Ke zdi: Individualizované výseky reality

V aréně, naznačené do uzavřeného kruhu rozestavěnými židlemi, ležel kovový, geometricky nesnadno definovatelný, objekt. Určovaly jej linie připomínající stavební konstrukci, dvě rozeznatelně spojitelné části a nosnost. Tři performerky se právě k němu svou akcí nejčastěji vztahovaly, ulpívaly na či v něm, ale také kolem korzovaly, pozorovaly ho a sebe navzájem. Například, zatímco jedna hovořila, druhá se zanořovala, třetí podpírala nebo se zdálky dívala. Diváci, usazení kolem dokola a zády ke středu prostoru, se zrcátky v rukách lovili individualizovaný výsek této jevištní reality.

Sledovat performanci či výtvarně-pohybovou instalaci skrze odraz znamenalo neustat v hledání „svého“ záběru. Fluidita dění tak z důvodu „participační observace“ například výrazně proměňovala i mé tělesné pozice na jedné divácké židli. Ostatně, sedět směrem do zdi s hlavou v mírném náklonu a rotaci, s očima upřenýma do zrcátka odrážejícího plochu, v mém případě vyžadovalo změny polohy jako prevenci před fyzicky podmíněným ustrnutím, ze kterého by mohlo vyplynout až odpojení. Témata tak vystupovala napovrch nejen zprostředkovaně, ale doslova vyvěrala zevnitř (každého přítomného). Patrně šlo o to zažít si stav být „u zdi, v rohu, úhlu…“, dojít k psychosomatickému doteku bodu zlomu, jenž byl výzvou k vlastní sebezáchovné reakci s akceptováním citelných konvencí čili s vědomím nastaveného performativního rámce.

Snahu obsáhnout zrakem veškerý scénický materiál jsem postupně tišila a směrovala zrcátko, kam mě vlastní všímavost naváděla, začala jsem respektovat vlastní míru angažovanosti. Ani světelná kompozice (Karel Šimek) svou pocitově neměnnou hladinou jasu nenaváděla sledující, kam zrcátko naklopit. Každý tak doslova viděl představení z vlastní perspektivy, co kdo postřehl a zaslechl, co jeho všímavost zaznamenala. Jako jednotící prvek, zastřešující silný proud ze stékajících se kapek zavnímaného či zahlédnutého, působila hudba Ivo Sedláčka.

Performanci prošíval verbální projev, rozmluva sama se sebou či filozofie alter ega, anebo proud jakési intimní formy dialogického jednání. V jeho těsném sousedství se však s mnohem vyšší intenzitou vyvíjel vztah těla a kovu. Vstupování do prostoru viditelných i tušených geometrických linií se dělo do různých směrů, v bohatě variované hře se vzdálenostmi a z vícero perspektiv. Performerky objekt bohatě využívaly k víceúrovňovému členění prostoru. Ony samy ve svém tělesném projevu jako by také zrcadlily pevnou konstrukci a funkci pevného bodu. Všechny, a to svými odlišnými způsoby, na něm balancovaly, i na jeho nejmenší možné ploše nacházely oporu nebo příležitost k zaklesnutí a setrvávání. Přitahoval je, žádal si pozornost a neběžnou interakci. Přicházely okamžiky, například když tanečnice, na pohled pevně zaklesnutá v úhlu kovových trámků, sjížděla hlavou dolů k zemi, kdy aspoň na chvíli popíraly zemskou přitažlivost čili oddalovaly nevyhnutelnost po(d)klesu. Cyklily se, často se míjely, a také setkávaly v kovových svárech, variovaly pevný stisk, úchop, sešikmení, skluz.

Různorodost trojice podtrhly od sebe zcela odlišné kostýmy (Lucia Škandíková). Oranžový kalhotový kostýmek evokoval sedmdesátky a stočil vzpomínky k první inscenaci z triptychu Narušení. Jako jeho protipól vyzněl volnočasový oděv řešený tepláky zelené barvy a volným černým trikem. Třetí performerku charakterizovaly tmavé džíny v kombinaci s růžovým topem sladěným s ponožkami (analogie k projektu Voyerky?) Každá se realizovala ve svém světě, do kterého jim zasahovala druhá nebo obě. Byly i nebyly spolu, a současně bez sebe navzájem by nebyly tam, kam došly. Jako by musely vytrvat na jedné lodi, kterou jak vyvažovaly, tak zároveň potápěly. Jejich spolu-bytí vyvolávalo nenátlakové příjemné jiskření, které ve volné interpretaci udrželo performanci nad vodou a odvracelo nástrahy experimentální plavby, která se v mnoha úhlech pohledu mohla utopit na mělčině.

Ke zdi
Režijní supervize a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Dramaturgie: Ondřej Holba
Pohybový výzkum a supervize: Eliška Brtnická
Akrobatický výzkum a supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Tvorba a interpretace: Jana Ryšlavá, Katka Klusáková, Pavla Rožníčková
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
Realizace objektu: Prokop Vondruška (konzultace Jan Kohout, Martin Florek)
Hudba: Ivo Sedláček
Light design: Karlos Šimek
Partneři projektu: CIRQUEON – Centrum pro nový cirkus, Magistrát hl. města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury. Představení vzniklo v rámci rezidenčního programu CIRQUEONu – Centra pro nový cirkus.

Psáno z indoor premiéry dne 22. 4. 2023, Divadlo NoD, Praha.