Když do adventní Vídně, tak jedině za hudbou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Harnoncourtovy pětaosmdesátiny
Není zrovna dvakrát taktní připomínat, že 6. prosince 2014 oslavil Nikolaus Harnoncourt již pětaosmdesáté narozeniny. Zvláště když si uvědomíme, že již od roku 1948 žije ve Vídni, od roku 1952 byl po dalších sedmnáct let členem violoncellové skupiny Vídeňských symfoniků, v roce 1953 založil dnes jednašedesátiletý soubor staré hudby Concentus Musicus Wien a již v roce 1957 s ním poprvé vystoupil na veřejnosti. Připomínat Harnoncourtův věk se nesluší ani vzhledem k okolnosti, že jej v uplynulých měsících na věčnosti předešli jeho kolegové z vídeňských studií a věrní souputníci (Gustav Leonhardt), blízcí přátelé a instrumentalisté, s nimiž dříve spolupracoval (Frans Brüggen), a dokonce o uměleckou generaci mladší následovníci, těžící z Harnoncourtových experimentů padesátých až sedmdesátých let (Christopher Hogwood). Tak jako v den svých devětasedmdesátin, kdy mu v zaplněném Velkém sále Vídeňského spolku hudby s orchestrem Concentus Musicus Wien na podiu gratulovala Patricia Petibon, a tak jako v předvečer osmdesátin, kdy stál v orchestřišti Divadla Na Vídeňce a řídil reprízu Haydnovy opery Svět na Měsíci, tak i pětaosmdesátiny oslavil Harnoncourt prací, a to společně s hráči Concentus Musicus Wien, členy Sboru Arnolda Schoenberga, sólisty Genií Kühmeier, Michaelem Schadem a Florianem Boeschem a vyprodaným Velkým sálem Musikvereinu. Na programu byla kompozice, k níž se dirigent s Concentus Musicus Wien a dvorním sborovým tělesem, s nímž spolupracuje od poloviny osmdesátých let, vrací pravidelně, Haydnovo třídílné oratorium Stvoření Hob. XXI:2 na slova Gottfrieda van Swietena. Jubilant Harnoncourt Stvoření nastudoval v přítomnosti záznamové techniky hned dvakrát, v roce 1986 s bývalými kolegy z řad Vídeňských symfoniků a Editou Gruberovou a v jubilejní sezoně Concentus Musicus Wien v roce 2003, kdy vznikl pozoruhodný snímek se sólisty Dorotheou Röschmann, Michaelem Schadem a Christianem Gerhaherem. V posledních letech slyšelo Haydnovo Stvoření v dirigentově nastudování publikum ve Štýrském Hradci v rámci festivalu Styriarte (červenec 2010). Až provokativně zdůrazňoval Harnoncourt v posledních nastudováních dětsky naivní, nebo chcete-li osvícensky sdělnou vizuálnost Haydnova hudebního dokumentu o Nejvyšším Stvořiteli a prvním manželském páru, jemuž to zřejmě neklapalo již v začátcích, jak dirigent zapochyboval zvukově dvojsmyslným doprovodem continua před finálním dvojzpěvem Adama a Evy. „Tak to Pán určil a Tebe poslouchat je mou radostí, štěstím a slávou,“ zpívá Eva za doprovodu „šklíbícího se“ continua.

Sopránový part Harnoncourtova narozeninového večera v Musikvereinu byl svěřen salcburské rodačce Genii Kühmeier, dirigentově sopránové opoře nejmladších haydnovských projektů ve Vídni, Salcburku či Štýrském Hradci. Její stále ještě dívčí soprán s krásnými výškami je pro haydnovské sopránové party ideální, dirigentovým požadavkům dokáže vycházet bezezbytku vstříc a setkání s ní na koncertních pódiích jsou svátkem. Nejinak tomu bylo i tentokrát ve Vídni, když se zhostila jak partu anděla Gabriela, tak role Evy (nepamatuji se, že by kdy Harnoncourt jako jeho kolegové Christie nebo Hengelbrock, sám odchovanec Concentus Musicus Wien, obsazoval Haydnovo Stvoření pěti sólovými hlasy). Ne všichni musí být spokojeni s témbrem a přeci jen již slyšitelným, i když stále ještě ušlechtilým vibratem tenoristy Michaela Schadeho, který je již druhé desetiletí společně s Wernerem Gürou tenorovou oporou dirigentových projektů. Harnoncourt nikdy nepreferoval takzvané rovné, non vibrato hlasy v roli dalšího quasi-orchestrálního nástroje a naopak dokázal mezi převážně non vibrato hrou Concentus Musicus Wien a přirozeně vibrujícími hlasy vytvořit zvláštní napětí mezi lidským hlasem a nástrojem. Schadeho hlas je pro podobné experimenty ideální, nadto se na každou spolupráci s dirigentem až dětinsky těší, rozdává úsměvy, netrpělivé čeká na svůj part a užívá si role kolegů. Naposledy mě Michael Schade zaujal v Beethověnově Fideliovi (zde), ovšem i tentokrát dosvědčil své vlohy vynikajícího pěvce klasického repertoáru. Zatímco Genii Kühmeier jsem obdivoval již před lety v Haydnově Mši za časů války a dirigentovu afinitu k Schadeho hlasu jsem vždy chápal, jelikož nejsem vizionář (jako Harnoncourt), léta jsem nechápal, proč dirigent obsazoval rakouského barytonistu Floriana Boesche. Snad Boescheho hlas přece jen dozrál, snad jsem pobral rozumu, poslední pěvcova vystoupení jsou nezapomenutelnými setkáními s jeho hlasem, ať již v Matoušových pašijích, nebo Purcellově Královně víl (zde). Florian Boesch ve dvojroli anděla Rafaela a Adama zaujal příjemně vyrovnaným témbrem hlasu i snahou vracet se neustále do nižších, až nejnižších dynamických poloh. Sbor Arnolda Schoenberga se představil ve svém vysokém standardu a Concentus Musicus Wien tentokrát exceloval, zvláště skupina dřevěných dechových nástrojů, v níž čněli Lorenzo Coppola (klarinet) a nově i Sergio Azzolini (fagot). Jen jedinkrát se Haydnovo Stvoření otřáslo v základech, když se ve sborovém Stimmt an die Saiten, ergreift die Leier! před dirigentem požadovanými rubaty konsternovaně zarazil sbor i orchestr. Pětaosmdesátiletý hledač Harnoncourt stále raději přestřelí, než nedostřelí, nepřestane hledat a provokovat. „Ideálu přece nelze nikdy dosáhnout,“ jak často připomíná. „Nebyl by to ideál.“ Tak hodně sil a štěstí v jejich hledání, pane Harnoncourte!

Hodnocení autora recenze: 95 %
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Concentus Musicus Wien & N. Harnoncourt (6. 12. 2014 Vídeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - RE-SOUND Beethoven (7. 12. 2014 Vídeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Tonkünstler-Orchester Niederösterreich & D. Reuss (7. 11. 2014 Vídeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama