Operu napsal Antonín Dvořák v roce 1871, v době, kdy byl nadšený wágnerovec, v tomto případě konkrétně pod dojmem Mistrů pěvců norimberských. Byla přijata k provedení v Prozatímním divadle jeho tehdejším šéfdirigentem Bedřichem Smetanou, který ji považoval za „vážnou práci, plnou geniálních nápadů“. Když ale došlo ke zkoušení (až v roce 1873), účinkující si stěžovali na velkou náročnost svých partů — minimálně tak složitých, jako v operách Wagnera, jehož díla však Prozatímní divadlo po celou dobu své existence (1861–1883) nikdy nehrálo.
Smetana shrnul tehdejší osud Dvořákova díla takto: „Stál jsem na tom až do nejposlednějšího okamžiku, by se opera tato provedla. Když jsem ale […] přesvědčení toho nabyl, že bychom s jedinou touto operou […] tolik času nenahraditelného ztratili, že by nám na ostatní díla […] více žádného nezbylo, tu jsem konečně povolil, aby prozatím opera ta se poodložila na dobu příznivější.“
Antonín Dvořák po této zkušenosti v roce 1874 zhudebnil stejné libreto znovu, aniž by převzal z prvního zhudebnění jediný hudební motiv. Druhé zhudebnění pojal v úplně jiném stylu, který sám popsal jako „snadný“ a už „ne wagnerovský, naopak lidový“. Druhé zhudebnění bylo provedeno ještě v roce 1874 a bylo přijato vřele.
Jaký byl osud prvního zhudebnění? „Doby příznivější“ se nedožil ani Smetana ani Dvořák. Opera byla provedena až v roce 1929 v pražském Národním divadle pod vedením Otakara Ostrčila – s četnými škrty ve všech částech skladby včetně sólových partů. Ohlasy byly smíšené, ale v některých případech nadšené. Např. v Lidových listech čteme: „Toto prvé zpracování Krále a uhlíře je nejen svrchovaně zajímavým příspěvkem k poznání uměleckého vývoje Dvořákova, ale i operou neobyčejné ceny a divadelní působivosti, v níž nalézá vážného konkurenta druhé zpracování téhož textu.“ Opera se provedla šestkrát v letech 1929–1930. Od té doby vůbec. Z představení nevznikla žádná nahrávka, takže dnes operu opět nikdo nezná. Nyní bude díky Českému rozhlasu pořízen záznam, který se tak stane první nahrávkou tohoto raného Dvořákova díla, navíc v jeho úplné verzi.
Programový ředitel festivalu Dvořákova Praha Jan Simon k uvedení Krále a uhlíře poznamenal: „Podařilo se nám dorovnat jakýsi dluh Dvořákovi. Digitalizace partitury, alespoň koncertní nastudování kompletní opery a především nahrávka Českého rozhlasu mají nejen uměleckou, ale určitě i historicko-dokumentační rovinu. Bylo nám velkou ctí k tomu přispět.“
