Jörg Widmann hrál pro diváky s velkým zaujetím a hravostí

  1. 1
  2. 2
V době omezení festival Pražské jaro výrazně inovoval svou dramaturgii a formát, a to jak náročnějším soudobým repertoárem (projekt Prague Offspring), tak i snahou oslovit širší publikum svými stylovými přesahy a podporou mladých talentů. V pondělí 31. května jsme mohli od 20:00 hodin živě i online sledovat koncert PKF – Prague Philharmonia pod názvem Apollon, vůdce Múz.

Pražské jaro, Apollon, vůdce Múz, 31. května 2021: PKF – Prague Philharmonia, Jörg Widmann, Emmanuel Villaume (foto Zdeněk Chrapek)
Pražské jaro, Apollon, vůdce Múz, 31. května 2021: PKF – Prague Philharmonia, Jörg Widmann, Emmanuel Villaume (foto Zdeněk Chrapek)

Pořadatel zvolil pro další z koncertů Pražského jara podtitul Klasicismus a neoklasicismus, který je, jak uvedl šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume, kmenovou součástí orchestru od jeho založení pod vedením Jiřího Bělohlávka. Titul koncertu odkazuje na balet Igora Stravinského (1882–1871) Apollon, vůdce Múz (Apollon Musagète), jehož název na výzvu Stravinského navrhl po poslechu díla Sergej Ďagilev. V rámci festivalu se jednalo o jeden z dodatečně přidaných představení s účastí publika. V Rudolfinu byla kapacita sálu naplněna jen částečně. Současně byl koncert zařazen do zdarma dostupné série kvalitně natočených online verzí.

Balet Apollon, vůdce Múz vznikl roku 1928 na objednávku Elizabeth Sprague Coolidge pro festival soudobé hudby v prostorách Kongresové knihovny ve Washingtonu. Stravinskij byl v dané době plně vytížen a projekt realizoval zřejmě i proto, že už dříve zamýšlel „složit balet založený na epizodách řecké mytologie plasticky interpretovaný klasickým tancem“. Zároveň vzhledem k prostorovým podmínkám knihovny i pracovní zátěži zvolil střídmý formát jak v počtu postav (Apollon a pouze tři múzy – Kalliopé, Polyhymnia a Terpsichore), tak v redukci obsazení (komorní smyčcový orchestr) i době trvání díla (cca 32 minut). Později toto řešení chápal jako zdroj „podivuhodné svěžesti“. Skladba odkazuje jak k barokní tradici (námět, prolog ve stylu Francouzské ouvertury, použití polyfonie nebo metrika alexandrijského verše v části věnované Kalliopé), tak celkovým výrazem k tzv. apolínské estetice v protikladu k dionýskému živlu (v terminologii Friedricha Nietzscheho – Zrození tragédie z ducha hudby). Sám skladatel se vyjádřil, že Apollo je jeho největším krokem „směrem k polyfonnímu slohu dlouhých linií“. PKF uvedla verzi z roku 1947.

Pražské jaro, Apollon, vůdce Múz, 31. května 2021: PKF – Prague Philharmonia, Jörg Widmann, Emmanuel Villaume (foto Zdeněk Chrapek)
Pražské jaro, Apollon, vůdce Múz, 31. května 2021: PKF – Prague Philharmonia, Jörg Widmann, Emmanuel Villaume (foto Zdeněk Chrapek)

Charakter variační skladby je velmi citlivý na přesnost provedení, tónovou kvalitu, legato a jemnou dynamiku. Ve druhé části, kdy zrozený Apollon tančí sám na scéně, zazní (zde krásně provedená) sólová kadence prvních houslí. To, co je na skladbě pro mne nejpozoruhodnější, je závěr, ve kterém Apollon odvádí múzy na Parnas. Jak řekl v rozhovoru šéfdirigent, není to scéna z tohoto světa. Hudba v obřadné Apoteóze s návratem úvodního tématu jako by postupně ustává, až se zcela zastaví. Stravinský je pro mne autorem, u něhož žánr baletu stimuloval hudební vynalézavost k mimořádné rozmanitosti a přesnosti zamýšleného výrazu a významu. Orchestr provedl skladbu precizně a s radostí.

Následující Koncert pro klarinet a orchestr A dur patří k nejznámějším dílům Wolfganga Amadea Mozarta. I ten, kdo si to neuvědomuje, to pozná po prvních tónech skladby. Provedl jej rezidenční interpret festivalu Jörg Widmann, který už 22. května na festivalu Pražské jaro vystoupil s Klarinetovým kvintetem A dur a vedl mistrovskou třídu, která je určitě k potěšení klarinetistů přístupná online.

V krátkém rozhovoru s dramaturgem Josefem Třeštíkem Widmann uvedl, že skladba (premiérovaná v Praze 16. října 1791 Antonem Stadlerem) je pro klarinetisty srdeční záležitostí a potvrdil Třeštíkův podnět, že kompozice vykazuje zejména v pomalé části Adagia harmonickou progresívnost předjímající romantismus. Widmann koncert zahrál skutečně s velkým zaujetím, hravostí, v Adagiu, spíše v pomalejším tempu s výraznější agogikou, než bývá zvykem. Orchestr mu přesně naslouchal a publikum bylo nadšené.

Následující skladbu Francise Poulenca Sinfonietta, která vznikla roku 1947 na objednávku BBC, na programech koncertů nevídáme často. Šéfdirigent PKF Emmanuel Villaume ji označil za neakademickou, nicméně krásnou a melodicky invenční. Dá se říci, že místy má hudba „filmový charakter“.

Pražské jaro, Apollon, vůdce Múz, 31. května 2021: PKF – Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume (foto Zdeněk Chrapek)
Pražské jaro, Apollon, vůdce Múz, 31. května 2021: PKF – Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume (foto Zdeněk Chrapek)

Poulenc byl zpočátku v kompozici samoukem. Obdivoval Musorgského, Prokofjeva a Stravinského. V osmnácti letech mu zemřeli oba rodiče a díky svému španělskému učiteli klavíru Ricardu Viñesovi se seznámil s umělci působícími v Paříži. V roce 1917 složil svou první veřejně provedenou kompozici Rhapsodie Nègre, kde použil pentatoniku, strojovou motoriku, hravý text nedávající smysl, který vydával za báseň liberijského básníka (v tom projevil smysl pro humornou kamufláž, inspirovanou zřejmě i postoji jeho umělecky nadaného strýce). V letech 1921–1924 si vzdělání soukromě doplnil u Charlese Koechlina. Ačkoli používá relativně konzervativních skladebných prostředků, dělá to osobitým způsobem, což bylo způsobeno zřejmě nejen vlivem Pařížské šestky, jíž byl nejmladším členem, ale především jeho širokými zájmy o umění, politiku a později i duchovní tématiku. Možná mnohé překvapí, že za často bláznivě působícími náměty a díly je takřka vždy skryto nějaké humánní poselství a kritika společenské povrchnosti. Je tomu tak ve Svatebčanech na Eiffelce, v baletu Laně, Prsech Tirésiových, Dialogu karmelitek i Lidském hlasu na text Cocteaua či nedokončené úpravy Sofoklova Oidipa Pekelný stroj.

Pohlédneme-li na celé Poulencovo dílo, spatříme, že jeho stylové rozpětí od hravých a radostných motivů přes společensky naléhavá témata a hlubokou duchovní tématiku ukazuje na svébytného autora, který je u nás bohužel opomíjen. Je tedy přínosem, že jej francouzský šéfdirigent PKF se zaujetím autenticky provedl. Bylo by rovněž zajímavé, kdyby dramaturgie sáhla k některým jeho scénickým dílům.

Drobnou připomínku mám k moderaci, která působila v podání Jana Sklenáře poněkud nervózně. Rozhovory vedené Třeštíkem, který přispěl k dramaturgické inovaci festivalu, jsou zajímavé, ale dostupné bohužel pouze v angličtině. Dokumentace ke koncertům je velmi pečlivá a zaujme i svou výtvarnou stránkou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments