Jediní na světě. Cimbálové duo Petra a Nikol Spěvákových

Možná jste o nich neslyšeli, ale jsou českým unikátem. A dokonce i světovým. Řeč je o manželském páru Petra a Nikol Spěvákových, kteří soustavně vystupují jako cimbálové duo hrající klasickou hudbu. Tito dva mladí lidé vyprávěli o studiích na akademii Ference Liszta v Budapešti, o tom, že se na cimbál nemusí hrát jen cimbálová literatura, o budoucnosti tohoto nástroje v Čechách a na Moravě a o tom, jak je složité vymanit cimbál z folkloristické sféry a najít publikum pro poslech klasiky na tento krásný instrument.
Petr a Nikol Spěvákovi (zdroj archiv autora / foto Natálie Ševčíková)

Petře a Nikol, předně vám děkuji, že jste si na mě udělali čas.

To my děkujeme.

Začnu otázkou, jejíž odpověď mě už dlouho zajímá. Proč právě cimbál?

PETR SPĚVÁK:
Tak u mě to má kořeny v lidové hudbě, protože tatínek je basista v cimbálové muzice a ten mi cimbál zkrátka vybral. Takže mě se nikdo neptal a cimbál mi byl zkrátka zvolen.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Já jsem v pěti letech chodila do tanečního folklorního kroužku, kde tamější vedoucí řekla mé mamince, že mám cit pro rytmus (vyhýbavý pohled na manžela a smích), a tak mě maminka přihlásila na talentovou zkoušku do Základní umělecké školy, kde paní učitelka místo na klavír zkoušela děti na cimbál. Ten nástroj mě v tu chvíli tak uchvátil, že jsem si ho sama vybrala.

Kdy jste se vlastně dali dohromady?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Bylo to na konzervatoři.

PETR SPĚVÁK:
No, my se známe déle, ještě v dobách před konzervatoří jsme se potkávali na cimbálových festivalech ve Valašském Meziříčí a na soutěžích. Poté jsme oba studovali na kroměřížské konzervatoři. Tam jsem byl čtvrťák, když Nika (manželka, pozn. autora) přišla do prváku.

Na konzervatoři jste oba dva studovali u stejného kantora?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Ano, u paní profesorky Růženy Děcké. Já jsem u ní studovala už od začátku, na Základní umělecké škole, a poté jsem nastoupila do její třídy na konzervatoři. Petr k ní nastoupil až na konzervatoři.

PETR SPĚVÁK:
Ona je v podstatě ta osoba, která nás spojila, protože je také prezidentkou Mezinárodního cimbálového festivalu ve Valašském Meziříčí, kde jsme se potkali poprvé.

Cimbál se učí pouze na dvou vysokých školách na světě. Jaké to jsou?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
V Budapešti, kde jsme studovali my, a pak v Banské Bystrici.

Proč jste si vybrali zrovna Budapešť?

PETR SPĚVÁK:
Rozhodující byla tradice. Když jsem já dělal přijímací zkoušky na akademii, tak se v Banské Bystrici učil cimbál nějakých deset let. A v Budapešti se učí už od konce devatenáctého století, takže když přijímačky vyšly sem, tak opravdu nebylo o čem přemýšlet.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Protože budapešťská akademie Ference Liszta je věhlasnější. Když jsme tam studovali, tak patřila mezi jednu z desíti nejlepších akademií na světě díky výuce všech všeobecných předmětů, které tam jsou na opravdu velmi vysoké úrovni.

Jaké všeobecné předměty máš na mysli?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Tak například solféž, to je předmět, který se vyučuje výlučně v Maďarsku, a všichni tamější muzikanti tím prošli. To je taková stěžejní věc Lisztovy akademie, na které si všichni hodně zakládají. Děti se to učí už od pěti let a teprve potom nastupují na nástroj. Solféž rozvíjí totiž nejen vědomosti a schopnosti, ale i muzikantství jako takové.

Jak vypadaly přijímací zkoušky na Akademii Ference Liszta v Budapešti?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Hrozně!

PETR SPĚVÁK:
Cimbálový repertoár na přijímačky byl stejný jako na zkoušky v Banské Bystrici, v Budapešti ale navíc vyžadovali i hru na klavír. Na cimbál tedy chtěli pětadvacet minut hraní od baroka až po soudobou hudbu, poté jsme hráli na klavír. Pak tam jsou zkoušky z lidové hudby; tam je povinné nastudovat nějakých sedmdesát písniček a odzpívat je v solmizaci, říci něco o tom, jak vznikly, a zmínit i jejich formu. Nejpodstatnější část zkoušky je ale ze solféž, kdy vám zahrají například úryvek Bachových invencí nebo čtyřhlasých chorálů a na tři pokusy to celé musíte zapsat do not. Tahle část zkoušky trvala asi dvě hodiny v kuse. Takže pan profesor zahrál úryvek z nějakého Šostakoviče, řekl pouze, jaká je první nota, a my jsme museli zapsat vše ostatní. No a s tím jsme se v podstatě párali celých pět let, co jsme tam studovali. Dá se ale říct, že i po absolvování akademie nejsme tam, kde Maďaři, protože oni tohle dělají od malička.

Takže hudební paměť, ale i schopnost intonovat je u nich na daleko vyšší úrovni?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Ano, oni dokážou zapsat Bachovy chorály na jeden poslech.

PETR SPĚVÁK:
Kdyby seděli například v kavárně u stolu a levým uchem poslouchali hudbu v rádiu, tak ji můžou bez problémů zapsat do not. A to jich plno nemá absolutní sluch.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Maďaři na jeden poslech dokáží zapsat i moderní hudbu, například Prokofjeva, Bartóka, Šostakoviče. Bez udání tóniny, rytmu a prvního tónu.

Vzhledem k tomu, že jste neprošli tím hudebním vzděláním jako oni, cítili jste nějaký handicap?

PETR SPĚVÁK:
Určitě. Nám samozřejmě vypomohl cimbál. Díky tomu, že jsme zvládli zkoušku z nástroje, nás podržela profesorka Ilona Szevrényi, jinak bychom se tam asi nikdy nedostali.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Já jsem měla přijímačky o dva roky později naštěstí už v angličtině. Když nastupoval Petr, tak akademie ještě neměla funkční program pro zahraniční studenty a pro výuku v angličtině.

Petr a Nikol Spěvákovi (zdroj archiv autora / foto Natálie Ševčíková)

Jakým způsobem probíhá výuka na Lisztově akademii?

PETR SPĚVÁK:
Výuka je srovnatelná s českými školami, akorát v Maďarsku jsou přednášky mnohem delší než u nás. Dějiny hudby v prvním ročníku jsou například tříhodinové, stejně tak i psychologie a pedagogika. Hodina hlavních oborů pak probíhá úplně stejně jako na jakékoliv jiné univerzitě, jen se opět hodně přihlíží k solféž. Víceméně je ta Kodályova metoda (metoda solféž, pozn. autora) základ pro veškeré hudební školy v Maďarsku. Díky tomuto vzdělávacímu konceptu například maďarští hráči na dechové nástroje vždy posbírali první místa na mezinárodních soutěžích.

Solféž tedy vycvičí nejen ucho, ale i muzikalitu?

PETR SPĚVÁK:
Ano. U nich je totiž vše založené na zpěvu, na intonaci a čistotě tónu, a díky tomu mají nejen dechaři z Maďarska obrovskou výhodu.

A jaká byla výuka cimbálu, hlavního oboru?

PETR SPĚVÁK:
Paní profesorka se specializovala vyloženě na Bacha a soudobou hudbu. Nám občas dávala takovou volnost, že jsme se kolikrát sami sebe ptali, kam vlastně máme směřovat? Když člověk vyjde z konzervatoře, tak má nějaké technické základy, ale téměř žádný hudební rozhled. Takže ona nás mnohdy jen tak pošťouchla, ať si děláme, co chceme, ale když viděla, že jdeme úplně špatným směrem, tak nás zase nasměrovala zpět. Takže nás vyškolila spíše ta volnost, to její směrování.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Ona totiž razila myšlenku, že na vysoké škole jsou už všichni dospělí, tudíž si musí každý poradit sám se sebou, jak nejlépe dovede, a zejména být připravený na tu část života, kdy už dělá hudbu sám. Za půl roku tedy po nás chtěla například tři etudy, a to když se splnilo, tak jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Nebo nám dala Bachovu suitu, se kterou jsme se museli poprat, abychom ji zahráli v lednu na zkouškách, ale poté už bylo jen na nás, co budeme číst dál.

Zmínila jsi Bacha, jsou to cimbálové transkripce, nebo původní klavírní či houslová literatura?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Ano, houslové, violoncellové suity, klavírní skladby, všechno. To je vlastně výhoda cimbálu, že se na něj dá zahrát v podstatě vše. S Petrem si říkáme, že houslové i violoncellové skladby byly vyloženě napsané pro cimbál, poněvadž je vše v přesném rozsahu, nemusí se nic transponovat a celkově se to hraje velice dobře. Klavírní skladby jsou pak pro dva cimbály.

PETR SPĚVÁK:
Samozřejmě to musí být vše stylové, což je někdy problém. Nahradit smyčec totiž na cimbál nelze, ale je vždy třeba to nějak přizpůsobit. Velký cimbál totiž nemá mnoho literatury. Barokní kompozice se psaly pro psaltéria a podobně. Není jich ale tolik, aby vystačily při studiu na konzervatoři. Tyto barokní skladby navíc ani nejsou příliš technicky náročné, takže aby se student někam posouval technicky i muzikálně, je běžná praxe, že se používá houslová, klavírní i violoncellová literatura.

Měli jste na sebe čas i při studiu akademie?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
No, viděli jsme se vždy až večer. Když jsem nastoupila do prvního ročníku, tak jsem první semestr měla něco kolem pětačtyřiceti hodin týdně. Každý den jsem měla výuku od osmi hodin ráno až do večera. Takže v prvním ročníku jsem opravdu neměla čas téměř ani cvičit. Kolem sedmé hodiny večer jsem totiž přicházela domů a do devíti hodin jsem ještě cvičila na cimbál. A někdy ani to ne.

Veřejně vystupujete zejména spolu nebo i sólově?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Už většinou jenom spolu.

PETR SPĚVÁK:
Spíš spolu. Ale je pravda, že v tomto období mám tak dvakrát až třikrát týdně kšefty s cimbálkou. Jsou to plesy, firemní večírky, oslavy narozenin, svatby, zkrátka veškeré radovánky. Samozřejmě jsou období, kdy po večerech sedíme doma, ale od září až do dubna to je opravdu až třikrát týdně.

Petr a Nikol Spěvákovi (zdroj archiv autora / foto Natálie Ševčíková)

Je nějaký rozdíl ve vašich nástrojích nebo máte stejné?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Oba dva máme téměř stejné. Od stejného výrobce a takřka v ničem se neliší.

Kolik korun stojí takový cimbál?

PETR SPĚVÁK:
U nás se dnes cena tohoto nástroje pohybuje kolem 160 až 170.000 korun. To jsou ty nejdražší od českých výrobců. V Budapešti se dá narazit na cimbál v přepočtu i za 280.000 korun, což si ale myslím, že je nadhodnocené, protože české nástroje jsou srovnatelné. Obzvláště ty koncertní. Celkem jsou u nás tři firmy, které vyrábějí cimbály: první je Holak Vladimíra Holiše, pak tu je brněnská firma Pavla Všianského a ještě firma Jiřího Galušky z Ostrožské Nové Vsi.

Máte velice bohatý repertoár, jedná se o skladby určené přímo pro dva cimbály, nějaké transkripce či party jiných nástrojů?

PETR SPĚVÁK:
Je to vlastně kombinace úplně všeho. Můžou to být dua pro housle a violu, můžou to být klavírní skladby, kde si akorát rozdělíme, kdo bude hrát spodní a kdo vrchní part, a pak to jsou vyloženě cimbálové kompozice. U cimbálové literatury však můžeme vycházet z nějaké maximálně šedesátileté tradice. Zbytek je zkrátka převzatý od jiných nástrojů.

Jaké je koncertní uplatnění cimbálu v České republice?

PETR SPĚVÁK:
To je vlastně otázka, kterou se teď zabýváme nejvíce. Z Budapešti jsme se vrátili teprve před rokem a půl a ihned po zabydlení jsme se pokusili uspořádat nějaké koncerty. Ale podnětná práce začíná v podstatě až v posledních pár měsících. My zpracováváme hudbu a zároveň doufáme, že si nás někdo všimne, protože sami sobě neumíme být manažery. Shánění publika je u nás ten největší problém. V Čechách totiž není, na rozdíl od Maďarska, v podstatě téměř žádná tradice cimbálu jako koncertního instrumentu.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Vlastně kdo se u nás nejvíce zasluhuje a pokouší se představit cimbál posluchačům jako klasický nástroj, je naše paní profesorka. Ta se celoživotně snaží cimbál prosadit ve vážné hudbě a vychovává si žáky především k tomu, aby hráli klasiku. Ať už sólově, na dva cimbály nebo v ansámblech. Zkrátka jakkoliv, jen ne folkloristicky.

Paní profesorka Děcká z Kroměříže?

PETR SPĚVÁK:
Ano. Proto pořádá letní cimbálové kurzy a pořádá soutěže. A ten festival ve Valašském Meziříčí podněcuje právě tu klasickou hudbu.

Vzhledem k tomu, že podněcujete soudobé skladatele, aby psali své kompozice přímo pro vás, je to proto, že už vás omrzela ta známá klasika, nebo máte rádi soudobou hudbu?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Soudobou hudbu máme rádi hodně. K té nás totiž vedla jak paní profesorka Děcká, tak i paní profesorka Szeverényi v Budapešti. Tam jsme přehráli obrovské množství maďarských skladeb zkomponovaných přímo pro ni. A to jak sólových, tak i pro dva cimbály. Těch skladeb, které nikdo nikdy nehrál, tam bylo opravdu hodně, protože se zkrátka nikdy nesešli dva hráči, kteří by je byli schopni zahrát. A dnes na tuto zkušenost navazujeme se všemi možnými českými autory.

S kým vším jste spolupracovali?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
S paní Jarmilou Mazourovou, s Janou Vöröšovou, skladatelkou z Prahy, s Janem Meislem, s Danem Skálou, to je jak cimbalista, tak i skladatel, a teď poslední projekt, který děláme, je s Jiřím Miroslavem Procházkou.

Nejste pro sebe konkurencí?

PETR SPĚVÁK:
Ne, já Niky hru na cimbál vždy obdivoval. A to je výchozí i pro práci v duu. Kolikrát nemusím ani nad ničím přemýšlet a zkrátka vím, jak co zahraje, a já se to snažím napodobit. A řekl bych, že to je asi oboustranné…? My jsme totiž strašně rozdílní lidé. Jak hráčsky, tak i v životě. Oba jsme totiž berani, takže máme každý naprosto opačné názory. Až je někdy nemožné, že si rozumíme.

My jsme koneckonců nikdy nemuseli jeden pro druhého být konkurencí. Nika tím, že je o tři roky mladší, vždy soutěžila v jiné kategorii než já. Takže když měl někdo z nás možnost vyhrát, měli jsme ji oba dva a nikdy jsme nemuseli jít proti sobě.

Petr a Nikol Spěvákovi (zdroj archiv autora / foto Natálie Ševčíková)

Kdy vás napadlo, že byste mohli vystupovat jako duo?

PETR SPĚVÁK:
To bylo v Budapešti, kdy nás paní profesorka Szevrényi připravila na mezinárodní soutěž duet, kde jsme získali první místo a speciální ocenění poroty za nejlepší provedení soudobé hudby. Takže tam to vlastně všechno začalo.

Hádáte se tedy, jen když cvičíte?

PETR SPĚVÁK:
Ne, my se ani nehádáme, já vždy říkám, že se jen domlouváme.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
On je totiž problém, že na jednu věc máme každý úplně jiný pohled. Jeden například řekne: „Tady pojď dopředu,“, ale ten druhý zase řekne: „Ne, tady to zatížíme a půjdeme trochu zpátky.“

A jak takovou situaci řešíte? Děláte kompromisy?

PETR A NIKOL SPĚVÁKOVI:
Ano, já vždycky dělám kompromis. (smích)

PETR SPĚVÁK:
Když nevíme, tak si poslechneme nějaké nahrávky, něco si o skladbě přečteme a zkusíme se inspirovat někde jinde. Snažíme se ale i z těch vzdorů utvořit něco pozitivního a hlavně společného. Protože dokud nejsme oba dva na stejné vlně, tak nemůžeme tvořit duo. Bez toho to zkrátka nejde. Víceméně jde o to, abychom se společně naladili ještě před tím, než začneme hrát. Pak už nemáme strach, že by se něco mohlo stát. Někdy ale zabere i hodinu, než se začneme sehrávat, protože s přibývajícími starostmi je těžší a těžší se na stejnou vlnu dostat.

Kromě koncertování se věnujete i pedagogické činnosti?

PETR SPĚVÁK:
Ano, oba jsme pod základní uměleckou školou v Mikulově, přičemž Nika pracuje na pobočce ve Valticích a já přímo v Mikulově. Od září zároveň učím i na konzervatoři v Kroměříži vedle paní profesorky Děcké, jejímž jsem se stal kolegou. V září 2017 jsem také jsem pomohl otevřít pobočku ve Svatobořicích-Mistříně pod Základní uměleckou školou Dubňany.

Máte hodně žáků?

PETR SPĚVÁK:
Já si myslím, že můžeme být spokojení. Oba dva máme půl úvazku v Mikulově, já mám pak čtvrt úvazku v Kroměříži a kolem polovičního úvazku v Dubňanech. Vedle dua bychom toho ale asi víc nezvládli, takže tohle je pro nás ideální.

Takže o nedostatek mladých cimbalistů v nastupující generaci se nebojíte?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Ne! Na Moravě se téměř na každé Základní umělecké škole učí cimbál. Cimbalistů je totiž opravdu hodně.

PETR SPĚVÁK:
Cimbalistů, zaplaťpánbůh, přibývá. Můžeme to vidět i na tom, kolik je studentů na konzervatořích. Během mých studií v Kroměříži se otevřel ještě cimbál na konzervatoři v Ostravě, kde vyučuje Dan Skála, a na brněnské konzervatoři je o cimbál obrovský zájem. Cimbál se dokonce vyučuje i v Praze na základní umělecké škole. Tolik cimbalistů, kolik je teď, za našich studií rozhodně nebylo. To vše je ale práce paní profesorky Děcké, která vytvořila cimbálovou asociaci a pořádá festivaly a soutěže.

Oba dva se tedy také ve své pedagogické činnosti snažíte posunout cimbál z folkloristické úrovně na tu klasickou?

PETR SPĚVÁK:
Přesně. Cimbálový folklor u nás nikdy nevymře, tím jsem si jistý. Popularita cimbálu v posledních letech nabírá neskutečné obrátky. Ten nástroj jde kupředu, a to nejen ve sféře lidové hudby, ale i v jazzu, ve filmové hudbě nebo v klasice. Možnosti jsou tedy takřka neomezené a my se s manželkou snažíme prosazovat tu cimbálovou klasiku. Chceme totiž, aby se nám alespoň trochu vrátila naše investice, kterou jsme do cimbálu celoživotně vložili. Ale cimbál je v podstatě i náš koníček. Když přemýšlím, co bych mohl dělat, kdybych nebyl cimbalista, tak mě nenapadne jediná věc. Až je to smutné.

Petr a Nikol Spěvákovi (zdroj archiv autora / foto Natálie Ševčíková)

Jakou má vlastně cimbálové duo tradici?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Tak hlavním podnětem u nás bylo to, že se vytvořila kategorie duet na Mezinárodním festivalu cimbálu ve Valašském Meziříčí.  To bylo přibližně tak před třinácti, čtrnácti lety. Cimbálová dua byla ve všech třech kategoriích, dnes jsou ve všech čtyřech. Profesorka Děcká tehdy rozdělila veškeré cimbalisty, které učila, do dvojic, a od té doby se v podstatě začala historie cimbálového dua u nás nějakým způsobem vyvíjet. Protože jak na konzervatořích, tak i akademiích byla komorní hudba jen okrajově, ale zpravidla se nedělala ve dvou cimbálech.

PETR SPĚVÁK:
Tradice jako taková je mnohem delší. V Maďarsku je cimbálové duo naprosto běžné. Naše profesorka Szevrényi měla svou cimbálovou kolegyni, s níž natáčela hudbu pro budapešťské rádio, kde hráli skladby, které si přímo ony objednaly. Její manžel, cimbalista, měl také svého kolegu. Paní profesorka Děcká to věděla, a proto udělala kategorii dua na cimbálovém festivalu. Nejsem si jistý, zdali bylo nějaké klasické cimbálové duo v České republice před námi. Myslím si ale, že ne. A momentálně jsme patrně s Nikol jediní.

A ve světovém měřítku?

PETR SPĚVÁK:
Soubor, který se vyloženě prezentuje jako cimbálové duo, vlastně není. Ve své stálosti jsme v podstatě světový unikát.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Asi to tak je. Ti, co dua někde hrají, tak se opravdu sejdou jen na dané vystoupení. A hrají zejména folklor.

Co vás v nejbližší době čeká?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Teď připravujeme koncert, který se bude konat v pondělí 22. ledna v brněnské kavárně Podobrazy. Na něm zazní dvě světové premiéry: Dualité Jiřího Miroslava Procházky a Píseň o padajícím listí a Píseň o jarní vichřici Jarmily Mazourové. Slovem bude celý večer provázet Jan Hanák, který bude připomínat osudné osmičky v dějinách Československa; ony ztracené generace, které prožily deziluzi v určitých zlomech našich dějin. Kromě zmíněných premiér ale zazní i díla barokních autorů Castaldiho, Bacha, Couperina a Scarlattiho, pak skladby maďarských a rumunských skladatelů včetně Bartóka a ještě jedna soudobá věc od Jana Meisla.

PETR SPĚVÁK:
Ten program je ale nastavený také vůči posluchačům. Nejsme si totiž jistí, že by publikum sneslo, kdybychom prezentovali pouze soudobou hudbu. Naším hlavním úmyslem je zejména to, abychom ukázali, že cimbál není pouze folklor, ale sofistikovaná část hudebního světa. Že je to neskutečně barevný instrument, který se co do virtuozity a zvukové pestrosti může rovnat kdejakému jinému klasickému nástroji.

Jak byste popsali ty soudobé kompozice?

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Všechny ty tři současné skladby jsou napsané vyloženě pro cimbálové duo. Charakter skladby Jana Meisla je takový striktní, zatímco dílo Jiřího Miroslava Procházky je velmi virtuózní. To byl v podstatě i můj požadavek, aby to bylo technicky obtížné, virtuózní, dlouhé a přizpůsobené cimbálu, což se mu povedlo více než dobře.

PETR SPĚVÁK:
Aniž bychom mu ale dávali nějaké podmínky. Aby to nebylo prvoplánově cimbálové, ale spíš jeho, aby z toho čišelo jeho vlastní kompoziční pojetí cimbálu.

NIKOL SPĚVÁKOVÁ:
Jirkova skladba je virtuózní a barevná, opus Jana Meisla je hodně schematický a rytmicky konceptuální, místy i jazzový. Kompozice Jarmily Mazourové je naopak programní, velmi dramatická a tragická. Ona nám řekne příběh její skladby, kdo, kde a jak zemře, čí tělo právě hnije a tak podobně. To je vlastně druhá polovina toho koncertu – tři soudobé skladby a každá naprosto odlišná.

Děkuji moc za rozhovor a přeji hodně štěstí na vašich dalších cestách.

Není za co, my děkujeme!

Petr a Nikol Spěvákovi (zdroj archiv autora / foto Natálie Ševčíková)

 

VIZITKY
Petr Spěvák (*1987) pochází z Velkých Bílovic a hře na cimbál se začal věnovat v sedmi letech. Svých prvních umístění dosáhl jak v oblastních, tak celostátních soutěžích, tehdy jako student ZUŠ v Břeclavi. Dále pokračoval ve svých studiích na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži u paní Růženy Děcké. V době tohoto studia se několikrát účastnil Mezinárodního festivalu cimbálu ve Valašském Meziříčí, kde se celkem třikrát umístil na bronzové pozici v sólové hře (2001, 2005, 2007) a získal 1. místo v kategorii duet (2007). Od patnácti let je také členem cimbálové muziky Slovácko ml. z Mikulčic, se kterou hraje dodnes.

Po ukončení tohoto studia orchestrálním absolventským koncertem byl přijat na Akademii Ference Liszta v Budapešti k profesorce Iloně Szeverényi. Během tohoto studia byl rovněž několikrát oceněn na Mezinárodním festivalu cimbálu, a to jak v sólové hře (2009 – 2. místo, 2011 – 1. místo), tak i v kategorii duet (2011 – 1. místo + zvláštní cena poroty za dokonalou interpretaci soudobé hudby v oboru cimbálová dua). V roce 2013 završil své umělecké studium v Budapešti a získal titul magistr v oboru cimbál, následující rok pak diplom v oboru hudební pedagogiky. V témže roce, na cimbálové soutěži ZUŠ v Budapešti, kde se jeho žáci umístili na nejvyšších příčkách, byl oceněn porotou jako „Učitel s nejlepším pedagogickým vedením“. Již několikrát také spolupracoval se Státní operou v německém Stuttgartu.

Své vzdělání také obohacoval interpretačními kurzy (Cimbálové kurzy na Soláni či ve Zlíně) a návštěvou cimbálových kongresů jak v České republice, tak i v zahraničí (Maďarsko, Německo, Švýcarsko, Slovensko).

Mezinárodní cimbálová soutěž Valašské Meziříčí
2011 – 1. místo – sólová hra
2011 – 1. místo – cimbálová dua
2011 – Zvláštní ocenění poroty za dokonalou interpretaci soudobé hudby v oboru cimbálová dua
2009 – 2. místo – sólová hra
2007 – 3. místo – sólová hra
2007 – 1. místo – cimbálová dua
2005 – 3. místo – sólová hra
2001 – 3. místo – sólová hra

Nikol Spěváková (*1990) ve Valašském Meziříčí, kde se také v šesti letech začala věnovat hře na cimbál u paní Růženy Děcké, jedné z předních pedagogických osobností v tomto oboru. Jejím prvním úspěchem bylo 2. místo v soutěži Základních uměleckých škol v roce 2000. Další úspěch přišel o rok později na Mezinárodním festivalu cimbálu ve Valašském Meziříčí, který je jednou z nejprestižnějších mezinárodních soutěží svého druhu na světě, kde získala čestné uznání poroty jako nejmladší účastník. V roce 2003 se stala absolutním vítězem v soutěži Základních uměleckých škol České republiky a získala 2. místo na Mezinárodním festivalu cimbálu v sólové hře. V tomto roce také reprezentovala Českou republiku na Světovém cimbálovém kongresu ve Švýcarsku.

Ve svém studiu dále pokračovala na kroměřížské konzervatoři, taktéž pod vedením paní Děcké. Během těchto studií navštívila cimbálový kongres v německém Oberammergau (2007) a rovněž se několikrát zúčastnila MFC, kde získala dvě první místa (2005, 2009 – absolutní vítěz soutěže, zvláštní ocenění poroty za vysokou technickou úroveň v průběhu celé soutěže) a jedno druhé místo (2007) v sólové hře a tři první místa (2005, 2007, 2009) ve hře cimbálových duet. Již tradiční záležitostí se pak také stala účast na cimbálových kurzech konaných každoročně na valašské Soláni, kde probíhá výuka klasické, soudobé, barokní i folklórní hudby.

V roce 2010 byla přijata na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti k další výrazné pedagogické a hráčské osobnosti Iloně Szeverényi. Navštěvovala také hodiny cimbálu u Kálmána Balogha, který je známý svou prezentací cimbálu ve folklórní hudbě.

V následujícím roce se zúčastnila kurzů konaných v Jászapáti, Maďarsko, pod vedením Ilony Szeverányi a na Mezinárodním festivalu cimbálu získala společně s Petrem Spěvákem 1. místo v kategorii duet a také zvláštní cenu poroty za dokonalou interpretaci soudobé hudby v kategorii cimbálových duet.

Spolu s Petrem, se kterým jsou od roku 2015 nejen kolegové, ale i manželé, také podněcují vytváření nových současných skladeb pro cimbál a jejich následnou interpretaci. Jako interpret se věnuje hudbě od baroka po současnost a vystupuje pravidelně na koncertech u nás i v zahraničí, a to jak v sólové, tak i v komorní hře.

Mezinárodní cimbálová soutěž Valašské Meziříčí
2011 – 1. místo – duet
2011 – Zvláštní ocenění poroty za dokonalou interpretaci soudobé hudby
2009 – 1. místo – sólová hra, absolutní vítěz
2009 – 1. místo – duet
2009 – Zvláštní ocenění poroty za vysokou technickou úroveň v průběhu celé soutěže
2007 – 2. místo – sólová hra

 

Napsat komentář