Janáček a Čapek

Janáček si však psal svá libreta až na úplné výjimky sám, přesněji řečeno adaptoval jiná díla do podoby libret. Jeho postupy byly více než svérázné, zejména v tom smyslu, že adaptované dílo nemilosrdně přizpůsobil svým uměleckým záměrům bez ohledu na původní podobu díla. Jelikož Janáček vnímal operu především jako dramatický tvar, ujařmil adaptované dílo nejen svou hudbou, ale i vyškrtáním všeho nadbytečného, co by zpomalilo dramatický tah díla. Stejně tak urychloval jevištní čas až na samou mez. V závěru Káti Kabanové uplyne od skoku Káti do Volhy („A třeba umřít!“) a vytažení jejího těla na loďku snad ani ne minuta. Po slovech Kabanichy “Děkuji vám,děkuji vám,dobří lidé,za úslužnost“ ihned následuje konec opery.

K největším změnám původního díla snad došlo u opery „Z mrtvého domu“, kde Janáček vycházel z ruského originálu Dostojevského románu a překládal si ho pro účely vytvoření libreta sám. Traduje se, že Janáček, byť příznivec slovanského souručenství a milovník ruského umění, nebyl dobrým znalcem ruštiny. Libreto „Z mrtvého domu“ se tak stalo dramatickým kompilátem z Dostojevského díla, kde z hlediska uspořádání nezůstal z původního díla „kámen na kameni“. Nadto Janáček zcela úmyslně vytvořil v libretu směsici českých, ruských a česko-ruských výrazů či spojení, takže vzniklo jakési „ptydepe“, ve kterém se lze těžko vyznat a zasluhovalo by mimo operu ještě jednoho překladu za účelem lepší srozumitelnosti. Obraty jako “Mám já košilu, šaraváry plyšové“ (Luka Kuzmič, 2.jednání) nebo diskuse mezi Mladým vězněm a Poběhlicí (konec 2.jednání): “Za vojáčky chodíš?“ “A což! Třeba bez žebra! Třeba bez žebra, přece ráda za vojáčky“ jsou luštitelné se slovníky v ruce či dalšími významovými analýzami.

K něčemu podobnému došlo i u „Věci Makropulos“, kde Janáčkova adaptace Čapkovy hry byla riskantnější o to, že v době kompozice opery byl Čapek v rozkvětu tvůrčích sil a jistě sledoval, co se s jeho díly děje, o to jednodušeji v rámci tehdejší Československé republiky. Dlužno připomenout, že Čapek byl o šestatřicet let mladší nežli Janáček a rozhodně k němu vzhlížel s jakousi generační úctou. Připomeňme, že operní „Věc Makropulos“ vznikala v letech 1923 až 1925, tedy v době, kdy Janáčkovi bylo okolo sedmdesátky a Čapkovi mezi třiceti a čtyřiceti lety. Janáček o svolení k adaptaci díla do operního libreta Čapka oficiálně požádal a ten mu svolení dopisem z 10.9.1923 udělil. V dopise se projevila Čapkova velkomyslnost, ale i určitá dávka ironie („Rád bych Vám dal ke zhudebnění něco lepšího než zrovna tenhle kus……….“). Velkomyslnost Čapka spočívala v tom, že dal Janáčkovi právo upravit svou divadelní hru jakkoli. Čapek píše:“….dávám Vám právo upraviti si můj text, jak budete potřebovati.“ Čapek tedy dopředu rezignoval na následné schvalování vlastního textu ze své strany. Je třeba upřímně říci, že Janáček měl štěstí.

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1928 – scéna Josef Čapek)

Nelze si ovšem myslet, že Čapek byl ve vztahu ke vznikajícímu opernímu dílu bez pochybností. Píše kupříkladu Janáčkovi: “Bojím se, že Vám tane na mysli něco jiného a lepšího, než můj kus – krom oné postavy 300leté – opravdu poskytuje“. Zkrátka řečeno, Čapek asi tušil, že adaptace Janáčka bude rozsáhlá a změní vyznění původního díla. Jistě si vzpomněl i na spor dramatika Jiřího Mahena s Janáčkem, kde Janáček argumentoval tím, že opera stojí nekonečně výše nad činohrou.

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1977 – Naděžda Kniplová, Karel Berman, Zdeněk Švehla)

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1977 – Milada Šubrtová, Rudolf Jedlička)

Janáček především hru Karla Čapka důkladně proškrtal. Diskuse o smyslu dlouhověkosti, vedená po proměně ve 3.jednání, zmizela úplně. Tento filozofující a moralizující dialog zjevně překážel Janáčkovi v dramatickém toku opery. Další text Janáček zhustil až nad míru srozumitelnosti a vyhodil vše, co bylo tak trochu „nad příběh samotný“.

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1993 – Věra Nováková, Mary Jane Johnson, Vladimír Doležal)

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1993 – Vladimír Doležal, Mary Jane Johnson)

Snad k nejvýznamnějšímu posunu však došlo v základní zápletce hry, potažmo libreta. Impulsem k odkrytí dlouhověkosti Emile Marty je právní spor o dědictví, vedený přes sto let mezi rodinou Prusů a Gregorů. Expozice hry je věnována soudnímu sporu cele. I v košatějším podání Karla Čapka má divák či čtenář co dělat, aby pochopil o co jde a o co se obě strany soudí. Zatímco Čapek věnuje vylíčení soudní kauzy 5 stran textu a v činoherním představení lze tempo vyprávění dr.Kolenatého (Zástupce Alberta Gregora) značně zvolnit, Janáček střílí na 2 stranách zpívaného textu věty jako z kulometu a představitel dr.Kolenatého má co dělat, aby text obdařený mnoha německými a latinskými výrazy uzpíval. Posuďte sami:

Janáček-(1.jednání)
………………….
dr.Kolenatý: „…..A prohlásil, že odevzdává celé svrchupsané zboží dem genanten Minderjährigen, řečenému Gregoru, kterýž, sobald er majorem wird, stává se vlastníkem. Item pro secundo: že řečený nezletilý dostával na rozkaz a za živobytí zesnulého požitky a výkazy svrchupsaného zboží s titulem: Besitzer und Eigentümer…………….“

Nemusím ani dodávat, že v opeře je předepsané tempo těžko zásadně měnitelné. Výsledkem je to, že posluchač a divák opery nemůže objektivně do složitostí problematiky dědictví vůbec proniknout, pokud si libreto či obsah nenastudoval předem. Celá kauza o dědictví je však „conditio sine qua non“ dramatické konstrukce jak opery tak hry, jelikož přináší rozuzlení, tedy zjištění, že Emilie Marty žije přes tři sta let. Vedle obálky s testamentem ve věci dědictví o statek Loukov, je totiž uložen návod na zhotovení věci Makropulos, tedy nápoje, který obdaří člověka nesmrtelností. Mimochodem v Čapkově originálu je Emilii již 337 let, na konci hry, jak již řečeno, Emilie neumírá, v Janáčkově adaptaci ano. Čapek celou kauzu se statkem Loukov přivede až do rozuzlení, kdy Prus připustí, že spor o dědictví prohraje pod tíhou nových důkazů:

Čapek –3.jednání (po proměně)
dr.Kolenatý : „…..víte co to znamená?“
Prus : „Že Gregor dostane Loukov.“
dr.Kolenatý : „Je vám to tuze nemilé?“
Prus : „Nemám už dědice.“
(Vysvětlivka: Jeho syn Janek se zastřelil z nešťastné lásky k Emilii.)

Janáčka však od okamžiku, kdy testamentární spor přinese hlavní téma hry, tj. Věc Makropulos, přestane celá záležitost zajímat a nechá ji prostě nedopovězenou. Dialog o zapečetěném testamentu a důkazu, že Gregor je legitimním potomkem původního vlastníka Loukova ukončí Emilia větou v adaptaci Janáčka takto:

Emilia : „Já se čerta starám, chichichi, o své mladé.“

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 2008)

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 2008 – Gun-Brit Barkmin, Gianluca Zampieri)

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 2008 – Gun-Brit Barkmin, Gianluca Zampieri)

Možná, že Janáčkova úspornost v nedopovězení či v nevysvětlení určitých kruciálních momentů děje, vytváří pocit nerozluštěného tajemství, jenž dokáže vyvolat tu pravou divadelní katarzi. Doslovené příběhy, které jsou dokonale vysvětleny nás vždy tak trochu zklamou. Koneckonců Věc Makropulos je vskutku důležitější, než nějaký statek Loukov za bratru 150 miliónů korun československých. Janáček tak ostatně nečinil stran určité neprůhlednosti svých libret poprvé. Vzpomeňme na příbuzenské předivo u hlavních postav „Její pastorkyně“ či na převtělování postav lidí do zvířecích rolí (kupříkladu Komár-Rechtor-Komár) v „Příhodách lišky Bystroušky“.

A co Janáček do textu přidal? Určitě sbor v závěru opery, který má být správně umístěn v orchestřišti a který odzpívá v úplném závěru opery pouhých pár vět:

„Jsme věci a stíny. Umřít a odejít- vše jedno, vše stejné………..“ jako ozvěnu posledních vět Emilie Marty. U textu sboru dochází pravda ke komické významové přesmyčce, kdy Emilie zpívá „Hlupci, vy jste tak šťastni.“ a sbor odpovídá : “Hlupci, my jsme tak šťastni“, ale to divák většinou ani pod zvukovým náporem orchestru nezaznamená.

Čapek navštívil reprízu opery (nikoli premiéru!) a dle dochovaných svědectví byl okouzlen. Domníval se prý dokonce, že Janáček téměř žádnou repliku jeho hry nevypustil. Po představení Janáčkovi řekl : “Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke které jsme měl tu čest dát tak trochu podnět. Je to plný,velký úspěch.“

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 2008)
 

Pokud dnes nahlédneme do statistik, tak zjistíme, že všude ve světě, včítaje v to i Českou republiku, se Janáčkova „Věc Makropulos“ hraje daleko častěji, než Čapkův originál. Bylo by jistě zajímavé některé z Janáčkových libret uvést na jevišti jako samotné drama bez hudby. Anebo raději ne. Cosi by na jevišti chybělo.

P.S.: Karel Čapek měl již ve své době agenty či agentury, které zastupovaly jeho díla. Majitelem světových práv-v tehdejším pojmosloví- byla americká agentura, pro Československou republice Ing.František Khol,tehdy bytem Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6.
 

Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury

Fota: www.narodni-divadlo.cz