Jan Lisiecki a Orpheus Chamber Orchestra na Pražském jaru

Kanadský klavírista Jan Lisiecki dnes na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro v Rudolfinu zahraje za doprovodu Orpheus Chamber Orchestra vystupujícího bez dirigenta. Členové amerického orchestru ze svého středu vybírají umělecké osobnosti, které se zhostí nastudování jednotlivých skladeb. "Orchestr hrající bez dirigenta a stálého vedoucího je velmi neobvyklá záležitost. Jedná se o společné dílo, což je velmi osvěžující. Každý může přijít se svým názorem," uvedl Lisiecki na setkání s novináři.

Mladý kanadský klavírista polského původu Jan Lisiecki na sebe výrazně upozornil, když debutoval na Pražském jaru v roce 2017. Jeho výkon charakterizuje tehdy publikovaná recenze: „Večer gradoval strmě: mladý, ani ne třiadvacetiletý Jan Lisiecki exceloval v Schumannově klavírním koncertu. Jeho pevný, silný a znělý úhoz i zdravý projev se tvárně proměňovaly – strhující, temperamentní coda prvé věty se transformovala v niterný svět privátní lyriky volné věty, tlumočený prostě a přirozeně, a nedočkavý vpád radostných pochodových intonací Finale pak završil velmi dobrý dojem. Dynamická hloubka úhozu je u tohoto mladíka obdivuhodná, z každého piana ještě umí vzápětí vykouzlit pianissimo a každé forte zocelit ve fortissimo.“ Lisiecki uvede ne často hraný Koncert pro klavír a orchestr č. 1 g moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho. “Jeho dílo působí prostě, ale je ve skutečnosti velmi složité. Podobně je tomu u skladeb Wolfganga Amadea Mozarta,” řekl Lisiecki.

Klavírní virtuos, který se na Pražském jaru představil před dvěma lety s Torontským symfonickým orchestrem, je ve svých čtyřiadvaceti letech považován za jednoho z největších koncertních umělců současnosti. “Je to klavírista, který nepromarní jedinou notu,” napsal o něm již v roce 2013 deník The New York Times. Jeho největší fanoušci za ním putují stejně jako v minulosti za Franzem Lisztem a někteří ho nazývají “malým Mozartem”.

Narodil se v Calgary polským rodičům, na klavír začal hrát v pěti letech a v devíti již absolvoval svůj debut s orchestrem. V roce 2008 se stalo jeho vystoupení senzací na mezinárodním festivalu Chopin and His Europe ve Varšavě, dva roky poté vydal Institut Fryderyka Chopina jeho debutový live snímek s Chopinovými koncerty. “Narodil jsem se v Kanadě, ale mluvím polsky a cítím se v Polsku doma. Nevím, jestli je můj Chopin polský, ale baví mě ho hrát,” konstatoval.

Kromě kanadských orchestrů hrál Lisiecki s řadou světových těles, jako jsou Newyorská filharmonie, Symfonický orchestr BBC nebo Vídeňská filharmonie. V roce 2011 vystoupil v Ottawě při národním svátku Canada Day před královnou Alžbětou II. a stotisícovým publikem. Od roku 2012 je ambasadorem UNICEF Kanada. Nedávno se také s velkým úspěchem představil v Berlíně s cyklem koncertů Ludwiga van Beethovena.

Většina světových orchestrů, i těch komorních, bývá pevně spjata s výraznou dirigentskou osobností, která po určitou dobu formuje jejich zvuk a určuje směřování. Našli bychom jen hrstku orchestrů, jež se etablovaly bez výrazné dirigentské persony v jejich čele. Orpheus Chamber Orchestra se k nim bezesporu řadí. Bude tomu už pět desítek let, kdy se skupina newyorských hudebníků rozhodla založit těleso, v němž se niternost a vřelost charakteristická pro komorní ansámbly snoubí se sytostí velkých orchestrů.

Od samého počátku vystupují bez dirigenta, ze svého středu vybírají umělecké osobnosti, které se zhostí nastudování jednotlivých skladeb. Zakládají si na šíři repertoáru a otevřeném dialogu v rámci orchestru. Za svou existenci objednali na pět desítek děl, natočili přes sedm desítek nahrávek, za něž obdrželi celou řadu ocenění – včetně Grammy za Stravinského Miniatury v produkci Deutsche Grammophon. Orpheus vždy akcentoval společenský přesah hudby. Dokládá to i zcela nový „wellness“ projekt určený posluchačům, kteří se nemohou jejich koncertů zúčastnit ze závažných zdravotních důvodů. Zvláštní důraz je přitom kladen na ty, kteří trpí Alzheimerovou chorobou, demencí a také na jejich pečovatele. Na Pražském jaru orchestr vystoupil pětkrát – poprvé to bylo roku 1988.

Koncert otevře česká premiéra skladby napsané na objednávku orchestru – Záznamy z mizejícího města z pera mladé Američanky Jessie Montgomery. Pro orchestr jde o velmi osobní dílo, popisuje totiž atmosféru „jejich“ města. Průměrný Evropan má představu o atmosféře newyorského Manhattanu na základě zfilmované verze muzikálu West Side Story Leonarda Bernsteina, jehož děj se odehrává v  západní části ostrova v polovině padesátých let minulého století. Skladatelka se narodila roku 1981 na jeho jižním cípu, zvaném Lower East Side. Rozpory, ale také podněty a bohaté inspirace tohoto místa dokládá už fakt, že zde v minulosti spolu s místním barevným i bílým obyvatelstvem žili přistěhovalci z Irska, Itálie, Ukrajiny, Německa, sídlila zde nejpočetnější newyorská židovská komunita, později přibyli Asiaté a další národnosti. Autorka jako impuls k charakteru díla uvádí podněty, které ji od dětství obklopovaly: latinskoamerický jazz, alternativní rock, západní klasickou hudbu, avantgardní jazz, poezii i karibskou taneční hudbu.

Spojení české premiéry skladby Jessie Montgomery se dvěma díly Felixe Mendelssohna Bartholdyho má své odůvodnění. Také na malého Felixe působily různé vlivy kulturního prostředí tehdejšího Berlína, jehož umělecká elita se v rodině Mendelssohnových scházela. Jak bylo ještě na počátku 19. století zvykem, vydal se jednadvacetiletý Felix na studijní cestu do Itálie. V Římě načrtl Klavírní koncert č. 1 g moll op. 25 a dokončil ho v Mnichově při zastávce na zpáteční cestě, kde byl za přítomnosti bavorského krále Ludvíka I. poprvé proveden.

Plodem Mendelssohnovy italské cesty je také Symfonie č. 4, která proto dostala přízvisko „Italská“. Podle Mendelssohnových slov vznikla ze vzpomínek na ruiny, obrazy italských mistrů a tamní přírodu, ne jako ilustrace konkrétních objektů, nýbrž jako snaha zprostředkovat tóny italskou náladu.