Tento mladý basbarytonista je zaměstnán při Bavorské státní opeře v Mnichově, kde i většinu roku žije. Německá vláda z počátku nezaváděla tak tvrdá opatření, jako ta naše a proto musel sledovat situaci na obou stranách hranice. Jakkoliv ho zpráva o rušení všech akcí u nás nad 100 osob zastihla v Mnichově, v Německu nic takového nařízeno nebylo, a proto odjel do Lipska, kde měl vystoupit v Polní mši Bohuslava Martinů. Po absolvování zkoušek nicméně začalo přituhovat i v Německu a navíc všude vládla veliká nejistota ohledně uzavření hranic a karantény. Po absolvování generální zkoušky byl nucen odjet narychlo zpět do Mnichova, aby si sbalil věci a poté se vrátil do Lipska na již zmiňovaný koncert, který byl nakonec pro veřejnost uzavřen a byl přenášen pouze rozhlasem a živým přenosem po internetu.
„Celá situace byla velice stresujici, nejhorší byla ta bezmoc, nejistota a zejména nedostatek informací. Několikrát jsem volal na Ministerstvo vnitra a hygienu, kde mi ale nikdo nebyl schopen říci, co mám dělat. Ihned po koncertě v Lipsku jsem odjel k mým blízkým do České Třebové, kde jsem byl pro jistotu ve 14ti denní karanténě.“
Mimo několika zrušených závazků (Don Giovanni v Bratislavě či Zaide v Praze) nyní Borise čeká především jeho absolventský koncert.
„Na koncertě bych měl zpívat z děl Musorgského a Šostakoviče. Je to hodně náročný program a já ho vlastně momentálně nemám kde ani s kým cvičit. Celkem v tomto ohledu závidím Petru Nekoranci, že může se svým profesorem konzultovat na dálku. Já bohužel cvičím pouze s aplikacemi na notebooku. Po velikonocích mne čeká Don Carlos v Mnichově, kam bych se měl tudíž vrátit a mimo to, že nemůžu pořádně cvičit, žiji v nejistotě, jestli budou otevřené hranice a jestli tam nebudu muset zůstat do července a po návratu do vlasti nebudu stejně muset být zase v karanténě. Na druhou stranu jsem velice vděčný, že jsem zaměstnán Bavorskou státní operou a že německá vláda tolik podporuje zavřené kulturní instituce. Díky nim se nemusí řešit propouštění jako se tomu děje v mnohých operních domech, včetně Metropolitní opery nebo opery v Sydney, ani žádnou existenční tíseň.“
Co dělá Boris Prýgl, aby nepropadal chmurám a zachoval si mentální zdraví v této nelehké situaci?
„Moje karanténa byla v jistém smyslu přínosná, protože mě naučila odpočívat. Dřív jsem nikdy neuměl vypnout, když jsem necvičil hlas, byl jsem ve fitku nebo jezdil na kole, uklízel a najednou jsem měl 14 dní úplného klidu, během něhož jsem cítil, jak mi je mé tělo i můj hlas vděčný. Nyní opět chodím ven, cvičím, sportuji, rád vařím a peču pro mé blízké. O Velikonocích plánuji navštívit rodinu na Moravě. Hlavně babičky, které abych nenakazil, tak teď sháním alespoň dvoumetrovou pomlázku! Také jsem si koupil dron a chodím s ním na túry do lesa či na zámky a večer se občas s mými blízkými místo filmu díváme, co jsem natočil. Za posledních 5 let jsem s nimi nestrávil tolik času jako za posledních pár dnů a vyloženě si to užíváme. Dle mého názoru je na špatnou náladu nejlepším lékařem slunce. Pokaždé, když vysvitne, pociťuji jeho harmonizující i ozdravný vliv. Pevně věřím, že právě díky slunci a následným vyšším teplotám, se nám podaří tento virus úplně vymýtit.“
