Igor Františák: Kultura a umění se ocitly na úplném okraji zájmu

Navzdory tomu, že současně nastavená nařízení v souvislosti s koronavirovou pandemií umožňují pořádání kulturních akcí, byť s jistými omezeními, musí být všichni organizátoři kulturních akcí v neustálém pozoru a ustavičné permanenci. Obzvláště toto tvrzení platí pro Moravskoslezský kraj, kde kulturní dění v posledním měsíci a půl zaznamenalo intenzivní a turbulentní proměny. I o této situaci jsme si popovídali s Igorem Františákem (* 1974), předním českým klarinetistou a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu. Vedle toho jsme v naší e-mailové korespondenci probrali vynucené změny v programu letošního ročníku, budoucnost festivalu obecně nebo třeba to, jak sladit management celého festivalu s přípravou ke koncertování na něm.

Děkuji za váš čas. Dovolím si odstartovat poměrně zhurta – proběhne letos Svatováclavský hudební festival?
Předpokládám, že ano!!! Nechci si vůbec připouštět, že by proběhnout neměl. V takovém případě by bylo mé osmnáctileté snažení (a všech těch, kteří mi pomáhali) naprosto k ničemu a v důsledku toho by nastal pravděpodobně i nadobro konec Svatováclavského hudebního festivalu.

Na začátku července jste pro webové stránky festivalu poskytl krátký rozhovor o programových a jiných organizačních změnách. Píšeme si spolu přibližně za měsíc od jeho zveřejnění a situace je opět poněkud odlišná. Můžete se pokusit čtenářům shrnout, jak se vývoj koronavirové situace v Moravskoslezském kraji promítl do vašich plánů?
To je poněkud složitá otázka, na kterou nemám zcela jasnou odpověď. Tím mám na mysli to, proč je právě Moravskoslezský kraj tolik bitý a těžce zkoušený. To se pochopitelně netýká pouze tohoto „koronavirového období“. Za nejvíce „choré“ a likvidační považuji neustálé pochybnosti a nejasnosti o budoucnosti – a to ať té nejbližší (např. podzim 2020) či dlouhodobé. Plánovat akce našeho typu s promyšlenou koncepcí a rozsahem bez pevného ukotvení a dlouhodobého (až několikaletého) plánování je naprosto nemyslitelné. V tomto ohledu je „druhá verze“ letošní festivalové dramaturgie ryze českou záležitostí, kterou jsme prezentovali na začátku června a v této podobě je dodnes nezměněná.

Nyní mi nezbývá než věřit a modlit se, abychom mohli tuto krásnou paletu koncertů uvést v život a naši návštěvníci mohli vyslechnout a prožít v nejrůznějších chrámech celého kraje, s jejich specifickou architekturou, atmosférou i akustikou, že „koncert v kostele je zážitek“.

Přemýšlel jste již při prvních programových zásazích nad dalšími možnými budoucími scénáři? Přece jen při dynamickém vývoji celé situace se vše může neočekávatelně měnit takřka z minuty na minutu…
V tom máte rozhodně pravdu. Když jsem se v prvním dubnovém týdnu rozhodl překopat festivalovou dramaturgii na českou variantu, ani ve snu jsem netušil, že by mohlo dojít k rozpadu zaběhnutých pravidel, popření logiky a nastolení takových pochybností a strachu. Myslím, že málokdo si dokáže představit, jak dalece se tato situace negativně promítla do životů všech, co pracují v kulturním sektoru. Tito zapálení lidé celoživotně tvoří hodnoty a snaží se zkvalitňovat naše běžné životy, bez kterých bychom byli jen „sprostou“ konzumní společností neuznávající lidskou tvořivost, historii či umění.

Nemůžu se prostě jednoduše smířit s tím, že rozhodující činitelé z minuty na minutu nařizují restrikce bez uvědomění si a vyhodnocení důsledků a dopadů na celou společnost a omezují naši svobodu tímto agresivním a dle mého názoru neuváženým způsobem zcela paralyzují kulturně-společenský život. Proto mi zdravý rozum nedá, abych se neustále nedotazoval a nepídil po základních otázkách: proč je tomu tak? Proč nejsou stejné podmínky pro kulturní sektor jako pro obchodní domy, business centra, aquaparky, MHD či bary? Proč se cítím být podveden a k tomu navíc za hlupáka?

Jednoduše to vypadá, že nás v komerčním sektoru koronavirus ohrozit nemůže, ale naopak na nás čeká právě na kulturních akcích, které jsou pravděpodobně mnohem zákeřnější…

Specifika tohoto roku jsou pro organizátory kulturních akcí opravdovou výzvou a taky jakousi pomyslnou zkouškou nervů a trpělivosti. Jaké zkušenosti si z těchto měsíců odnesete do dalšího života – ať už profesního, nebo třeba i osobního?
Možná bude má odpověď šokující, ale z této značně bezvýchodné situace mám jedinou zkušenost, a to, že kultura a umění se ocitly na úplném okraji zájmu. Proto mi hlavou běží bláznivé myšlenky o tom, zda má vůbec smysl se z mé pozice věnovat systematickému rozvíjení kultury prostřednictvím festivalu, který jsem založil a 18 let jej vedu z vlastního rozhodnutí – s vědomím, že nemám jasnou záruku… Vždy celý projekt musím zabezpečit jak organizačně, personálně i finančně. Každý rok se nanovo drát o granty, sponzorství, partnerství a dokazovat nejen ve svém kraji, že jsme se stali opravdu umělecky respektovaným a zároveň i největším festivalem duchovní a tzv. staré hudby v ČR. Na jaře jsme byli nuceni zrušit celou naplánovanou řadu Hudebních výletů, Polsko hlásilo „stop stav“, což vyvolalo likvidaci nově rozběhnutého přeshraničního projektu Muzika bez hranic. Zvedlo to ve mně velkou míru demotivace a byla (a stále je) to opravdu těžká zkouška v rámci mé dlouhodobě budované práce. Jako klarinetista jsem přišel o řadu prestižních koncertů a masterclassů – a také členství v porotě soutěže Pražského jara, což pro mě osobně opravdu hodně znamenalo. Snažil jsem se aktivně zapojovat do iniciativy České asociace festivalů, ale také nezávislé scény včetně velice problematické situace „umělců na volné noze“. Snažili jsme se neustále hledat nějaké řešení v rámci české kultury a alespoň základního finančního zajištění našich špičkových interpretů, kteří se ze dne na den ocitli v podstatě na nule. Alespoň propojením tří zářijových festivalů v projekt „Spojeni hudbou“ jsme částečně v rámci našich možností tyto umělce cíleně podpořili – ale víme, zda se tyto koncerty opravdu uskuteční?

I přes tuto skepsi se ale budu nadále pokoušet rozvíjet své schopnosti v kulturní oblasti, pokud „nám to nebude z nařízení přímo zakázáno“. Upřímně věřím, že dobrou muziku budou lidé chtít poslouchat i nadále a nebude to pouze nadstandard pro „elitáře“ či vyvolenou skupinu jednotlivců.