Jak se Janáček seznámil s Bystrouškou

Operní divadlo patřívá – patrně vinou komplikovanosti, lidnatosti a finanční náročnosti celého provozního schématu a aparátu – k nejkonzervativnějším, nejtěžkopádněji se vyvíjejícím druhům umění. Co se již dávno prosadilo v jiných oborech, na operní jeviště teprve proniká, a co bylo jinde již dávno zavrženo, bývá v opeře často ještě k vidění… A najednou zde máme novou operu, která je jen o něco méně aktuální než denní tisk! Leoš Janáček hledal nové cesty k pravdivosti, účelu, smyslu, jádru hudby a divadla. Rád provokoval a přicházel s „neproveditelným“. Hudba pro něj nebyla druhou přírodou, jejíž zákony diktuje člověk-tvůrce, nýbrž výrazem, nástrojem téže přírody, která diktuje své zákony všemu živému i neživému. Za to si ovšem vysloužil kromě obdivu a uznání také odpor a pohrdání. Pro takového Zdeňka Nejedlého byl například pouhým hudebním primitivem…To, co je na Janáčkově osobnosti a na jeho osudu fascinující – a na co je z pochopitelných důvodů vždy znovu a znovu poukazováno – je jeho věk, kdy se ocitl na tvůrčím vrcholu. Až do svých dvaašedesáti let málo známý autor regionálního významu chrlí po pražském (1916) a vídeňském (1918) úspěchu Její pastorkyně jednu originální – a provokativní – skladbu za druhou. V roce brněnské světové premiéry Příhod lišky Bystroušky (1924), jednoho ze svých vůbec nejoriginálnějších a nejprovokativnějších děl, slaví Janáček své sedmdesáté narozeniny a je Rudolfem Těsnohlídkem s obdivem označen – kde jinde než v Lidových novinách – za „mladistvého kmeta“. Živen úspěchem svého umění i polemikami, které provokuje, ale snad vůbec nejvíce láskou k paní Kamile a životodárnými iluzemi a sny s ní spojenými míří k dalším vrcholům své a – jak dnes už víme – zároveň moderní české i světové hudby: v posledních čtyřech letech života ho čekají kromě jiného ještě oba smyčcové kvartety, opery Věc Makropulos a Z mrtvého domu, Sinfonietta nebo Glagolská mše.

Pitominky z Akademie
Jméno Stanislava Lolka (1873–1936) bylo zatím zmíněno jen jednou, nyní se však u něj na chvíli zastavme, pro Lišku Bystroušku je totiž zcela klíčovou postavou. Rodák z Palonína na Hané se nejprve stal lesníkem v jihočeských Lnářích a po třech letech lesnické práce odešel studovat na pražskou výtvarnou akademii k Juliovi Mařákovi. Po jejím absolvování pokračoval ještě dva roky ve studiu grafiky v Mnichově. V té době však již dle všeho bylo jeho nejslavnější grafické dílo na světě: někdy po roce 1895, kdy začal studovat na pražské akademii, vznikl rozsáhlý seriál karikaturních kresbiček, inspirovaný prý historkami hanáckého fořta Augustina Kořínka o mazané lišce a revírníkovi. Lolek si však tyto obrázky kreslil jen sám pro sebe, odložil je a jeho hlavním zájmem se stala především krajinomalba v secesním a impresionistickém stylu. Na své původní povolání ovšem nezanevřel, o čemž svědčí například jeho lovecký deník (vydaný i knižně), zachycující vlastní nimrodské aktivity za první republiky ve Vysokých Tatrách. Krátký text, který ve svém deníku věnuje liškám, mimochodem dokládá ne právě vřelý vztah myslivců k těmto šelmám, způsobujícím na lesní zvěři značné škody…Lolkův neznámý a autorem zapomenutý seriál kreseb o lišce a revírníkovi se shodou okolností ocitl koncem roku 1919 či začátkem roku následujícího v rukou redaktora Lidových novin a spisovatele Bohumila Markalouse, alias Jaromíra Johna. Jeho úkolem bylo obstarat pro redakci dostatečný počet kreslířů, který by novinám umožňoval tisknout denně jeden kreslený vtip, což byl nápad a ctižádost novopečeného šéfredaktora Arnošta Heinricha. John sestavoval okruh spolupracovníků s obtížemi – měl k dispozici například Eduarda Miléna (pozdějšího scénografa světové premiéry Janáčkovy Bystroušky), Ondřeje Sekoru, Vlastimila Radu, Josefa Ladu, Huga Boettingera či Vratislava Huga Brunnera, ovšem jejich produktivita potřebu Lidových novin nepokrývala. Tak došlo až na Johnovu průzkumnou návštěvu u Stanislava Lolka v jeho ateliéru na pražských Vinohradech. Ten nabídku zdvořile odmítl s odůvodněním, že se zabývá výhradně krajinomalbou. John si ovšem v ateliéru všiml svazku jakýchsi perokreseb zasutých pod hromadou jiných odložených věcí. Když už byl po neúspěšném jednání téměř na odchodu, odhodlal se Lolka na staré kresby vespod hromady zeptat. Malíř je označil za „pitominky ještě z Akademie“ a „nemožné věci“. Když se John ke kresbám u země probojoval, spatřil podle svých slov „sérii buschovských obrázků o jakémsi zuřivém myslivci se zježenými vousisky a jakési prohnané lišce“. Krátce nato odvážel celý svazek nočním vlakem do brněnské redakce…

Lolkovy perokresby, které by málem zůstaly české literatuře, hudbě a divadlu patrně navždy odepřeny, skutečně neodbytně připomínají mírou nadsázky, kompozicí i technikou klasika žánru karikatury, slavného německého kreslíře Wilhelma Busche (1832–1908). Jsou kresleny rychlou, jakoby ledabylou rukou a libují si v groteskní deformaci těla a jeho pohybu. A vyznačují se ovšem jedním pozoruhodným rysem, který mohl významně ovlivnit oba další spolutvůrce Bystrouščina věhlasu – Rudolfa Těsnohlídka i Leoše Janáčka: svět zvířat je na nich podán mnohem sympatičtěji a shovívavěji než svět lidský. Zatímco lidské postavičky počínaje revírníkem a jeho kumpány a konče dvojicí kluků, které Těsnohlídek později nazval Pepíkem a Frantíkem, jsou s gustem kresleny na hranici (a místy i za ní), kde ošklivost a obludnost pohlcuje poslední známky našich sympatií k nim, zvířata – a to včetně nejméně sympatického jezevce – vyhlížejí mnohem neutrálněji, realističtěji a vyvolávají spíše dojem roztomilosti či dokonce elegance. Ostatně posuďte to sami – výběr dotyčných kreseb Stanislava Lolka je rozeset v tomto textu.

Člověk a zvíře
Co přimělo myslivce a malíře Lolka k tomu, zachytit jakési vyprávění o člověku a lišce desítkami a desítkami kreseb? Co je tak přitažlivé na nekonečných variacích příběhů o lidech a zvířatech? Nepochybně je to možnost vzrušující a ovšem i velmi zábavné konfrontace dvou světů, o jejichž vzájemném poměru nikdy nepanovalo a nebude panovat jasno. Je zvíře jen věc a člověk jejím majitelem? Co člověka opravňuje k tomu, chovat zvířata v zajetí? Kde končí zvíře a začíná člověk? Vymyslel si člověk své výsadní postavení v přírodě sám, či je mu dáno shůry? Proč má mít člověk nesmrtelnou duši a zvíře ne? Proč ale mezi lidmi a zvířaty nezavládne nikdy rovnost? Poměr mezi zvířetem a člověkem řeší od nepaměti mytologie, magie a náboženství, filosofie i umění… Bájná a posvátná zvířata, člověk měnící se ve zvíře a zvíře přijímající lidskou podobu, lidé se zvířecími vlastnostmi a zvířata chovající se jako člověk… Jednou je to zdrojem děsu, jindy smíchu. Jako by si lidstvo vůbec nebylo jisté, jaké přesně má být ve světě jeho místo… Bůh učinil v první kapitole biblické knihy Genesis člověka ke svému obrazu, aby se ale tentýž člověk hned v kapitole třetí nechal snadno zviklat „nejchytřejším ze všech živočichů“. Nebo jak praví Nietzscheho Zarathustra: „Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.“