Ivo Kahánek: Podstatou umění Alfreda Brendela je pokora vůči skladateli a jeho dílu

Světově proslulý klavírista Alfred Brendel (narozen 5. ledna 1931), jeden z nejvýznamnějších interpretů děl vídeňského klasicismu a raného romantismu, rodák z Loučné nad Desnou, v nádherné krajině mezi Šumperkem a Jeseníkem a od roku 2005 i její čestný občan, oslavil v loňském roce devadesát let. Poctou jeho pianistickému umění je koncert vynikajícího českého pianisty Ivo Kahánka, který se koná v rámci 16. ročníku Klášterních hudebních slavností 24. srpna přímo v místě Brendelova rodiště, v Loučné nad Desnou (o vstupenky můžete soutěžit ZDE).

Brendelova cesta na světová klavírní pódia nebyla snadná, po odchodu z Československa v roce 1937 se usadila jeho rodina v Záhřebu, odešla do Rakouska, ale tehdy čtrnáctiletý mladík, který začal hrát na klavír ve svých šesti letech, byl povolán zpět kopat zákopy. Jeho vývoj to však neovlivnilo, studoval hru na klavír, kompozici, ale také psal a maloval. Svá hudební studia dokončil u rakouského klavíristy a skladatele Eduarda Steuermanna. Když ve Štýrském Hradci poprvé veřejně koncertoval, hrál nejen díla J. S. Bacha, J. Brahmse a F. Liszta, ale i svoji vlastní sonátu. Komponování však zanechal a plně se soustředil na studium klavírní hry. Je držitelem mnoha ocenění, nahrával pro prestižní společnosti, uskutečnil mnohá koncertní turné nejen po Evropě, ale i na celém americkém kontinentu, v Japonsku a v Austrálii. Je nejen hudebníkem, ale také literátem, knižně vyšly jeho eseje i sbírka poezie. Pražské publikum si nepochybně pamatuje jeho koncerty v rámci Pražského jara či mistrovský kurz v Rudolfinu před dvěma lety. A nyní vzdá svým uměním hold Brendelově dílu Ivo Kahánek.

Jak vnímáte osobnost Alfreda Brendela? Čím je inspirativní pro mladé pianisty?
Brendel je ikona světové pianistiky, a to nejenom dnešní doby, ale i v kontextu starších generací významných světových pianistů. Z mého pohledu je to jeden z “old masters”, k nimž je třeba se vracet, studovat jejich hru, dívat se na to, jakým způsobem pojímají hudbu, jak ji tvoří, co v ní hledají. Myslím, že je to jeden z nejinspirativnějších lidí. A to nejen proto, že hudbu fantasticky hraje, ale i proto, že toho o hudbě spoustu napsal, píše a dělí se tak s námi o svůj přístup k ní. V tomto smyslu je jeho konání zcela nepochybně hodno následování. Osobně jsem se bohužel s Alfredem Brendelem nesetkal, v tomto směru je povolanější Honza Bartoš, který u něj studoval. Ale byl jsem samozřejmě na jeho koncertech a mohl obdivovat a sledovat jeho skvělý výkon.

Zastavme se u nich – když si na Brendelův výkon vzpomenete, co se vám vybaví především?
Zmíním jeden koncert za všechny – jeho poslední recitál na Pražském jaru v roce 2005, kdy hrál díla Mozarta, Schumanna, Schuberta a Haydna. Výkon byl naprosto fascinující způsobem, jakým hrál. Dnešní doba klade čím dál tím větší nároky na to, aby pianista vydával obrovskou energii, aby výkon byl řečeno dnešním slovníkem “vzrůšo”, aby tam bylo co nejvíce kontrastů. Alfred Brendel však hrál dobrou hodinu a půl, a přitom do opravdového fortissima se dostal tak desetkrát. Byl to fascinující výkon. Měl neuvěřitelně bohatou škálu zvuku v nižších až nejnižších dynamikách, přesto dosahoval bohaté struktury ve svém projevu. Nikdy to nebylo hraní tiché nebo jednobarevné, vždycky dokázal najít netušené množství obsahu, objevoval detailní struktury skladby v místech, která spousta jiných pianistů jen tak zvaně “přehraje” v nediferencované dynamice. Bylo to neskutečné. V této souvislosti se zmíním o jeho další schopnosti, kterou mají, myslím si, všichni tito vynikající interpreti. Seděl jsem tehdy dokonce v první řadě a mladý pianista, který se ocitne tak blízko takové gigantické osobnosti, se neubrání snaze něco odpozorovat a podívat se tak zvaně “do kuchyně”. Ale ať jsem se snažil sebevíc, jeho projev byl natolik komplexní, tak harmonicky provázán, jeho hudební a energetický proud je natolik sevřený, že jsem do něj nedokázal proniknout a analyticky z něj cokoliv konkrétního vyvodit.

Není to právě tím, že interpretace skladby je v jeho případě tak dokonalá, že jí posluchač jednoduše propadne a zkoumání techniky už nedokáže analyzovat?
To určitě. A kromě toho si myslím, že v jeho projevu hraje roli obrovská komplexnost jeho osobnosti. Alfred Brendel je z doby, kdy se dokonalosti dosahovalo z co nejširší základny. Kdy hudebník byl nejen technicky svrchovaný a schopen zahrát cokoliv, ale byl to i člověk, který toho věděl hodně o životě, který toho strašně moc přečetl, byl komplexně vzdělaný. Alfred Brendel takový je, sám píše knihy, formuluje své názory. Tato komplexnost, která stojí u kořene pyramidy, se otiskuje do jeho projevu.

Není připomínka Brendelova přístupu k hudbě a k životu v dnešní době, která mnohdy sází na vnější efekt, a především horní zvukovou hladinu v interpretaci skladeb více než naléhavá?
Nabízí se to. Musíme ovšem brát v úvahu důvody přístupu k hudební interpretaci, které zmiňujete. Doba a její charakter se mění. Jestliže je dnešek postaven celkově na lomozu, řekněme určité agresivitě, snaze o sebeprosazení, odráží se to v přístupu některých interpretů. Dnes je klasická hudba provozována velkým množstvím lidí na vysoké úrovni, kdykoliv si jedním kliknutím můžete pustit různé nahrávky a záznamy – máte tu permanentní srovnání. Spousta interpretů pak hledá cestu, jak se odlišit. A taková extrémnost je jednou z cest. Neříkám, že je to správně, ale je to jeden z důvodů. Renesanční osobnosti typu Alfreda Brandela jsou dnes již velmi vzácné, tlak na výkon je tak obrovský, že mu snaha o komplexnost a hloubku vzdělání ustupuje. Proto si nesmírně cením toho, že jsem jeho koncerty slyšel a mohl na nich být.

Jaký je váš osobní vztah k hudebním epochám a skladatelům, na něž se Alfréd Brendel ve své pianistické kariéře soustředil? Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann…
Můj vztah k těmto obdobím se výrazně vyvíjel. Jako “náctiletý” jsem k vídeňskému klasicismu neinklinoval, samozřejmě jsem díla znal, ale nepronikl jsem do nich. Ovšem po dvacítce je začal jako pianista objevovat, začal jsem si uvědomovat, v čem je krása děl těchto mistrů. Začal jsem pomalu chápat, co je na nich tak úžasného. Na romantiku jsem šel z “východnější” strany – od Fryderyka Chopina. Ale musím říci, že zejména menší formy Schubertovy jsou mi nesmírně blízké. Do malé formy dokázal vtělit tak obrovské lidské vášně a emoce, že se tomu ani nechce věřit. Dnes považuji interpretaci děl Wolfganga Amadea Mozarta nebo Franze Schuberta za jednu z největších pianistických výzev. O co méně not tam někdy je, o to více je v nich obsahu. Oč užší je tato stylová lávka, po níž člověk musí jít, aby díla správně interpretoval a nesklouzl mimo styl, o to větší radost mi přinášejí. Můj vztah k nim se stále stupňuje, je stále vřelejší.

Na vašem koncertu v Desné zazní Beethovenova „Patetická“ sonáta, díla Franze Schuberta, ale také Uherská rapsodie č. 2 Ferenze Liszta a Poetické nálady Antonína Dvořáka. Jak jste sestavoval repertoár koncertu? Zařadil jste díla, která jsou i vám blízká?
Chtěl jsem zařadit díla, která tvořila jádro repertoáru Alfreda Brendela, ale zároveň jsem si nechtěl odpustit českou stopu, která je blízká mně, byť nevím, zda Alfred Brendel Antonína Dvořáka hrál. Dvořákovo dílo je součástí mého repertoáru, jeho klavírní skladby jsem nahrál. A navíc si myslím, že Dvořák byl velmi inspirován repertoárem vídeňské klasiky a rané romantiky, tedy autory, které Alfred Brendel hrál. A i to byl důvod, proč jsem právě Antonína Dvořáka do koncertu zařadil. Beethovenovu „Patetickou“ hrávám často, patří mezi mé oblíbené skladby. A k Schubertovi se nesmírně rád nyní vrátím, jeho Improptus jsou mimořádná.

Domníváte se, že koncert v Loučné by mohl zvýšit i zájem o celoživotní dílo Alfreda Brendela a připomenout jeho klavírní mistrovství širší veřejnosti a také dnešním studentům?
Tohle je velký úkol a nevím, zda ho jeden koncert zmůže. Tím spíše, že dnes žijeme v době sociálních sítí a všechno jde po úplně jiných liniích. Doufám však, že tento počin jméno Alfreda Brendela opravdu vyzdvihne a připomene. Koncert může být pohnutkou k tomu, aby se o osobnost Alfreda Brendela začali minimálně návštěvníci koncertu zajímat, pustili si jeho nahrávky, půjčili jeho knihy a četli je. Jsem nesmírně vděčný Klášterním hudebním slavnostem a jejich managementu v čele s Romanem Janků, že koncert k poctě Alfreda Brendela uspořádaly. Že se věnují propagaci jeho osobnosti, že toto téma přinesly. My si totiž někdy vůbec neuvědomujeme, že kromě našich skladatelských a interpretačních hvězd, se na území naší republiky narodili další vynikající lidé, kteří dosáhli světového věhlasu. Ale jsou tu a jejich existence vypovídá o tom, že česká kotlina je kotlinou velmi kulturní a vždycky byla. A my bychom měli takové osobnosti připomínat.

Kteří velcí klavíristé byli vaší inspirací? Kdo vás ovlivnil na vaší umělecké cestě?
Neměl jsem pouze jeden vzor, když člověk poslouchá nahrávky geniálních pianistů, asi to ani není možné. Sám jsem jako dítě vycházel z toho, co jsem mohl poslouchat doma ze starých vinylových desek. Hodně jsem nacházel české vzory typu Valentiny Kameníkové, za největší vzory považuji Svjatoslava Richtera, Emila Gilelse, Dinu Lipatiho, z mladších například právě Alfreda Brendela, Krystiana Zimermana… Když o tom uvažuji, jsou to lidé, kteří fungovali a dodnes fungují, alespoň pro mě, jako etalony toho, co je kvalitní hraní a co ne. Dnešní pianisté mají spoustu nahrávek, jimiž se mohou inspirovat, z nichž mohou vycházet. Ale tito klavíristé nahrávali v době, kdy nemohli nic střihat, žádné vymoženosti dnešní techniky neexistovaly. Oni sami neměli takové možnosti srovnání. A jejich nahrávky jsou pro dnešní interprety stále vzorovými. Dodnes se k nim obracíme, snažíme se je překonat a velmi často neúspěšně. To je něco neuvěřitelného! A jakkoliv mám spoustu oblíbených současných pianistů, před nimiž se skláním, tak k těmto jménům, k těmto osobnostem se vždycky vracím.

Co říkáte vy sám svým studentům? Na co kladete při výuce zřetel? A doporučujete jim, aby se obraceli k těmto velkým osobnostem světového pianistického umění?
Jednoznačně se je k tomu snažím vést. A snažím se je vést k co největšímu ponoru do hudby skrze notový zápis. V tom je pro mě Brendel vzorem a inspirací. Když se podíváte na jednu z jeho „master class“, které jsou dostupné na webu, vidíte, že právě skrze zápis a pokoru k němu se snaží docházet i k nejtajnějším přáním skladatele, které do zápisu vtělil. Domýšlet je, ale vždy hlavně se zřetelem k tomu, co chtěl skladatel. Se zřetelem k naplnění hudebního světa skladatele skrze schopnosti pianistů. Měřítkem ale vždy má být idea skladatele. To je věc, která je směsí veliké geniality interpreta a zároveň obrovského respektu a pokory k tvůrci. A to je následováníhodná podstata Brendelova umění.