Jak se Janáček seznámil s Bystrouškou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Není divu, že lidé, nadáni na jedné straně božskou obrazotvorností a na straně druhé vědomi si své bytostné živočišnosti, hledají v rozmanitosti zvířecího světa sami sebe, nebo naopak do svého světa rádi nechávají pronikat zvířata jako bytosti sobě rovné, avšak „nelidské“ a mnohdy mocnější a hodné obdivu či přinejmenším respektu. To první se děje v bajkách, kde vlastně vystupují svérázné lidské typy ve zvířecí „kůži“, totiž lidé převtělení do přiléhavé zvířecí fyziognomie. To druhé pak v pověstech, pohádkách, fantasmagoriích, groteskách či hororech. Obojí pak též v moudrosti vložené do našich přísloví.Jedním z prominentních zástupců zvířecí říše, provokujících nejen umělecké vlohy člověka, ale spoluutvářejících jeho vnímání světa vůbec, ba mohli bychom říci spočívajících přímo v našem kolektivním nevědomí, není nikdo jiný než liška. Jako málokterý tvor se stala jasným, z generace na generaci přecházejícím symbolem, stereotypem, reprezentujícím bytost mazanou, prohnanou, úskočnou, ba podšitou. Někteří slavní válečníci dávné i nedávné historie od ní získali svá přízviska. Ve starobylých kulturách (severských, afrických či jihoamerických) byla ztotožňována s chaosem či temnotou, ale jindy zase se schopností vítězit bez použití hrubé síly. V sumerských a mezopotámských mýtech má dokonce diplomatický talent a působí jako poselkyně bohů. V biblické Šalomounově Písni písní najdeme záhadnou metaforu o lištičkách ničících úrodné vinice. A pro téma našich úvah bude obzvláště zajímavá japonská „kicune“, dlouhověká liška s nadpřirozenými schopnostmi, proměňující se nejčastěji v krásnou dívku a angažující se buď ve prospěch či v neprospěch člověka. V Japonsku prý byla za středověku rozšířena víra, že žena procházející se venku o samotě za soumraku či za tmy je bezpochyby právě „kicune“. V Číně se zase lišky dovedly měnit v čarodějky, které sály lidem krev a vedly nemravný život.

O nic slabší není výskyt lišek v literatuře. Ve zvířecím rejstříku Ezopových a dalších starořeckých bajek dokonce vede liška před vlkem, lvem, psem a oslem. Patří i k hlavním figurám slavných bajek Jeana de La Fontaina, psaných podle antických vzorů ve druhé polovině sedmnáctého století. V žánru bajky je napsán i rozsáhlý starofrancouzský epos Pierra de Saint-Clouda Le Roman de Renart (Román o Renartovi) z dvanáctého století, navazující na lidovou tradici vyprávění o chytrém lišákovi, který se vyvlékne z každé nesnáze. Na něj navazovaly i německé a holandské středověké a novověké verze (Reinhart Fuchs, Reynke de Vos a další), které se staly mezi čtenáři nesmírně populární. Mezi věrné čtenáře stále znovu vydávaných a upravovaných lišáckých historek patřil i malý Johann Wolfgang Goethe, který později v roce 1793 přidal i své vlastní zpracování o dvanácti zpěvech v homérských hexametrech s názvem Reineke Fuchs. V českém prostředí je tato látka známa pod názvem Ferina lišák a v devatenáctém století byla vydána například obrozenským básníkem, knězem a přítelem Boženy Němcové Františkem Matoušem Klácelem.

Lišák či liška ale nemají v evropské literatuře jen pověst vychytralých šprýmařů. V Pinocchiových dobrodružstvích Carla Collodiho z roku 1883 vystupuje lišák spolu s kocourem jako nebezpeční podvodníci a lupiči. Liška jako zlodějka dětí je všem dobře známá z didaktické pohádky O Budulínkovi. A zase naopak zcela jinou roli hraje tajemná liška v Erbenově přepisu pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška – tady je věrnou průvodkyní a rádkyní nejmladšího kralevice, která napravuje všechna jeho selhání. Mimochodem – odkud se sem dostala schopnost lišky Ryšky se převtělovat? A kromě jiného také v krásnou pannu Zlatovlásku? Ano, zkrátka „kicune“, nic jiného.

A na závěr snad ještě tři další, moderní podoby, v nichž také ožívá onen liščí fenomén, putující od pradávna lidskou fantazií. Nezapomeňme na Exupéryho Malého prince (1943), v němž se objevuje pro mnohé možná nečekaně liška jako poselkyně moudrosti, jako šintoistická „zenko“, laskavá liška, poučující Malého prince o podstatě přátelství a o tom, že „správně lze vidět jen srdcem“. Dále existuje také liška civilizovaná a emancipovaná – a sice v oblíbené pohádce Josefa Lady, který krátce před liškou dokázal podobně polidštit i kocoura Mikeše. Chytrá kmotra liška z roku 1937 se právě tak naučí lidským způsobům a nakonec se dokonce stane hajným s vlastním revírem. Ale abychom nebyli jen samá pohádka, vraťme se k oněm výchozím otázkám po rozdílu mezi člověkem a zvířetem, k oněm úzkostem, co v nás převládá a kam patříme, k onomu „provazu nad propastí“ a připomeňme si také „groteskní horor“ Davida Garnetta z roku 1922 Lady into Fox (Dáma liškou) o náhlé proměně mladé paní Tebrick v lišku, která je posléze manželem vypuštěna do přírody, povije zde pět liščat a následně je roztrhána loveckými psy…O čem píše Těsnohlídek?
Jaromír John mezitím docestoval vlakem z Prahy do Brna a předal – prý ještě v noci či brzkých ranních hodinách – Lolkovy kresby přímo v redakci novin šéfredaktorovi Arnoštu Heinrichovi, který se zde zdržel s kolegy u láhve vína. S Johnovým úlovkem ovšem nebyl spokojen, kresby totiž byly pro noviny použitelné jen s doprovodnými texty a ty samozřejmě chyběly. Z blíže neznámých důvodů, snad proto, že o takovou práci nikdo v redakci nejevil zájem, převzal později úkol bez velkého nadšení redaktor Rudolf Těsnohlídek, aby vytvořil – nic netuše – své nejslavnější literární dílo.

Těsnohlídek v té době pracoval v brněnských Lidových novinách již přes deset let a patřil k nejzkušenějším redaktorům. Pěstoval zde úspěšně především žánr takzvané soudničky (reportáže o soudních případech) a fejetonového románu (Poseidon, Kolonia Kutejsík, Poťóchlencovi příběhové). Přestože byl Těsnohlídek, podivín a introvert se sklony k těžkým depresím, osobnostně a esteticky orientován spíše k symbolismu a dekadenci a obdivoval zádumčivou severskou literaturu, jeho novinové příspěvky jsou břitce realistickými obrázky ze soudobého brněnského života, vynikají skvělými autorskými postřehy a detaily, čtivým a bohatým jazykem a v případě novinových románů i nadsázkou, humorem, ironií, častým užíváním zvukomalebného, jadrného lidového nářečí v přímé řeči a uměním přitáhnout pozornost čtenáře k těm nejvšednějším okamžikům ze života obyčejných lidí.

Někdy na počátku roku 1920 byl tedy Rudolf Těsnohlídek pověřen sepsáním textů k Lolkovým kresbám. Podle vlastních slov jeho nechuť zabývat se těmito obrázky nalomil až jakýsi železniční úředník, který s ním cestoval z Brna do nedalekých Bílovic nad Svitavou a kresby si ve vlaku prohlížel. Rozesmály ho natolik, že se Těsnohlídek přeci jen rozhodl pustit se do práce a začal psát – dle svých slov v únoru 1920 – další novinový román, tentokrát o zvířatech a lidech. Lolkovy kreslené momentky pospojoval v souvislý příběh, který lokalizoval do svého tehdejšího bydliště, tedy právě do zmíněných Bílovic a jejich lesnatého okolí. Jak bylo řečeno, již v dubnu téhož roku Těsnohlídkův nový román na pokračování začal vycházet v Lidových novinách. Protože je vznik literární a koneckonců i operní podoby Lišky Bystroušky spojený s řadou náhod, nepřekvapí nás ani to, že sám název románu a tedy i jméno hlavní hrdniky vznikly náhodou či lépe řečeno nedorozuměním. Těsnohlídek totiž sám pojmenoval lišku z Lolkových kreseb jako Bystronožku, ovšem vinou chybného čtení autorova velmi neúhledného rukopisu prvního dílu poslal neznámý sazeč do světa Bystroušku, což jí už zůstalo. Aby se předešlo podobným omylům, musel Těsnohlídek další pokračování už diktovat písařce do psacího stroje.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="98908" size="small"]

Mohlo by vás zajímat