Jak se hudební svět změnil díky internetu

Internet a sociální sítě změnili život hudebníků, posluchačů hudby, i přístup umělců k jejich činnosti a kariéře. Reflexi na toto téma píše naše přední harfistka Jana Boušková.

Často si kladu otázku, zda mladá hudební generace by se dokázala přenést o tři desítky let zpět, do dob konce minulého století, kdy nebyl internet, kdy nebylo možné se zviditelňovat na sociálních sítích a každý musel opravdu poctivě pracovat na zdokonalování se ve svém umění tak, aby se prosadil. V dnešní době dává internet prostor téměř každému a kvalita opravdových umělců, jakoby pozbyla na své důležitosti.

Zdá se mi, jako by se v dnešní době bohužel i do umění vkrádala ta mediální honba za připodobňováním se modelkám a zviditelnění se jiným způsobem, než poctivým uměním.  Střetneme se pak se smutnou realitou, že průměrný interpret má popularitu větší, než výjimečný talent, který by si to zasloužil.

Já jsem dítě narozené v 70. letech minulého století a když jsem vyrůstala, mým hnacím motorem pro práci byla touha se podívat na “západ”. Tenkrát jedině umělci a sportovci měli větší šanci podnikat cesty do těchto, v té době “zakázaných”, zemí, jakožto „zboží“, které reprezentovalo naši vlast.

Nejsem vůbec politickým zastáncem té temné doby, přesně naopak a ani moji rodiče nikdy nebyli politicky angažovaní, ale ta touha po něčem “vzácném, nedosažitelném” měla něco do sebe.  Vlastně to, co dnešní generace nezná.

V době mého dětství nebyl internet, nebyly počítače, nebyly mobilní telefony, jediná domácí “zábava” byla knížka, televize a rozhlas. Lidé si psali dopisy, telegramy, které se posílali z pošty, měli doma pevné telefonní linky a volali si z veřejných telefonních automatů na ulicích a kolikrát netrpělivě u nich čekali na alespoň kraťoučký telefonát od svých příbuzných ze zahraničí, protože spojení bylo drahé. Neztrácel se čas u mobilů a počítačů, ale lidské hodnoty byly nastaveny úplně jinak.  Udělalo se za den mnohem víc kvalitní práce. Dny nebyly tak ukvapené a kultuře i umění to také mnohem víc prospívalo. Lidé se chtěli stále v něčem zdokonalovat, vzdělávat, kultura byla tím vzácným okamžikem pro volný čas.

Lidé listovali v encyklopediích, chodili do knihoven, poslouchali černé desky, kazety nebo později CD a museli si mnohem víc věcí zapamatovat, ať už od poštovních adres svých přátel, přes telefonní čísla nebo při cestách i trasy na určitá místa s mapou v rukách, protože samozřejmě neexistovaly navigace. Takto se tenkrát žilo a bylo to pro všechny přirozené. Jedině na té pravé umělecké kvalitě se dala stavět budoucnost. Tedy pokud nebyli na blízku ti, kteří sloužili tehdejšímu politickému režimu a úmyslně neznepříjemňovali či nekomplikovali vzrůst své úspěšnější konkurenci.

Kvalitní muzikant není nikdy businessman, kvalitní muzikant je vždy hlavně muzikant, ale má-li ještě k tomu schopnosti i organizační, pak je to něco navíc. Většinou si umělci reklamu sobě samotným dělat neumějí. Já jsem také byla jedna z těch, která si svou uměleckou cestu razila jen poctivou prací a kvalitními výsledky. Reklamu, ani protekci jsem nikdy neměla.

Internet změnil náš svět. Internet může pomáhat, ale také ublížit rychlostí mnohem rychlejší, než v méně ukvapené době konce minulého století. Současná doba donutila i nás muzikanty, kteří reklamě nikdy neholdovali, aby se tomuto dnešnímu trendu přizpůsobili. My, kteří věřili, že pravé umění se prosadí vždy samo, jsme pochopili, že je to bláhové a že v dnešních dnech muzikant „nežije“, pokud se o něm na sociálních sítích neví.

Když jsem se v roce 2005 ve svých 34 letech rozhodla zkusit skloubit mojí velmi úspěšnou sólovou dráhu s členstvím v České filharmonii, začalo se v odborných českých kruzích spekulovat, zda jsem nepověsila sólovou dráhu na hřebík. Já přitom vstupovala do filharmonie hlavně proto, abych byla víc se svým tehdejším manželem, členem toho orchestru. Věřila jsem, že v sólové dráze mohu s postem první harfistky ve filharmonii dále pokračovat a chtěla jsem  také odborníky přesvědčit, že i v orchestru je harfa stále sólovým a důležitým nástrojem. Má sólová kariéra byla už v té době ve světě opravdu velmi úspěšně rozjetá, Hrála jsem sólově v těch nejprestižnějších sálech světa. ale u nás se o tom vůbec nevědělo. Neměla jsem v tisku protekce a ani známé lidi v televizi, Neměla jsem v Čechách ani osobního manažera, který by se o mé zviditelnění postaral. Sociální sítě ještě neexistovaly.

V době, kdy jsem nastupovala do České filharmonie si na hlavu klepala první harfistka Berlínské filharmonie a mnoho dalších světových sólistů, zda jsem se nezbláznila, že vstupuji do orchestru.  Mé jméno ve světě bylo známé, byla jsem úplně první harfistka v historii vůbec, kterou začala zastupovat  prestižní německá hudební agentura H. U. Schmidt,  doteď si držím v naší republice prvenství v absolutním vítězství největší harfové světové soutěže v USA i v dalších významných mezinárodních  harfových soutěžích (Izraeli, Francii, Švýcarsku, Itálii). Byla jsem osobně oslovována známými interprety ze zahraničí ke spolupráci, stala jsem se uměleckou ředitelkou Světového harfového kongresu,  byla jsem oceněna naším Prezidentem cenou Lady Pro, kterou získalo jen 10 nejvýznamnějších žen České republiky, získala jsem cenu Talent roku i ocenění za mé CD nahrávky a mnoho dalších. Tím, že sociální sítě tenkrát nebyly, psát se o tom mohlo jen v odborných časopisech, které ale měly velmi omezený počet čtenářů.

Když mě jednou v roce 2010 oznámila má zahraniční studentka, že mám několik tisíc fanoušků na sociální síti Facebook, o které jsem jen slyšela, že existuje, ale absolutně jsem netušila, o co jde, donutilo mě to, se na tuto sociální síť ze zvědavosti přihlásit, i když jsem vůbec nevěděla jak to funguje. Nechtěla jsem jí používat.  Přišlo mi to bláznivé. Když se mě začali lidé v Čechách občas při osobním setkání ptát, zda koncertuji ještě sólově nebo zda jsem se už oddala jen orchestru, tak mě to přinutilo tuto sociální síť začít používat a seznamovat lidi s mojí širokou a naplněnou aktivitou, jak sólového interpreta, tak s mým postem profesorky na dvou vysokých školách v Bruselu a v Praze a také sdílet i zajímavosti od pultu první harfistky České filharmonie.

S Facebookem, jsem se nakonec seznámila a pravidelně ho používám pro kontakt se svým publikem, fanoušky a přáteli z celého světa. Tuto síť vnímám jako velkou pomoc pro každého muzikanta k informovaní o svém uměleckém životě. Má Fanpage, kterou nyní spravuje moje současná manažerka ing. Lucie Johanovská, má už víc, než  26.tisíc fanoušku. Je to pro mě velký závazek a pochopitelně mě tento zájem o harfu nesmírně těší.

Internet a sociální sítě změnili život umělců i v nahrávkách. Nezapomenu na časy, kdy jsem s oblibou chodila v zahraničí do obchodů s CD nahrávkami a vybavovala si svoji domácí knihovnu. Teď se již za CD tolik peněz neutrácí, ale každý má zdarma přístup k nahrávkám na Youtube, iTunes či na Streamu. Tento internetový přínos je pro mladou generaci fantastický, protože umožňuje poslouchat nahrávky třeba jedné skladby v různých interpretacích a tak sbírat i inspirace pro vlastní názory a výkon.

Stejně jako je v dnešní době cenná internetová Petrucciho knihovna, kde se může stáhnout téměř veškerý dostupný a někdy i neznámý, vzácný notový materiál pro jakékoli nástrojové obsazení. Kde jsou jen ty doby, kdy při zapomenutém notovém partu jsme si jej museli složitě nechat posílat faxem? Jak jen nám současná technika usnadňuje i takové nechtěné komplikace. Noty se mohou dnes oskenovat třeba i mobilním telefonem a během několika vteřin je náš zapomenutý part na druhém konci světa. Pokud někteří muzikanti jsou zvyklí hrát i z iPadů, a je takových interpretů čím dál víc, pak celý notový archiv mají stále u sebe. A to je naprosto geniální.

Přínosné jsou i hudební portály, jako právě Opera Plus, ke kterým má přístup každý na celém světě a může být stále seznamován s děním v kultuře jak u nás, tak v zahraničí.

Je také výborné, že díky internetu a sociálním sítím můžeme najít své hudební přátele, s kterými jsme se třeba už dlouho neviděli a zavolat si s rodinou, bez ohledu na dobu trvání hovoru, i když jsme na druhé straně zeměkoule. Internet nám každopádně v dnešní době usnadňuje život a ušetří nám mnoho času. Ale stejně nám toho času dost bere a život nám dokáže někdy zkomplikovat.

Měli bychom internet přijímat jako pozitivní přínos, který nám svými možnostmi poskytuje, ale zároveň se zamýšlím nad tím, zda nás ta média nakonec neovlivňují natolik, že už veřejnost přestává rozpoznávat opravdové lidské hodnoty a pravou uměleckou kvalitu.

Přeji všem ať nepřestáváme věřit v poctivé umění, to jediné nás totiž přežije.