Izraelská filharmonie a Zubin Mehta na Dvořákově Praze

  1. 1
  2. 2
Nejvíce očekávaným večerem festivalu Dvořákova Praha 2019 byl koncert Izraelské filharmonie a Zubina Mehty, kteří uvedli Mahlerovu Třetí symfonii. Nadchli naprosto. Stačí jediné slovo: Díky!
Zubin Mehta, Izraelská filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Izraelskou filharmonii dirigoval při zahájení činnosti v Tel Avivu v roce 1936 Arturo Toscanini a vějíř všech jejích spolupracujících dirigentů má ta nejznámější a nejprestižnější jména; od roku 1977 je šéfdirigentem Zubin Mehta (už předtím, od roku 1969, měl funkci „music advisor“). Osobnost, které si váží celý svět a kterou jsme naštěstí nejednou zažili v Praze, přijížděl sem a dirigoval české orchestry; pamatuji dobře jeho první pražskojarní vystoupení v roce 1962, s Ivanem Moravcem a FOK hráli Beethovenův pátý klavírní koncert. Dirigentský elán Maestra Mehty je obdivuhodný. Impozantní kmet s hůlčičkou usedl před orchestr a velmi úspornými gesty a očním kontaktem rozpoutal Mahlerův „kosmický sen“, tedy Symfonii č. 3 d moll. Neuvěřitelně sugestivně, obsažně a v takové dokonalosti, že lépe jej možná už nikdy neuslyšíme. Zubin Mehta dirigoval zpaměti, což je samo o sobě výpověď. Jiná slova než superlativy nelze použít při charakteristice Izraelské filharmonie, hráčská exkluzivita, která vcelku dává zvuk absolutního ideálu. Napojení na pulsaci Mahlerova díla bylo mimořádně dokonalé, což samozřejmě podmiňuje a spoluvytváří umělecká a lidská osobitost a um šéfdirigenta.

Mahlerovo tvůrčí titánství dalo lidstvu devět symfonií, z nichž čtyři užívají také slovo, zpěv. Mahler byl ponořen do literatury své doby, myšlenek, jež oslovovaly jeho čas. V První symfonii se inspiroval novelou Jeana Paula Titan, pro Druhou sbírkami německých lidových literárních pokladů Clemense Brentana Chlapcův kouzelný roh a tato inspirace patří i do symfonie následné. Po Vzkříšení, druhé své symfonii, píše další dílo velkého lidského akcentu, další monumentální, koncepční díkůvzdání života, tentokrát oslavy přírody. Šestivětý hymnus, možná nejdelší symfonická báseň vůbec, uchopila naše soustředění na víc než hodinu a půl naplno a blahodárně. Oktet lesních rohů (horna je nástroj Mahlerem snad nejoblíbenější) uvádí hlavní téma v názvukově pochodovém rytmu a upomíná na slovní výklad, který skladatel u první věty původně uváděl: „Pan se probouzí. Léto přichází do země“. Ta první věta s předpisem Kräftig. Entschieden skutečně „mocně a rozhodně“ zněla. Není to hudba programní, je to hudba oslavy a úcty, nejušlechtilejšího jásotu, který zněl v strhující diferenciaci každého nástroje a každého tónu, neboť Maestro Mehta dává čas vyjádřením, nástupům i dozněním.

Zubin Mehta, Izraelská filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Druhá až pátá věta mají, jak říká skladatel, „vyjádřit vzestupnou řadu stvoření“. Květinový menuet druhé věty uvede hobojové sólo a navodí atmosféru, housle s harfami pak vnímáme každý po svém, třeba jako vlnění louky a v sugestivním podání filharmoniků jsme zažili, že všechna ta orchestrální sdělení, všechny ty květy voněly, zvonily a snad i tančily zcela podle původního značení – „Co mi vyprávějí květiny na louce“. Značení vět autor posléze vypustil, ale my si je vždy připomínáme. Scherzová věta „Co mi vyprávějí zvířata v lese“ okouzlila koncertantním rejem bukolické krásy, nejenom jemností smyčců, doslova podmanivý, nostalgicky jitřivý byl mistrný zpěv trubky za scénou, údajně vzpomínky na zvuk postiliónovy trubky, kterou Mahler slýchával v dětství na Vysočině. Čtvrtá věta „Co mi vypráví člověk“ zněla vpravdě jako mysteriózní meditace o lidském údělu a smyslu života. Z mnoha altistek, které jsem v sólu slyšela, stavím Gerhild Romberger nejvýše, právě pro tajemný šepot, nosnost tónu, absolutně přirozenou čistotu výšek. Gustav Mahler zhudebnil slova Písně noci z tehdy velmi aktuálního, čteného a prožívaného Zarathustry Friedricha Nietszcheho. „Ó Mensch! Gibt acht! – Ó člověče! Všímej si!“ Ta diskuse dávného proroka Zarathustry s lidskou duší, přednesené německou altistkou v napětí, takřka šepotu, mělo důraznost otvírající srdce. Zpěvný hlas, hlavně v prostoru tvořeném mezi houslemi a hornou, měl neobyčejnou naléhavost. Právě duu lesního rohu s houslemi svěřuje Mahler intimity myšlenek a právě v izraelském orchestru souzněly úžasně.

Gerhild Romberger, Zubin Mehta, Izraelská filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor – Dvořákova Praha 2019 (foto Petra Hajská)

Vtipně koncipované průvodní slovo o vzniku symfonie v programu (Ondřej Šupka) postrádalo žel to základní, tj. texty zpívaných pasáží, takže posluchači vlastně nevěděli, co sólistka a posléze sbory zpívají. Tedy zpočátku diskurs mezi žalem a slastí, v němž sólový altový zpěv konstatuje zřetelně: „…všechna slast chce věčna být, hlubokou, hlubokou věčnost mít!“ Svým plně angažovaným tvůrcovstvím spěje Gustav Mahler vždy k naději, tedy i v páté větě „Co mi vyprávěli andělé“. Zde angažuje chlapecký sbor, což bývalo v jeho čase chrámových sborů běžné, my máme skvělý Kühnův dětský sbor (sbormistr Petr Louženský) a jejich bezmála čtyřicet hlásků rozeznělo krásně zněle andělské zvony – „Bim-bam“ – a doprovázelo andělskou trojici, ženský sbor – Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek), který vedl disputaci s kajícnicí. Altové sólo přiznává hříšné přestupky desatera a andělský chór nabádá: „…na kolena padni, by ses pomodlila, miluj Boha na všechny časy, tak dojdeš božské spásy…“, což jsou texty ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, pro Mahlera natolik inspirační, že dokonce celá etapa jeho tvorby je označovaná jako „etapa kouzelného rohu“.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na