Jiří Pokorný: Inspirace může zklamat, důležité je nepřestat v práci (1.)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Taneční světoběžník Jiří Pokorný svou kariéru odstartoval před dvaceti lety v souboru Laterny magiky, po třech letech odešel do Nederlands Dans Theater k Jiřímu Kyliánovi a jeho dalším domovským souborem byl Kidd Pivot choreografky Crystal Pite. Dnes se sice cítí být více tvůrcem než interpretem, ale ačkoli mu tímto rozhovorem přejeme k jeho nedávným 40. narozeninám, nepůsobí dojmem člověka, který by se chystal do „tanečního důchodu“. Poslední výraznou kreací, ve které se objevil, je taneční film Laterny magiky New Normal, který vznikl v choreografii Nataši Novotné, ale Jiří si v něm zatančil vlastní sólo. Rozhovor jsme pořídili už v době, kdy se film natáčel. Jiří se nechal vyprovokovat k dlouhému povídání o hlubší motivaci a způsobu své tvorby i pedagogické práce a dotkli jsme se i poselství, které nám přenechává současná pandemie.
Jiří Pokorný při natáčení New Normal (foto Michal Hančovský)

Asi začneme velmi nepřekvapivě situací, do které nás uvrhl poslední rok, rok a čtvrt. Co všechno se změnilo vpádem pandemie ve tvých plánech?
Pandemie byla samozřejmě velká čára přes rozpočet. Zrovna od března minulého roku jsem pracoval na jednom projektu v Nizozemí, nešlo o tvorbu konkrétní choreografie, ale research (moc se mi chce opravovat to slovo na „pohybový výzkum“, ale odolala jsem, pozn. aut.) Dostal jsem malý grant od divadla Korzo v Haagu, kdy jsem mohl spolupracovat s jedním tanečníkem a se „svým“ hudebním skladatelem Davidsonem Jaconellou z Kanady. Pandemie nám ho překazila, pak byla dlouhá pauza, kdy jsem všechny plánované projekty musel zastavit. Měl jsem jet do Kanady spolupracovat se školou Arts Umbrella ve Vancouveru, potom učit do Austrálie, to se všechno zrušilo. Bylo to jako domino, všechno se posouvalo, myslím, že většina z nás má stejné zkušenosti. V létě se naskytlo pár workshopů, učil jsem v Amsterdamu, také už jsem plánoval stěhování do Čech. Byla příležitost ještě dokončit pár projektů, něco s konzervatoří v Haagu, menší nárazové projekty, které se povedlo dotáhnout do konce sezony.

A pro nějaký větší divadelní soubor?
Na začátku roku 2021 jsem měl pro Budapest Dance Theatre, soubor, s kterým jsem už spolupracoval před asi čtyřmi lety, nastudovat jednu svou starší choreografii. Což v mém případě obnáší spíš novou verzi postavenou na tělo tanečníkům. V březnu jsme mohli pracovat, ale představení jako takové se nemohlo s publikem uskutečnit. Bylo potřeba ještě udělat technické zkoušky, světla… Nakonec se vše povedlo, představení bylo nejprve odprezentováno online v první polovině května a v červnu byla premiéra v divadle i s publikem.

Když se vracíš do Čech, primárně jako tvůrce a pedagog, přesto myslím, že ve výborné kondici, neuvažuješ ještě o spolupráci s našimi soubory v roli tanečníka?
Takhle soustavně už delší dobu netancuju, v kondici se udržuju spíš sportem, ne denním tanečním tréninkem. Občas si zacvičím jógu, občas si dám Pilates, ale jsem spíš aktivní venku, rád jdu na kolo nebo si zaběhat, mám rád fyzickou práci. Samozřejmě se pořád hýbu, když jsem s tanečníky na sále a tvořím, to je pohyb, který mi stačí. Kdybych měl jít do tvrdé denní rutiny, asi by to tělo už docela odneslo (smích). Člověk už pracuje jinak i hlava funguje jinak. Jinak přemýšlí v pohybové akci, protože ví, že se něco může stát. Tělo má něco jako přirozenou obranyschopnost, kdy člověku instinktivně nedovolí se do určitých věcí pouštět. Ale adaptuje se a limit, se kterým se člověk setká, nemusí být vlastně limitem, ale cestou, jak hledat nové způsoby pohybu…

Jiří Pokorný na workshopu (foto Lucie Kocourková)

S jakou vizí a proč ses vracel do Čech?
Motivace se ve mně rodila už nějakou dobu. Vždycky jsem tušil, že Nizozemí nebude můj domov navždy, ale nikdy jsem tomu nevěnoval nějakou zásadní pozornost, nechal jsem čas plynout. Žil jsem tam sedmnáct let, prošel dvěma soubory, začal se věnovat vlastní tvorbě na volné noze, pak jsem se dostal přirozeně do stádia, kdy si jako řekl, že stejně pracuju všude po světě, tak proč nejít dál. V posledních letech jsem se do Čech vracel častěji dostával, šlo to přirozeně. Motivací pro mě samozřejmě byla i rodina. Myslím, že jsem tomu chtěl dát rok dva a pandemie to urychlila, moc jsem neplánoval.

Ale nějaké plány člověk přece jen mít musí, ne? Alespoň udržet kontinuitu práce.
Myslím, že se to dá pracovně zvládnout proto, že mám pole působnosti širší, v mezinárodním kontextu. Nejsem závislý na tom, že přijedu do Prahy a musím si hned hledat práci. Samozřejmě pandemie stopla pohyb v globálním měřítku, ale věřím, že to půjde. Vždycky jsem se snažil najít rovnováhu v místě, kde člověk žije a bydlí. Je fajn mít práci, je fajn mít okruh lidí, zázemí, mně ale vyhovuje se nezaseknout na jednom místě. Někdo potřebuje zakořenit a je to úplně v pořádku, já to ani neumím. Pro mě je nezávislost zásadní součástí života, vyrost jsem tak, zvykl si. Připadá mi, že je pak život takový barevnější, naučím se spoustu nových věcí. Osobně se rád pouštím do věcí, o kterých nic nevím, na tom člověk roste. Řekl jsem si, že nebudu hned ze začátku řešit, kde, s kým a jak, že to prostě vyplyne.

A New Normal přišel jako na zavolanou.
Je to skvělý projekt a pro mě to byla úplná novinka, protože jsem na takovém tanečním filmu nikdy nepracoval. Je to velmi příjemné oživení a zkušenost, ze které se člověk může zase naučit spoustu nového. Já jsme rád, že projekt vedla i Nataša Novotná, protože mě baví pozorovat dobré umělce při práci. A pracovat na něčem u nás v Čechách pod vedením někoho jiného je pro mě také strašně nová věc. Od té doby, co jsem odešel v roce 2003 do Nizozemí, jsme takhle s nikým nespolupracoval. Je fajn být jednou zase na té druhý straně řeky, kdy se člověk stává interpretem. Ale zároveň i spolutvůrcem, protože to byla spolupráce, kde byli všichni otevření nápadům a nadšení pro věc.

Jiří Pokorný při natáčení New Normal (foto Michal Hančovský)

Jak dalece vůbec znáš českou taneční scénu?
Musím si samozřejmě po těch 17 letech udělat širší obrázek, dopodrobna ji neznám, samozřejmě se rád do dění zapojím. Nicméně nechci být na jednom místě nebo společenství závislý. To vůbec neznamená, že bych jím pohrdal, ale jak jsem říkal, musím fungovat směrem ven. Má to svá úskalí, člověk je trochu jako rozdvojený, nikdy nemá takovou tu stabilní platformu pod nohama. Je to spíš neustálé zemětřesení, ale mně to vyhovuje. Když se to ustálí, je to na čas i pohodlné, ale člověk mého typu se neposouvá dál.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments