Jak se Janáček seznámil s Bystrouškou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Po vzniku samostatného Československa se v Brně nově organizuje hudební a divadelní život, vznikají nové instituce a jednou z nich je v roce 1919 i hudební konzervatoř, jejímž prvním ředitelem se stává právě Janáček (a pedagogicky tam působí až do roku 1925). Podařilo se mu prorazit se svou hudbou nejen v Brně a Praze, ale také za hranicemi, je společensky uznávanou osobností a jeho věhlas každým rokem roste. Také a možná především díky neutuchající tvůrčí energii, s níž teď píše řadu svých zásadních hudebních děl: symfonickou rapsodii Taras Bulba, písňový cyklus Zápisník zmizelého, opery Výlety páně Broučkovy a Káťa Kabanová… A ta řada, jak víme, má ještě pokračovat. Ve svých fejetonech psaných pro Lidové noviny přímo srší optimismem a zaujetím přírodou, zpěvem a chováním ptactva, majestátem vysokých hor, poezií nenápadných studánek… Kdepak nějaké osobní stesky a stížnosti! Zdraví slouží, partnerskou krizi s manželkou Zdeňkou se podařilo nějak – na rozumové, když už to nešlo na citové úrovni – zvládnout. V prosinci 1921 si konečně kupuje vytoužený vlastní domek ve svých rodných Hukvaldech. A konečně – je tu již několik let jeho múza múz a nade všechny milovaná, byť nedostupná Kamila Stösslová.Dopisy paní Kamile, nejobsáhlejší pramen poznání Janáčkových soukromých myšlenek a emocí, však značně mění tak harmonický obraz tohoto „mladistvého kmeta“ v zenitu tvůrčích sil. Jsou plné melancholie, jejíž příčina je patrně dvojí: přibývající věk a neopětovaná láska. Janáček se cítí být osamělý. Přitom vlastně samotu vyhledával, jak můžeme usoudit z dopisu psaného Kamile 11. srpna 1919 z Hukvald, ze slov, která mimo jiné nádherně ukazují Janáčkovu vnitřní disponovanost pro téma, které mu o necelý rok později zprostředkují Lidové noviny v Těsnohlídkově Lišce Bystroušce. V onom dopisu stojí: „Přál bych si jen mít tu svůj domek. V chlívku prasátko, v kurníku drůbež, kočku, psíka, kozičku – aby člověk měl s kým mluvit. Lidé jsou už odporní, hamižní, sobci…“ Co však Janáček postrádal nejvíce, nebylo klidné soukromí, nýbrž to, co si idealizoval v osobě paní Kamily: ženu okouzlující krásy, hodnou jeho prudké milostné vášně, ženu laskavě rozumějící, sdílející s ním jeho city, myšlenky, záliby, ženu ztělesňující pečlivost a zodpovědnost matky i nespoutanost, nepolapitelnost milenky. Kamila stála „modelem“ pro svůdkyni Zefku v Zápisníku zmizelého i pro ohledy a výčitkami rozvrácenou Káťu Kabanovou. To je příznačné. Pouze málo z toho ideálu však byla v případě Kamily pravda. Nelze věřit, že by si Janáček při svých zkušenostech a intelektu nebyl vědom, že miluje prostou, jakkoli dobrosrdečnou, manželem dobře zajištěnou maloměstskou paničku bez uměleckých zájmů a pouze s průměrným vzděláním a rozhledem, o čemž bohužel svědčí mimo jiné například i Kamiliny pravopisné chyby v jejích dopisech Janáčkovi, tolik kontrastujících s jeho vždy po všech stránkách vybroušeným jazykem. A věděl velmi dobře, že ona jeho zkrátka nemiluje. Janáček byl se svou iluzí sám. Své ženě, s níž prožil dlouhá společná léta, tragicky poznamenaná smrtí obou jejich dětí, se již dávno odcizil, byť spolu stále, až do Janáčkovy smrti sdíleli společnou domácnost v Brně. Zůstávají mu vzpomínky, těší se na každý okamžik, který bude moci prožít s Kamilou a na který pak bude moci dlouho vzpomínat. Oč více se Janáčkovo štěstí pohybuje pouze ve sféře vzpomínek a iluzorních tužeb, o to více si uvědomuje své stárnutí, kterému se vyhýbá, kterého se bojí a s nímž bojuje – například tím, že si ve vztahu k iluzi jménem Kamila buduje soukromý fiktivní paralelní život, v němž je vše tak, jak by si on přál – ona jeho ženou. Ale také tím, že se přímo vrhá do náruče přírody překypující životem, v němž se vždy vše navrací na počátek a vzpomínek není třeba – poslouchá své pěnkavy a kosy, slepice a žabky a sbírá „vhodnou společnost pro Lišku Bystroušku“.Tuto svou „dvojí tvář“ Leoš Janáček dokonale otiskl do Příhod lišky Bystroušky, své jednoznačně nejautobiografičtější opery, můžeme-li takový výraz použít. Okouzlení nevyčerpatelnou přírodou a vědomí vlastní osamělosti, nespokojenosti, pošetilosti, křehkosti a pomíjivosti – obojí neodmyslitelně spjaté s Janáčkovou osobností – je klíčem k tomuto dílu. Janáček má s Těsnohlídkem i Lolkem společné jednoznačné favorizování zvířecího světa, tedy světa volné přírody, před světem lidským. Ale zdaleka se od lidské omezenosti nedistancuje tolik jako Lolek a zdaleka není nad něj moudře a ironicky povznesen tak jako Těsnohlídek. Janáček ovšem zároveň také obdařuje nesrovnatelně silnější emocionalitou, mnohem větším srdcem – či jak to říci – i sám zvířecí svět. Má totiž k dispozici bezkonkurenční zbraň – výrazové schopnosti svého hudebního jazyka.

Bystrouška v Janáčkově náručí
Podle vyprávění hospodyně Máři se o Bystroušce Janáček dověděl v polovině června 1920, tedy krátce před tím, než Těsnohlídkův seriál v novinách skončil. Přestože byl v té době plně ponořen do komponování své velké operní tragédie Káťa Kabanová, humorné historky o lišce ho zaujaly, zdá se, okamžitě. Pořídil si zpětně všechna pokračování novinového seriálu a do výstřižků si začal dělat poznámky. Pravděpodobně to bylo hned během nadcházejícho léta 1920, Janáček totiž ve zmíněném rozhovoru s Adolfem Veselým v Lidových novinách 15. května 1921 říká, že „…v létě v Luhačovicích věc rozvážil“ – a to tedy mohlo být jedině v létě předchozího roku. V roce 1921 pak vyšla Těsnohlídkova Bystrouška poprvé knižně a Janáček si ve svém výtisku začal připravovat materiál pro budoucí libreto. V březnu 1921 Janáček dokončil svou Káťu, v květnu v Lidových novinách hovoří o svých plánech s Bystrouškou a již z června téhož roku pochází první krátká hudební skica k nové opeře. Naplno se pak do ní pustil až dva měsíce po premiéře Káti, tedy v lednu 1922 a věnoval jí téměř dva roky intenzivní práce. V říjnu 1922 měl hotov rukopis celé opery a do dalšího října 1923 pak probíhaly jeho úpravy a vznikal čistopis partitury. A ještě další rok pak uběhl, než byly Příhody lišky Bystroušky uvedeny ve světové premiéře na jevišti brněnského Národního divadla 6. listopadu 1924.Janáčkova adaptace Těsnohlídkova románu, tak bohatého na drobné historky a svérázné postavičky, prodělala složitý vývoj. Původní autorova představa byla mnohem rozmáchlejší, než bylo později realizováno – opera měla mít hned pět jednání a měla se v ní objevit řada epizod i figur, které se do ní nakonec nedostaly. Pozoruhodnou odlišností výchozích Janáčkových úvah od konečné podoby opery, jak ji známe dnes, je samotný úvod, v němž se Bystrouška na čas stává členem revírníkovy domácnosti. V románu Revírník zkrátka chytí v lese lištičku a přinese ji jen tak pro zábavu domů. Janáček však Bystroušce vymyslel zcela jiný původ: spícímu Revírníkovi v lese podstrčí jakýsi tulák s tulačkou malé děvčátko. Bystrouška tedy má být nalezeným dítětem a v lišku, zvíře, bytost, jíž je prý vlastní zlo, bestialita, se teprve vyvine. Tak o tom alespoň hovořil Janáček s Adolfem Veselým v Lidových novinách v květnu 1921. Janáček tuto ideu, zdá se, považoval za natolik nosnou a byl o ní do té míry přesvědčen, že se nijak nebránil ji takto zveřejnit. A toto řešení se objevuje ještě v Janáčkově první rukopisné verzi začátku opery, komponované v druhé polovině ledna 1922. V průběhu času se ovšem vrátil k nekomplikovanému řešení, které nabízí Těsnohlídek. Co Janáčka inspirovalo k původní verzi začátku, nevíme. Každopádně byla zcela cizí ději i duchu Těsnohlídkovy prózy, v níž je liška pouze a jen liškou a v níž nikdy neztratí čtenářovy sympatie tím, že by byla skutečně zlá, podlá a chovala se mimo rámec své přirozenosti. S osobou Rudolfa Těsnohlídka však toto Janáčkovo původní řešení – říci, zda záměrně, by bylo jen spekulací – přeci jen podivně souvisí: právě Těsnohlídek o Vánocích 1919 náhodou s přáteli našel v bílovických lesích odložené děvčátko a zachránil mu život. A na základě tohoto zážitku pak Těsnohlídek započal v Brně své velmi záslužné a významné charitativní aktivity.

Zlo v Bystroušce, její domnělá „amorálnost“ zaměstnávala Janáčkovy myšlenky i později. V dopisu Maxu Brodovi z března 1923 nejprve vypráví historku o tom, jak se syn hukvaldského starosty kdysi z nešťastné lásky pokusil o hromadnou vraždu svatebčanů a jak se po svém návratu z vězení překvapivě zcela normálně začlenil zpět do společnosti. A pak obrací pozornost k Bystroušce, která „kradla, rdousila, ale vedle toho je zase schopná cítění ušlechtilých.“ To srovnání vraha s liškou Bystrouškou je zarážející a jakkoli v konečné podobě opery nic takového necítíme, je zajímavé, z jak komplikovaných úhlů na svou hrdinku Janáček nahlížel. Vždyť tady jsme se ocitli spíše ve světě Janáčkovy poslední, naprosto odlišně založené, drsné vězeňské opery Z mrtvého domu, jíž v záhlaví stojí přiléhavé motto: „V každém tvoru jiskra boží.“

Co přesvědčilo Janáčka o tom, že jeho původní pojetí Bystroušky jako nalezence, v němž se samovolně rozvíjejí „zlé“ zvířecí pudy, je nevhodné, také nevíme. Rozhodl se – a dnes jsme tomu rádi – toto tezovité, psychologicky upjaté a snad příliš romantické řešení opustit. Vrátil se blíže k Těsnohlídkově humoristickému románu, ale i tak jej nakonec přetvořil v originální a svébytný tvar.

Zřejmým pozůstatkem prvotní Janáčkovy představy Bystroušky jako napůl ženy a napůl lišky je v konečné podobě opery nádherná scéna Bystrouščina snu, v němž se liška vidí jako mladá a krásná dívka a posléze se vrací do liščí podoby. Postava Bystroušky tímto výjevem v konečné podobě Janáčkovy opery získává lidský, ženský, erotický rozměr i symbolický význam. Janáčkově vzhůru se vzpínající hudbě v této scéně lze rozumět jako vyznání, jako oné „červeni planoucí v jeho očích“. A dovolím si zde dokonce troufale připomenout již zmíněnou schopnost proměny lišky v dívku u japonských „kicune“ či alespoň Erbenovu lišku Ryšku v podobě Zlatovlásky. Naše kolektivní nevědomí se nezapře…

Patrně dalším pozůstatkem původní představy o Bystroušce je také její věta „A z těch dob jsem zvíře!“ uzavírající ve druhém jednání její vyprávění Lišákovi o útěku od lidí a znějící krátce, ale osudově, hrozivě a zatemněně v tónině des moll. Ale Janáček vzápětí vystaví na další Bystrouščině větě „Les byl černější než sama noc a mně bylo volno!“ jednoduše a táhle vyklenutou frázi (jednu z nejkrásnějších v celé této roli) přecházející do příbuzné tóniny, průzračné E dur. To je výraz triumfu a vysvobození z lidského zajetí, nikoli kritika zvířeckosti!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="98908" size="small"]

Mohlo by vás zajímat