Klarinetista Karel Dohnal: Snažím se jít za novými věcmi a nedělat kompromisy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jméno klarinetisty Karla Dohnala je pro pořadatele koncertů a festivalů jistota. Pohybuje se s naprostou samozřejmostí v klasickém i soudobém repertoáru, baví ho výzvy technické i umělecké. Je členem Orchestru Státní opery, účinkuje jako sólista, hraje ve PhilHarmonia Octetu, Arundo Quartetu a v Triu Amadeus. V diáři má obvykle termíny i na několik let dopředu. Muzikantské zkušenosti z působení na mezinárodní koncertní scéně předává studentům doma i v zahraničí.

Karel Dohnal (foto Ivan Korč)

Procházíme nelehkým časem – o co vás tento, věřím, že dočasný, modus vivendi připravil?
Nejhorší, co mě potkalo, se stalo před rokem v Petrohradu. Odzkoušeli jsem program s orchestrem Mariinského divadla, měl jsem v jejich novém sále hrát Kubínův Klarinetový koncert, přímým přenosem to měla vysílat i televize, odpoledne jsem ještě vedl masterclass pro studenty a večer mi zavolali z české ambasády a chtěli vědět, kdy letím domů. Řekl jsem jim, že koncert mám zítra večer, takže pozítří ráno, a oni na to, ne, pane Dohnale, musíte stihnout zítra ráno poslední letadlo, které poletí, protože pak už se nedostanete domů. To bylo hodně bolestné rozhodování, nikdo nevěděl, jak to bude vypadat dál, mohl bych zůstat trčet v Rusku třeba měsíc, než bych se s pomocí ministerstva zahraničních věcí nějak dostal zpět, a to jsem vzhledem k tomu, že mám doma rodinu, nechtěl riskovat.

A od té doby toho bylo samozřejmě víc. Některé koncerty byly on-line – třeba se Zemlinského kvartetem nebo v Ostravě s Eliškou Novotnou a Jiřím Hanouskem, to jsme pomocí streamu ND Moravskoslezského hráli tria Brahmse a Beethovena, ale některé prostě zrušené nebo přinejmenším odložené. Takto mi vlastně už podruhé odpadlo vystoupení s Jihočeskou filharmonií a Janem Talichem, na němž jsem měl hrát Sny a modlitby Izáka Slepého od argentinského skladatele Osvalda Golijova. Hillborgovy Paví příběhy s Janáčkovou filharmonií Ostrava jsou odloženy na příští rok, ale i to je nepříjemné, protože tím přišla vniveč celá má intenzivní půlroční příprava.

Ovšem, Paví příběhy! V české premiéře jste je uvedli s JFO na Hudebním fóru Hradec Králové v roce 2015 – od té doby jste tento klarinetový koncert Anderse Hllborga nikde nehrál?
Právě že to mělo být teprve druhé provedení a musel jsem se to vlastně celé učit znovu. Patří k tomu i pohybová příprava, to pro nás jako klasické muzikanty není úplně běžná záležitost.

Máte zkušenosti ze Stockhausenova Harlekina.
Ano, ale tohle je něco jiného. Harlekina jsem odehrál už dvaasemdesátkrát a přece jenom mám jakési know-how, vím, jak se připravit, jde mi to rychleji. Ale k Hillborgovi jsem se vracel po pěti letech, za tu dobu to zapomenete. Paví příběhy jsou náročné i hráčsky, musíte je hrát zpaměti a tu choreografii musíte prostě nadřít.

Karel Dohnal – Harlekin

Přinesl – a přináší – vám ten čas také pozitiva?
Dokončil jsem cédéčko, které je nominováno na Cenu Anděla – Česká hudba pro klarinet – a měl jsem spoustu krásných koncertů s PhilHarmonia Octetem. V té přechodné době, kdy to šlo, jsme stihli vystoupení na Smetanově Litomyšli nebo na festivalech Janáček Brno a Mahler Jihlava. Janáčkova filharmonie Ostrava funguje dál v režimu on-line nebo off-line bez diváků, a nahrávání probíhat může, takže v prosinci jsme s Ostravskými filharmoniky natočili Koncert pro klarinet a orchestr od Richarda E. Browna. A získal jsem spoustu, spoustu času na cvičení a pro rodinu. V místnosti, kde cvičím, mám obrovský archiv not a ty jsem postupně probíral a vždycky jsem dal něco na pult a nacvičil to třeba až do konce nebo jsem si to jenom zahrál a navnadil jsem se na budoucnost. Necítil jsem nad sebou žádný bič, který by mě nutil odsunout všechno stranou ve prospěch nejbližšího vystoupení na pódiu, nikam jsem nespěchal, měl jsem čas věnovat se klarinetu trochu jinak. A s rodinou jsme celé loňské jaro, kdy se nedalo nikam cestovat, podnikali výlety po okolí, do lesů, vyhýbali jsme se lidem a užívali jsme si ten čas, že můžeme být všichni čtyři spolu, což bylo do té doby docela vzácné. A vlastně to trvá pořád, a je to moc příjemné.

A obrovsky pozitivní zkušenost mi přišla z interakce s mými studenty z Ostravské univerzity. Fungovala v režimu on-line, celé jaro jsme se vídali někdy i třikrát týdně, měli jsme individuální lekce on-line, k tomu seminář, kdy studenti hráli u sebe doma, ale poslouchali to ostatní a vzájemně si to komentovali, a pak jsme ještě dělali semináře o orchestrálních partech, na které jsme si zvali klarinetisty z celého světa, kteří sedí na významných postech v orchestrech a vždycky nám věnovali část svého času a my jsme je měli u nás doma v obýváku, což bylo úplně fantastické. A když se pak školy znovu otevřely, bylo krásné vidět, jak studenti uměli ten čas využít a že většina z nich udělala obrovský kus práce.

Karel Dohnal – Moravský podzim 2015 (foto Petr Francán)

No, vida! Většinou slýcháme stesky, že on-line výuka, nota bene hudebního oboru, nemůže realitu „face to face“ nahradit.
To jsem řekl jenom A. Ono to má ještě i B. A to B je, že když se všechno na podzim zase zavřelo a my jsme opět najeli na model výuky on-line, bylo znát, že radost a entuziasmus se některým studentům začíná vytrácet. Je to velká zátěž pro psychiku a jim se najednou zamlžuje výhled do budoucnosti. Za časů mých studií se jezdilo hrát do zahraničí, bylo to za mizerných podmínek, ale krásné zájezdy, na kterých člověk získal základní zkušenosti v orchestru. Kdyby mohli alespoň hrát živě na semináři před ostatními nebo na školním koncertě! Ale oni sedí doma a cvičí a přicházejí o sociální kontakt, nemají možnost získat ostruhy a osahat si reálný život, neví, co bude dál a jak to bude vypadat a někteří přece jenom hledají motivaci hůř než jiní. Výuka on-line má své limity.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments