Když do adventní Vídně, tak jedině za hudbou

Harnoncourtovy pětaosmdesátiny
Není zrovna dvakrát taktní připomínat, že 6. prosince 2014 oslavil Nikolaus Harnoncourt již pětaosmdesáté narozeniny. Zvláště když si uvědomíme, že již od roku 1948 žije ve Vídni, od roku 1952 byl po dalších sedmnáct let členem violoncellové skupiny Vídeňských symfoniků, v roce 1953 založil dnes jednašedesátiletý soubor staré hudby Concentus Musicus Wien a již v roce 1957 s ním poprvé vystoupil na veřejnosti. Připomínat Harnoncourtův věk se nesluší ani vzhledem k okolnosti, že jej v uplynulých měsících na věčnosti předešli jeho kolegové z vídeňských studií a věrní souputníci (Gustav Leonhardt), blízcí přátelé a instrumentalisté, s nimiž dříve spolupracoval (Frans Brüggen), a dokonce o uměleckou generaci mladší následovníci, těžící z Harnoncourtových experimentů padesátých až sedmdesátých let (Christopher Hogwood). Tak jako v den svých devětasedmdesátin, kdy mu v zaplněném Velkém sále Vídeňského spolku hudby s orchestrem Concentus Musicus Wien na podiu gratulovala Patricia Petibon, a tak jako v předvečer osmdesátin, kdy stál v orchestřišti Divadla Na Vídeňce a řídil reprízu Haydnovy opery Svět na Měsíci, tak i pětaosmdesátiny oslavil Harnoncourt prací, a to společně s hráči Concentus Musicus Wien, členy Sboru Arnolda Schoenberga, sólisty Genií Kühmeier, Michaelem Schadem a Florianem Boeschem a vyprodaným Velkým sálem Musikvereinu. Na programu byla kompozice, k níž se dirigent s Concentus Musicus Wien a dvorním sborovým tělesem, s nímž spolupracuje od poloviny osmdesátých let, vrací pravidelně, Haydnovo třídílné oratorium Stvoření Hob. XXI:2 na slova Gottfrieda van Swietena. Jubilant Harnoncourt Stvoření nastudoval v přítomnosti záznamové techniky hned dvakrát, v roce 1986 s bývalými kolegy z řad Vídeňských symfoniků a Editou Gruberovou a v jubilejní sezoně Concentus Musicus Wien v roce 2003, kdy vznikl pozoruhodný snímek se sólisty Dorotheou Röschmann, Michaelem Schadem a Christianem Gerhaherem. V posledních letech slyšelo Haydnovo Stvoření v dirigentově nastudování publikum ve Štýrském Hradci v rámci festivalu Styriarte (červenec 2010). Až provokativně zdůrazňoval Harnoncourt v posledních nastudováních dětsky naivní, nebo chcete-li osvícensky sdělnou vizuálnost Haydnova hudebního dokumentu o Nejvyšším Stvořiteli a prvním manželském páru, jemuž to zřejmě neklapalo již v začátcích, jak dirigent zapochyboval zvukově dvojsmyslným doprovodem continua před finálním dvojzpěvem Adama a Evy. „Tak to Pán určil a Tebe poslouchat je mou radostí, štěstím a slávou,“ zpívá Eva za doprovodu „šklíbícího se“ continua.

Sopránový part Harnoncourtova narozeninového večera v Musikvereinu byl svěřen salcburské rodačce Genii Kühmeier, dirigentově sopránové opoře nejmladších haydnovských projektů ve Vídni, Salcburku či Štýrském Hradci. Její stále ještě dívčí soprán s krásnými výškami je pro haydnovské sopránové party ideální, dirigentovým požadavkům dokáže vycházet bezezbytku vstříc a setkání s ní na koncertních pódiích jsou svátkem. Nejinak tomu bylo i tentokrát ve Vídni, když se zhostila jak partu anděla Gabriela, tak role Evy (nepamatuji se, že by kdy Harnoncourt jako jeho kolegové Christie nebo Hengelbrock, sám odchovanec Concentus Musicus Wien, obsazoval Haydnovo Stvoření pěti sólovými hlasy). Ne všichni musí být spokojeni s témbrem a přeci jen již slyšitelným, i když stále ještě ušlechtilým vibratem tenoristy Michaela Schadeho, který je již druhé desetiletí společně s Wernerem Gürou tenorovou oporou dirigentových projektů. Harnoncourt nikdy nepreferoval takzvané rovné, non vibrato hlasy v roli dalšího quasi-orchestrálního nástroje a naopak dokázal mezi převážně non vibrato hrou Concentus Musicus Wien a přirozeně vibrujícími hlasy vytvořit zvláštní napětí mezi lidským hlasem a nástrojem. Schadeho hlas je pro podobné experimenty ideální, nadto se na každou spolupráci s dirigentem až dětinsky těší, rozdává úsměvy, netrpělivé čeká na svůj part a užívá si role kolegů. Naposledy mě Michael Schade zaujal v Beethověnově Fideliovi (zde), ovšem i tentokrát dosvědčil své vlohy vynikajícího pěvce klasického repertoáru. Zatímco Genii Kühmeier jsem obdivoval již před lety v Haydnově Mši za časů války a dirigentovu afinitu k Schadeho hlasu jsem vždy chápal, jelikož nejsem vizionář (jako Harnoncourt), léta jsem nechápal, proč dirigent obsazoval rakouského barytonistu Floriana Boesche. Snad Boescheho hlas přece jen dozrál, snad jsem pobral rozumu, poslední pěvcova vystoupení jsou nezapomenutelnými setkáními s jeho hlasem, ať již v Matoušových pašijích, nebo Purcellově Královně víl (zde). Florian Boesch ve dvojroli anděla Rafaela a Adama zaujal příjemně vyrovnaným témbrem hlasu i snahou vracet se neustále do nižších, až nejnižších dynamických poloh. Sbor Arnolda Schoenberga se představil ve svém vysokém standardu a Concentus Musicus Wien tentokrát exceloval, zvláště skupina dřevěných dechových nástrojů, v níž čněli Lorenzo Coppola (klarinet) a nově i Sergio Azzolini (fagot). Jen jedinkrát se Haydnovo Stvoření otřáslo v základech, když se ve sborovém Stimmt an die Saiten, ergreift die Leier! před dirigentem požadovanými rubaty konsternovaně zarazil sbor i orchestr. Pětaosmdesátiletý hledač Harnoncourt stále raději přestřelí, než nedostřelí, nepřestane hledat a provokovat. „Ideálu přece nelze nikdy dosáhnout,“ jak často připomíná. „Nebyl by to ideál.“ Tak hodně sil a štěstí v jejich hledání, pane Harnoncourte!

Hodnocení autora recenze: 95 %
***

Místo činu – Beethoven
Beethovenova symfonická a orchestrální tvorba je vídeňskému publiku denním chlebem, a to včetně nastudování za užití dobového instrumentáře. Hostující soubory staré hudby (L´Orfeo Barockorchester Linz, Musikverein, 16. ledna 2015) i vídeňské ansámbly dobových nástrojů předkládají vídeňskému publiku Beethovenovu tvorbu za užití dobových nástrojů, ať již mám na mysli Harnoncourtův beethovenovský cyklus s Concentus Musicus Wien, pokračující na jaře 2015 ve Velkém sále Musikvereinu Čtvrtou symfonií B-dur op. 60 a Pátou symfonií c-moll op. 67 Osudovou (9. května 2015), nebo nový projekt Orchestru Vídeňské akademie (Orchester Wiener Akademie) Martina Haselböcka, rozkročený hned do dvou sezon 2014/2015 a 2015/2016. Haselböck a Orchestr Vídeňské akademie, v jehož řadách lze vidět i hráče Concentus Musicus Wien (Marie Wolf) a jehož koncerty si nenechávají kolegiálně ujít i hráči Harnoncourtova ansámblu starých nástrojů (recenzované matiné v neděli 7. prosince 2014 navštívil přinejmenším Stefan Gottfried, hráč Concentus Musicus Wien na klávesové nástroje), se rozhodli sáhnout po přidané hodnotě a lákat posluchače v rámci projektu RE-SOUND Beethoven k návštěvě koncertů v historických dějištích Beethovenových akademií a hudebních produkcí. Zatímco první koncert lukrativní beethovenovské řady se uskutečnil v Divadle v Josefově (4. a 5. října 2014) a na programu měl vedle Osmé symfonie F-dur op. 93 a ouvertury Svěcení domu op. 124, která je s divadlem jako místem prvního uvedení geneticky spjata, scénickou hudbu ke Goethovu dramatu Egmont op. 84, druhý koncert projektu o druhé adventní neděli roku 2014 přinesl kompozice Beethovenových bonnských a raných vídeňských let. Tentokrát byl za dějiště koncertu vybrán Sněmovní sál Dolnorakouského paláce nedaleko vídeňské císařské rezidence, působivý barokní prostor s nejrozlehlejší kompaktní barokní nástropní freskou rakouských zemí, který se ukázal být akusticky natolik velkorysým, že jsem si v sedmé řadě pod nízkým stropem dokázal směle představit obsazení orchestrálních partů v počtu dobře polovičním.

Úvodem koncertu zaznělo baletní „potpourri“ Hudba k rytířskému baletu WoO 1, baletní svita, na níž se vedle jednadvacetiletého Beethovena podílel nejspíše i jeho bonnský mecenáš hrabě Valdštejn. Baletní rytírna s úvodním břeskným pochodem a Německým zpěvem coby ritornelem opěvuje tradiční lovecké, milostné, válečné, pijácké a taneční dispozice německého rytířstva a určena byla pro masopustní sezonu na jaře 1791. Zatímco charakteristický balet ve staroněmeckých krojích o osmi částech s codou volal po menším početním obsazení, větším sále nebo diferencovanější dynamice, za Beethovenova života velmi populárních Dvanáct německých tanců WoO 8 (premiéra v karnevalové sezoně 1795 v Redutě Penzijní společnosti výtvarných umělců) již deklarovalo skladatelův kompoziční růst po příchodu do Vídně. Onen Valdštejnův „Mozartův duch z Haydnových rukou“ vanul i tímto dílem, zapadajícím do řady vídeňských tanečních svit končícího osmnáctého století. Následující dvě árie Prüfung des Küssens (Zkouška líbání) WoO 89 a Mit Mädeln sich vertragen (Snášet se s děvčaty) WoO 90 znám bohužel z živého provedení a komerčního záznamu Thomase Hampsona s Concentus Musicus Wien a Nikolausem Harnoncourtem, jinak by pro mě byly možná v nastudování komorního pěvce Wolfganga Bankla příjemným překvapením na rozpustilé texty v Beethovenově humorně hrubozrnném hudebním balení. Banklův bas je přece jen pro tyto texty i jejich zhudebnění příliš profundním, nemluvě o jeho věku, nekorespondujícím s texty písní, patřícími do úst mladého pěvce. Jen tak by nepozbyly onoho ironického parodování rodičovského mentorování na téma sladkosti zakázaných polibků. Publikum bylo ovšem s rozšafným Banklovým podáním spokojeno, aplaudovalo již několik taktů před závěrem první árie a pěvec sám si zažertoval s publikem i přítomnou fotografkou, jejíž nepřehlédnutelné putování sálem rušilo publikum během celého koncertního dopoledne v přítomnosti záznamové techniky ORF. Vrcholem matiné v autentickém prostředí Sněmovního sálu Dolnorakouského paláce, v němž v letech 1819–1827 zaznělo v rámci řady Concerts spirituels všech devět Beethovenových symfonií, v roce 1848 se stal východiskem vídeňské revoluce a v říjnu 1918 v něm byla vyhlášena Republika německé Rakousko, byla Beethovenova První symfonie C-dur op. 21. Neznám okolnosti příprav Häselbockova projektu RE-SOUND Beethoven, zřejmě však příliš nevychází z akustických dispozic jednotlivých vídeňských destinací, jinak by pro sál i program volil ještě menší obsazení, které z Beethovenovy symfonické prvotiny učinilo opulentní „mahleriánu“. Disonantní introdukci k první větě První symfonie – provokativní entrée Beethovenova symfonického díla – Haselböck přehrál, symfonie bez technických potíží odezněla ve vyvážených tempech, ale spíše byla cudnou poklonou Haydnovi a Mozartovi než Beethovenovou boxerskou rukavicí hozenou do symfonického ringu na samém počátku devatenáctého století. Někdy zkrátka ani dobový instrumentář, ani autentické provozovací podmínky nestačí k tomu, aby zvedly publikum ze židlí. Snad se to Haselböckově Akademii podaří v dalších koncertech ve Slavnostním sále Rakouské akademie věd (14. a 15. března 2015, Wellingtonovo vítězství a Sedmá symfonie) nebo Velkém sále Reduty vídeňského Hofburku (3. dubna 2015, Stvoření Prométheova a Druhá symfonie).

Hodnocení autora recenze: 70 %
***

Vánoční hody
Silvestrovské juchání, novoroční předsevzetí a povánoční slevy Vánoce nejednou uzavřou do mantinelů jediného týdne, a že končí doba vánoční až Hromnicemi (2. února), vědí snad jen praktikující křesťané a znalci liturgického kalendáře. Předložit publiku Bachovo Vánoční oratorium BWV 248 již v polovině adventu je tak projevem dramaturgické nouze i vychytralosti současně, i když na úkor vlastní adventní hudební tradice. Na druhou stranu byl advent společně s postem nejexponovanějším oratorním termínem, nelze se tedy divit vídeňskému publiku, které bohatě zaplnilo v nedělním odpoledním koncertu 9. prosince 2014 Velký sál vídeňského Musikvereinu, že si spěchalo vyslechnout Bachovu verzi vánoční evangelijní zvěsti. Více než Dolnorakouský orchestr hudebních umělců, který mě na počátku listopadu stylově nepříliš diferencovaným výkonem (Widman, Mozart, Dvořák) nestrhl k recenzentovým ovacím (zde), mě lákalo hostování sborového tělesa Capella Amsterdam v rámci jeho středoevropského turné, a hlavně vystoupení čtveřice vynikajících sólistů, až na norskou mezzosopranistku Marianne Beate Kielland britského původu. Nizozemský sbor Capella Amsterdam, který jsem dosud znal jen z jeho oceňovaných nahrávacích projektů bachovských s Fransem Brüggenem, janáčkovského recitálu a nového komerčního snímku brahmsovského, je jedním z předních reprezentantů holandské sborové tradice, kultivované staletou službou v protestantských chrámech. Technické, výrazové a dynamické možnosti tohoto sboru jsou fenomenální, ideální pro provozování staršího repertoáru, zvláště s ansámbly dobových nástrojů v jejich zvukově konkrétnějším projevu. Sborové pasáže hýřily barvami, odstíněnou dynamikou a rétorickou sdělností (například fuga Ehre sei Gott BWV 248/2), dynamické oblouky chorálových čísel volaly po opakování. Snad jen ten profesionální úsměv na rtu, který sboristům a sboristkám vydržel až do přestávky, mi připadal poněkud nadbytečný a nedůvěryhodný. Možná byl projevem radosti z přítomnosti v jednom z nejprestižnějších evropských koncertních sálů. (Že jsem stále ve střední Evropě, jsem se ujistil naopak při pohledu na indiferentní obličeje orchestrálních hráčů – podobné znám z většiny českých koncertních pódií a rovněž z nich nelze ani odtušit, zda je hra v symfonickém orchestru naplňuje alespoň elementárním životním uspokojením a radostí.)Bylo to ode mne neprozřetelné, podezírat Dolnorakouský orchestr hudebních umělců z průměrného výkonu, protože i s moderním instrumentářem odvedl velmi dobrý výkon, dynamicky citlivý, překvapivě precizní ve zdobení a stylově poučený ve vedení continua (varhanní pozitiv, fagot, violoncello a kontrabas). Přes všechen zápal a nadšení pro starou hudbu jsem přešťasten, když slyším precizní provedení Bachových vokálních skladeb s moderním instrumentářem, i přes jeho technické a zvukové limity ve srovnání se staršími nástroji. Dolnorakouský orchestr si nenechal vokálního Bacha orchestry dobových nástrojů vzít, podobně jako Královský orchestr Concertgebouw a v poslední době stále častěji Berlínští filharmonikové. I s moderními smyčci a anglickými rohy místo oboe d’amore byla čtveřice kantát Bachova Vánočního oratoria hlubokým zážitkem, zvláště v áriích doprovázených sólovou flétnou. Překvapivě nezklamaly ani lesní rohy a hráči na trubky se toho odpoledne proměnili v čtyřnásobné alter ego Ludwiga Güttlera. Překvapivě pozitivní výkon orchestru a diferencovaný zvukový koberec amsterodamského sboru byly prostorem, v němž se pohybovala čtveřice sólistů: sopranistka Carolyn Sampson, jejímuž hlasu jsem definitivně podlehl při červnovém provedení Haydnova Stvoření v Lipském Gewandhausu za řízení Masaaka Suzukiho (zde). Krásný dívčí soprán s otevřenými výškami, vzorná německá deklamace, porozumění textu, radost ze sdělení – to bylo jen několik průvodních jevů jejího úspěšného vídeňského hostování. Mezi bachovskými soprány pro mě aktuálně patří k těm nejpovolanějším. Naprosto vyrovnanou partnerkou jí byla jiná zkušená interpretka staršího i soudobého repertoáru, norská mezzosopranistka Marianne Beate Kielland, která sice nevolila adventní lila róbu jako paní Sampson, zářila však úsměvy a její hlas měl v sobě cosi mariánsky hřejivého. Tenorový part byl svěřen jednomu z nejfrekventovanějších bachovských tenoristů současnosti, Britovi Thomasi Hobbsovi, který zpočátku opatrně stoupal k horním polohám svého partu, zářil však koloraturami (árie Frohe Hirten, eilt, ach eilet BWV 248/2) a nakonec se prozpíval k absolutně sebevědomému projevu ve druhé polovině koncertu. Štíhlý vytáhlý basista světlého témbru Roderick Williams byl pro mě překvapením večera, i když jakým to překvapením, když současní britští pěvci všech hlasových oborů patří ve starším repertoáru k oprávněně nejvyhledávanějším. Krásný světlý bas, radostně zvěstující Bachovo vánoční poselství. Škoda jen, že pouze v prvních dvou a dvou závěrečných dílech Vánočního oratoria, řízeného sbormistrem Danielem Reussem. Jak už to u špičkových sbormistrů bývá, řídil provedení absolutně prostými, sdělnými gesty bez špetky dirigentského exhibicionismu. Ten ostatně Vánočnímu oratoriu nesluší. I když je prováděno v adventu. Byl to krásný podvečer.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Genia Kühmeier (soprán)
Michael Schade (tenor)
Florian Boesch (baryton)
Arnold Schoenberg Chor
Concentus Musicus Wien
6. prosince 2014 Velký sál Musikverein Vídeň

program:
Joseph Haydn: Die Schöpfung Hob. XXI:2

www.musikverein.at
***

RE-SOUND Beethoven
Dirigent: Martin Haselböck
Wolfgang Bankl (bas)
Orchester Wiener Akademie
7. prosince 2014 Landtagssaal Palais Niederösterreich Vídeň

program:
Ludwig van Beethoven:
– Musik zu einem Ritterbalett WoO 1
– Zwölf deutsche Tänze WoO 8
– Zwei Arien für eine Bassstimme mit Begleitung des Orchesters: Prüfung des Küssens WoO 89, Mit Mädeln sich vertragen WoO 90
– Symphonie Nr. 1 C-dur op. 21

www.wienerakademie.at
***

Dirigent: Daniel Reuss
Carolyn Sampson (soprán)
Marianne Beate Kielland (mezzosoprán)
Thomas Hobbs (tenor)
Roderick Williams (bas)
Capella Amsterdam
Tonkünstler-Orchester Niederösterreich
7. listopadu 2014 Velký sál Musikverein Vídeň

program:
Johann Sebastian Bach: Weihnachtsoratorium BWV 248/1, 2, 5, 6

www.musikverein.at

Foto Keystone, archiv