Nedávno jsme v článku Kdo dnes hraje na Stradivariho nástroje? (ZDE, https://operaplus.cz/kdo-dnes-hraje-na-stradivariho-nastroje/) přinesli malý přehled současných houslistů a violoncellistů, kteří používají stradivárky, ať už je mají ve svém vlastnictví nebo v zápůjčce prostřednictvím nějaké banky či nadace. Nyní se podíváme do minulosti alespoň na některé slavné hudebníky ze světa i z Čech, kteří na stradivárky hráli.
Jedny z raných Stradivariho houslí z roku 1671 nesou název „Oistrach“, protože patřily slavnému ruskému houslistovi Davidu Oistrachovi (1908–1974). Ten je zdědil na základě poslední vůle belgické královny Alžběty v roce 1969. Na tyto housle, postavené ve stylu Nicoly Amatiho, ale nikdy nehrál kvůli jejich krátkosti, jež byla nepohodlná pro jeho ruce. Oistrachova vdova pak nástroj nechala vystavit v Glinkově muzeu v Moskvě, odkud byl v roce 1996 ukraden, ale v roce 2001 byl nalezen a opět je zde vystaven. Ve třicátých letech až do roku 1941 měl Oistrach zapůjčeny housle „Yusupov“ z roku 1736, pojmenované po významné ruské aristokratické rodině, která je kdysi vlastnila. Housle pak přešly do ruských státních sbírek a dnes jsou vystaveny v Glinkově muzeu. První vlastní stradivárky si Oistrach koupil v USA v roce 1956, byly to housle z roku 1714 zvané „ex-Berou; ex-Thibaud“ – patřívaly francouzskému houslistovi Jacquesi Thibaudovi (1880–1953). V letech 1959–1966 hrál Oistrach na housle „Conte de Fontana; ex-Oistrakh“ z roku 1702; dnes je má v zápůjčce rumunská houslistka Mariana Sîrbu. A v letech 1966–1974 vlastnil Oistrach housle „ex-Marsick; ex-Oistrakh“ z roku 1705. První jméno nesou po belgickém houslistovi a pedagogovi Martinu Pierru Marsickovi (1847–1924). Housle, oceněné na osm milionů dolarů, dnes patří do Fulton Collection a hraje na ně kanadský houslista James Ehnes.
Maďarský houslista, dirigent, skladatel a pedagog Joseph Joachim (1831–1907) hrál na Stradivariho housle z roku 1698, které jsou dnes po něm pojmenované (v současnosti patří Nippon Music Foundation a zapůjčené je má tchajwansko-australský houslista Ray Chen). Další stradivárky, na něž hrával slavný Joachim, byly „Cremonese; ex-Harold; Joseph Joachim“ z roku 1715, jiné zvané „Joachim“ z roku 1715 a „Red Mendelssohn“ z roku 1720. Tyto rudé housle, jež patřívaly rodině Mendelssohnových, se staly inspirací pro známý film The Red Violin z roku 1998 (u nás byl uveden pod názvem Krvavé housle; režie François Girard). Ve filmu fiktivní slavný italský houslista Bussoti, zdrcený smrtí své mladé ženy, smíchá její krev s lakem na housle a vytvoří tak nástroj se zázračným zvukem. Každý, kdo propadne jejich kouzlu, zažije okamžiky velké slávy, ale neštěstí a smrt, zakleté do zvuku houslí, si vždy vyberou svoji daň. Film sleduje v průběhu tří staletí a na území několika kontinentů tragické osudy bývalých majitelů těchto unikátních houslí, o něž bojují různí zájemci na velké dražbě hudebních nástrojů. Oscara za nejlepší hudbu k tomuto romantickému dramatu si odnesl americký skladatel John Corigliano; na soundtracku nahrál houslová sóla slavný americký houslista Joshua Bell, Philharmonia Orchestra řídil Esa-Pekka Salonen.
Belgický houslista a skladatel Henri Vieuxtemps (1820–1881) hrál na housle „Berger“ z roku 1700 a pak na housle z roku 1710, dnes zvané „ex-Vieuxtemps“. Ruský houslista Adolf Brodskij (1851–1929) hrál na stradivárky z roku 1702, dnes zvané „Brodsky“; právě s těmito houslemi uvedl v premiéře v roce 1881 jeden z nejkrásnějších a nejslavnějších houslových koncertů – od Petra Iljiče Čajkovského. Rakouský houslista Wolfgang Schneiderhan (1915–2002), který byl v letech 1937–1951 koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků, hrál na stradivárky „Liebig“ z roku 1704. Rakouský houslista a skladatel Fritz Kreisler (1875–1962) vlastnil nebo hrál na Stradivariho housle „the Lady Inchiquin“ z roku 1711, „Earl of Plymouth; Kreisler“ z roku 1711, „Greville; Kreisler; Adams“ z roku 1726, „Huberman; Kreisler“ z roku 1733, na něž předtím hrál polský houslista Bronisław Huberman (1882– 1947), a „Lord Amherst of Hackney“ z roku 1734. Huberman hrál také na nástroj „Gibson; ex-Huberman“ z roku 1713, na nějž dnes hraje Joshua Bell.
Rusko-americký houslista Jascha Heifetz (1901–1987), podle mnohých dokonce nejlepší houslista všech dob, hrával na nástroje „Dolphin; Delfino“ z roku 1714 a „Heifetz-Piel“ z roku 1731. Další z houslových velikánů 20. století Yehudi Menuhin (1916–1999) hrál na housle „Soil“ z roku 1714, považované za jedny z nejlepších stradivárek (dnes na ně hraje neméně legendární Američan Itzhak Perlman); a dále na housle „Khevenhüller“ z roku 1733. Američan Lorin Maazel (1930–2014), známý hlavně jako dirigent, byl ale také skladatelem a houslistou – hrál na stradivárky „Artot“ z roku 1722. Americký houslista a především jeden z nejdůležitějších houslových pedagogů 20. století Joseph Fuchs (1900–1997) hrál na nástroj „Cádiz“ z roku 1722, který dnes vlastní soukromá americká nadace a hraje na něj americká houslistka Jennifer Frautschi. Belgický houslista Arthur Grumiaux (1921–1986) hrál na nástroj „ex-General Dupont“ z roku 1727, který má dnes zapůjčený Frank Peter Zimmermann.
Stradivárky nazývané „Herkules; Ysaÿe; ex-Szeryng“ či také „Kinor David“ jsou spojeny hned se třemi slavnými jmény: hrál na ně belgický houslista, skladatel a dirigent Eugène Ysaÿe (1858–1931), francouzský dirigent a houslista Charles Munch (1891–1968) a polsko-mexický houslista Henryk Szeryng (1918–1988). Szeryng tyto housle věnoval v roce 1972 městu Jeruzalém a podle jeho přání na ně hraje koncertní mistr Izraelské filharmonie. Polský houslista a skladatel Henryk Wieniawski (1835–1880) hrál na stradivárky z roku 1717, dnes zvané „ex-Wieniawski“, z roku 1719, dnes zvané „Wieniawski, Bower“, a na nástroj „Innes“ z roku 1729. Předčasně tragicky zesnulá francouzská houslistka Ginette Neveu (1919–1949) zakoupila v roce 1935 stradivárky z roku 1730, dnes zvané „ex-Neveu“, s nimiž pak vyhrála první ročník Houslové soutěže Henryka Wieniawského v polské Poznani (1935). S těmito houslemi cestovala i 28. října 1949 letadlem z Paříže do New Yorku na sérii koncertů, letadlo se však zřítilo nad Azorskými ostrovy a všech 48 lidí na palubě zahynulo, včetně Ginettina bratra, klavíristy Jeana-Paula; zničen byl i její vzácný nástroj.
Patrně nejslavnější houslový virtuos všech dob Niccolò Paganini (1782–1840), též violista, kytarista a skladatel, hrál na stradivárky „Le Brun“ z roku 1712; jde o jediný nástroj ze Stradivariho zlatého období (1698–1725), o němž je známo, že na něj Paganini hrál. Když se tyto housle prodávaly na aukci v síni Sothebys v listopadu 2001, byly prodány za jednu z nejvyšších cen za jakýkoli hudební nástroj v historii a staly se nejdražším nástrojem v Evropě (cena byla přes 1 200 000 eur). Od roku 2008 na ně hrál anonymně jeden koncertní mistr, v letech 2015–2016 pak Kiril Laskarov, koncertní mistr Arkansas Symphony Orchestra. V roce 1817 koupil Paganini stradivárky z roku 1724, které v roce 1840 prodal Paganiniho syn francouzskému houslaři a obchodníkovi Jeanu-Baptistovi Vuillaumeovi. Poté na ně hrál španělský houslista a skladatel Pablo de Sarasate (1844–1908), po němž jsou také pojmenovány „Sarasate“; ten je odkázal Pařížské konzervatoři a od roku 1909 jsou v pařížském Muzeu hudby. Paganini hrál také na housle „Hubay“ z roku 1726, které své jméno dostaly až později po maďarském houslistovi, skladateli a učiteli Jenő Hubayovi (1858–1937), známém též pod svým německým jménem Eugen Huber. Dnes na ně hraje Edvin Marton.
Nyní se podívejme na Stradivariho violoncella a alespoň na několik slavných violoncellistů minulosti. Nejslavnější a nejkrásnější Koncert pro violoncello a orchestr je ten od Antonína Dvořáka, který byl v premiéře uveden v Londýně v roce 1896 a poprvé ho hrál anglický cellista Leo Stern (1862–1904). Ten hrál na Stradivariho violoncello „General Kyd; ex-Leo Stern“ z roku 1684 a hrál na něj i při premiéře Dvořákova mistrovského díla. Dnes má tento nástroj hodnotu kolem 9 a půl milionu dolarů. V roce 2004, když na něj hrál Peter Stumpf, tehdejší koncertní mistr Los Angeles Philharmonic, byl mu nástroj ukraden; později byl nalezen, osmnáct měsíců pak trvalo jeho restaurování a od roku 2016 je opět k dispozici členovi Los Angeles Philharmonic.
Americký violoncellista ruského původu Gregor Piatigorsky (1903–1976) hrál na nástroje „Batta“ z roku 1714 a „Baudiot“ z roku 1725. Proslulý katalánský cellista, skladatel a dirigent Pablo Casals (1876–1973) hrál na nástroj „Boccherini; Romberg“ z roku 1709. Neméně slavný ruský violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič (1927–2007) hrál od roku 1974 na nástroj „Duport“ z roku 1711, který nese jméno francouzského cellisty Jeana-Louise Duporta (1749–1819), jemuž kdysi patřil. Právě tento nástroj sloužil jako hlavní model pro jiného výrobce violoncell, Jeana-Baptista Vuillaumea. Rakouský violoncellista Heinrich Schiff (1951–2016) hrál na cello „Mara“ z roku 1711. A asi nejslavnější violoncellistka 20. století Jacqueline du Pré (1945–1987) hrála na dva Stradivariho nástroje: „ex-Du Pré; ex-Harrell“ z roku 1673 (pak na ně hráli Lynn Harrell a Yo-Yo Ma) a „Davidov“ z roku 1712, který nese jméno po ruském cellistovi Karlu Davydovovi (1838–1889), jehož Čajkovskij nazval „carem violoncellistů“; dnes na tento nástroj hraje
.A teď se na závěr vraťme zpět k houslím a k několika slavným českým houslistům, kteří hráli na Stradivariho nástroje. Karel Halíř (1859–1909) hrál na housle „ex-Halíř“ nebo též „Strad Halir“ z roku 1694; mimo jiné na ně v premiéře uvedl novou verzi Houslového koncertu Jeana Sibelia, a to 19. října 1905 na koncertě v Berlíně, na němž Richard Strauss řídil Staatskapelle Berlin. Jan Kubelík (1880–1940) hrál na housle „Emperor“ z roku 1715, které koupil v roce 1910 od Edgara Haddocka za 10 tisíc liber. Váša Příhoda (1900–1960) hrál na stradivárky z roku 1707, které dnes nesou název „ex-Prihoda“; nyní je vlastní Příhodův žák, rakouský houslista Luz Leskowitz. Josef Suk (1929–2011) hrál na housle „Duc de Camposelice“ z roku 1710, které předtím patřily Příhodovi, jenž je věnoval československému státu krátce před svou smrtí. Dnes tento nástroj vlastní Nippon Music Foundation a zapůjčené je má houslista Svetlin Roussev. Josef Suk hrál také na stradivárky „Libon“ z roku 1729.
