Jak by se měli oblékat hudebníci na pódiu? (3)

Koncertní etiketa

Oblečení posluchačů
I otázka, jak se má obléci posluchač, je na širokou diskuzi nebo blog. Jde zejména o koncerty klasické hudby a operní představení, samozřejmě s výjimkou letních festivalových produkcí nebo koncertů v chrámových prostorách. Co si vzít na sebe, existuje nějaký společenský řád?

Všeobecně platná odpověď neexistuje. Pro mne je návštěva koncertu něco zcela mimořádného. Vzpomínám z konzervatorních let na závěrečné ročníkové zkoušky a slovutného pana profesora Josefa Micku, který vykázal mnohé spolužáky oblečené ve svetru ráznými slovy: „Tak se chodí na stadión!“ Doba se však mění. Myslím, že každý by měl nosit takové oblečení, ve kterém se on či ona cítí pohodlně. Samozřejmě mnozí se cítí lépe v džínách než v obleku. Přesto se však domnívám, že svým oblečením by měl posluchač vyjádřit respekt k hudbě a hudebníkům na pódiu. Návštěvník by si pravděpodobně měl vybrat oblečení v závislosti na prostoru, kde se koncert koná (koncertní sál, kostel, open air), ale současně s ohledem na typ produkce (opera, opereta, symfonický nebo konzervatorní koncert).

Doba dlouhých večerních šatů a smokingu je již dávno pryč. Mnohdy požadovaný dress code na zahájení festivalů nebo benefičních koncertů se tak může týkat zejména publika z řad sponzorů, kteří mají jak na drahé vstupenky, tak také mají ve svém šatníků požadované oblečení. Proto zůstává řadovému publiku volba elegantních šatů pro dámy, zatímco muži to mají o mnoho jednodušší. S tmavým oblekem nic nezkazí. Do Rudolfina půjde divák jinak oblečen, než do kostela nebo na otevřenou scénu. Rozdílně se oblečeme na večerní koncert a na dopolední matiné – i když se jedná třeba o festivalové vystoupení. Vždyť i na jiné příležitosti se oblékáme cíleně. Pokud jdete na pohovor, je oblečení součástí vaší body language, a určitě se jinak obléknete při podávání žádosti o úvěr v bance a odlišně na obhajobu u soudu. Návštěva představení v Metropolitní opeře bude zajisté větší událostí než koncert na menším městě. Přesto musím v této souvislosti vzpomenout na koncerty Dvořákova festivalu v Příbrami, kde v letech minulých téměř všechny posluchačky byly oblečeny v dlouhých šatech. Koncert byl i pro hráče na pódiu o mnoho slavnostnější.

Rovněž mne napadá srovnání oblečení sportovců, cestujících na světové mistrovství, s oděním hudebníků, kteří jedou koncertovat na velká světová pódia. Sportovce reprezentující republiku vídáme, jak nastupují do letadla téměř výhradně v obleku s kravatou, zatímco hudebníci bývají v letištních halách k vidění v krátkých kalhotách se sandály. Častokrát bývá oblečení hudebníků při následné recepci či setkání s pořadateli a hosty vadou na kráse a terčem kritiky. „Tak nevím“, jak říká Jiří Menzel, „kde je chyba?”

Co dále patří k základní koncertní etiketě:

Posluchač v sále
Přijet do koncertního sálu minimálně s 5 – 10 minutovým předstihem, odložit věci do šatny (v Met se to nedělá!!!), koupit program, konverzovat s přísedícími a vypnout veškerá zvonění na svém mobilním telefonu.

Slušným zvykem je uvolnit povstáním místo procházejícím posluchačům na vzdálenější místa v řadě. Také chůze čelem k osobám uvolňujícím prostor by měla být společně s poděkováním samozřejmostí. Chůze zády je bohužel, zejména u mladší generace, jevem více než obvyklým. Navzdory nadšení z výkonu umělce, obecná pravidla doporučují nevstávat, nepohybovat se v rytmu, ani neudávat svoje tempo ostatním posluchačům, natož klepat v často odlišném rytmu do sedadla před vámi. Pokud je to nutné, může být přijatelné diskrétní šeptání do ucha svého společníka, pokud se vyskytuje zřídka a po jednotlivých částech skladby. Raději ne v průběhu. Obecným pravidlem je soustředěná pozornost na výkon na pódiu.

Potlesk

Co tak pročíst si program a zjistit, kolik má skladba vět? Mnohdy pro neznalého posluchače i tato informace může být zavádějící. Zejména, když některé věty jsou skladateli označeny attacca. Navíc mnozí umělci (často proto, aby zabránili potlesku mezi větami) zřetelné oddělení vět nebo částí skladby vypouštějí a o to víc uvádějí posluchače v omyl. Proto je často dobré sledovat, zejména pokud si nejste jisti, reakce hudebně znalé většiny. To mnohdy také vycítí ze skladby, zda jistá prodleva po skončení emotivního díla před potleskem dá dílu ono kouzlo doznění, nadechnutí a vydechnutí. Výkřiky „Bravo!“ jsou přijatelné, avšak „standing ovation“ se v poslední době staly módou, přitom by potlesk vestoje měl být oceněním obzvláště vynikajícího výkonu.

Opony a přídavky
Stará pravidla radila posluchačům i umělcům, že potlesk ani přídavky by neměly trvat více než půl hodiny. Legendární byly koncerty Isaaca Sterna nebo Henryka Szerynga v Praze. Koncerty korunovalo zpravidla šest až sedm přídavků a houslista pak s omluvou koncert ukončil, neboť mu jel půlnoční vlak do Vídně. V současné době přídavky nešetří zejména Grigorij Sokolov, dlouho se tleská na předních operních scénách. Pokud však umělec uzná, že by se po náročné skladbě přídavek ani nehodil, nutno tento názor akceptovat. Často se ale stává, že si umělec po chabém úspěchu, jak se v muzikantské hantýrce říká „vynutí několik přídavků“.

Nejíst, nepít, nekašlat
Mnozí zahraniční turisté zřejmě neví, že si mají odložit si v šatně a že pít a jíst z batohů v sále během koncertu není u nás zvykem. Co se týká kašle, jeví se ve srovnání se zahraničím, že náš národ je buď permanentně nachlazen, nebo hlasitostí těchto zvukových projevů zkouší navíc ještě akustiku v sále. V řadě zahraničních koncertních programů najdeme následující doporučení: „Kašlete prosím diskrétně a do kapesníku!“ Kéž by toto upozornění bylo i v našich programech.

Závěrem
Zmíněná pravidla etikety jsou sice obecně známá, ale pro někoho komplikovaná. Přesto by měla být pro posluchače klasické hudby druhou přirozeností. Jejich respektování přinese větší potěšení vám i ostatním v sále.