 ovšem jeho činnost nemohla pokračovat, měl zakázáno jezdit do ciziny a s Ivanem Medkem rozmlouvá v době, kdy by sice jeho zkušenosti byly potřeba jako sůl – ale zároveň je mu už pětasedmdesát let.

V minulém dílu Jaromír Žid vzpomínal na prvorepublikovou hudební scénu, v níž hrála velkou roli skupina pražských Němců, soustředěných z velké části kolem Německého divadla: „Musím říct, že se sžili úplně. Chodili nejen na zahraniční koncerty, ale na každý význačnější koncert České filharmonie. Zejména když byl na programu Beethoven nebo Mahler. A operní šéf Německého divadla Alexander von Zemlinsky a George Szell kupříkladu, každý řídil i koncerty České filharmonie. A v Německém divadle nastudovali řadu českých oper. Jejich poměr k našim skladatelům byl velmi přátelský.“
***

Ivan Medek: Mě by zajímala ještě jedna otázka, kterou si dost často lidé kladou a která byla, pokud se pamatuji, třeba po roce 1945 často i příčinou kritiky některých okolností souvisejících s koncertním životem v první republice. Kteří naši umělci měli už tehdy, v dobách první republiky, naději na světové umístění a jak jste organizovali jejich vystoupení v zahraničí?

Jaromír Žid: Zájem o naše umělce v zahraničí byl veliký. Ale po válce bylo málo těch, kteří byli na světové úrovni.

Ivan Medek: Myslíte po první světové válce?

Jaromír Žid: Po první světové válce, ano. V prvých poválečných letech končili pozvolna svou kariéru ti nejslavnější: Destinnová, Karel Burian, Mařák. A zbývali jen Kubelík, Kocian, České a Ševčíkovo kvarteto. Později přišli Váša Příhoda, Jarmila Novotná, Vilém Zítek a pak Ruda Firkušný. Česká filharmonie přišla na řadu až v roce 1935. Po velkém úspěchu v Londýně a v Bruselu pak ještě v letech třicet sedm a třicet osm – a při tomto dlouhém zájezdu začala kariéra tehdy třiadvacetiletého Rafaela Kubelíka.

Ivan Medek: Ovšem Česká filharmonie měla, jenom pro přesnost, do té doby už řadu dalších zahraničních úspěchů, zejména zájezdy do Itálie, Rakouska a Maďarska. Ale to, co se tehdy považovalo za mezinárodní hudební svět, to znamená v zeměpisném slova smyslu západ – to znamená Anglie, Francie – tam ten úspěch byl až po prvním zájezdu s Talichem v roce 1935.

Jaromír Žid: Ano, zajisté. V roce 1935 to byly dva koncerty v Londýně, které měly obrovský úspěch, a potom následovaly další zájezdy. A konečně: Filharmonie měla dokonce jet i do Ameriky, ale to už bohužel přerušila okupace. – Ptáte se, jak se dělaly kontrakty? Vyjednávaly se přímo se zahraničními agenturami, a to s těmi největšími. Nahrávání na desky pak přímo s gramofonovou společností. Bylo nutno často jezdit ven, najít a vzbudit zájem a získávat nejvhodnější možné podmínky. Bylo to obtížné. Ale tehdy nejezdili naši umělci nikdy za tak špatných podmínek, jako často už po řadu let jezdí naši sólisté a soubory ven dnes.

Ivan Medek: Mohli bychom si z těchto slavných jmen možná udělat takovou malou přehlídku. A začít třeba nahrávkou Jana Kubelíka. Jsou to Sarasateho Cikánské melodie.

(ukázka)

Umění Emy Destinnové se stalo i v dobách první republiky, hlavně v jejích začátcích, na dlouhou dobu kritériem pěvecké úrovně.

Ema Destinnová (foto archiv)
Ema Destinnová (foto archiv)

Poslechneme si její nahrávku zpěvu Senty z Wagnerova Bludného Holanďana.

(ukázka)

S Karlem Burianem máme připravenou nahrávku árie Lenského z Čajkovského opery Evžen Oněgin.

(ukázka)

A teď si představte, že to, co je zachyceno na tomto starém archivním záznamu, je vlastně jen torzo hlasu Buriana nebo Destinnové. Jak to ve skutečnosti muselo znít? To byla ještě radost chodit do divadla. Promiňte tento povzdech.

A teď si snad poslechneme Jarmilu Novotnou, se kterou tady máme nahrávku árie z Rigoletta.

(ukázka)

Dalším důkazem toho, že se i Češi mohou naučit dobře zpívat a přitom také dobře na scéně vypadat, by mohl být třeba Vilém Zítek s árií Filipa z Verdiho opery Don Carlos.

(ukázka)

Pro zvýšení našeho pocitu nostalgie tady teď máme desku, která má na gramofonovém záznamu Československého rozhlasu evidenční číslo 1. Je to nahrávka Váši Příhody. Dvořákův Valčík A dur.

(ukázka)

České kvarteto mělo při nahrávání gramofonových desek dost smůlu. A vlastně na žádném snímku se nepodařilo zachytit skutečné umění tohoto souboru, který byl vlastně tvůrcem naší moderní a reprodukční tradice, kterou potom převzal Václav Talich v České filharmonii. Ale přesto bychom neměli zapomenout na tyto čtyři velké umělce a pustit si s Českým kvartetem alespoň část druhé věty z Dvořákova Smyčcového kvartetu d moll.

(ukázka)

Také z nahrávek Rudolfa Firkušného jsme vybrali archivní snímek. Je to Smetanova Polka a moll Českých tanců.

(ukázka)

Tak to byl, dnes americký občan, Rudolf Firkušný. Doufejme, že k nám co nejdřív přijede.

(ukázka)

A teď bychom se mohli, ještě než se dostaneme znovu k našemu rozhovoru, vrátit k jednomu švýcarskému občanu, který se docela určitě jednou musí vrátit k nám, a to je Rafael Kubelík.

Rafael Kubelík (foto archiv)
Rafael Kubelík (foto archiv)

S Chicagským symfonickým orchestrem natočil řadu desek, velice zajímavých, mezi jinými Mozartovu Pražskou symfonii. Alespoň část její první věty si teď poslechneme.

(ukázka)

Ivan Medek: Srovnávání je vždycky velmi obtížné jak v těchto věcech, tak koneckonců i v jiných. Ale kdybyste se měl třeba pokusit srovnat tehdejší koncertní sezonu s dneškem, jaký by v tom asi tak byl rozdíl?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama