Klavírista Rafał Blechacz: Hudba je univerzální jazyk

V jednom rozhovoru jste řekl, že studium filozofie vám pomohlo uvědomit si limity hudební interpretace. Jaké jsou?
O ty limity vlastně nešlo. Zaměřil jsem se na filozofii hudby a jedním z témat, kterým jsem se zabýval, byla svoboda v interpretaci. Hledal jsem třeba odpověď na otázku, jestli si v interpretaci můžeme dovolit všechno. Odpověď samozřejmě není snadná. V každém hudebním díle jsou prvky, které nemůžeme změnit. Přesto si ale myslím, že máme v interpretaci mnoho svobody. Četl jsem zajímavou knihu polského filozofa Romana Ingardena, žáka Edmunda Husserla. V té knize se Ingarden zabývá identitou hudebního díla. Myslím, že pro mě, jako interpreta, je důležité být si vědom toho, co vlastně hudební dílo je, protože se díky tomu mohu nad interpretací zamyslet hlouběji. Mohu vlastně vstoupit do logiky díla a znovu jej vytvořit.

Stalo se vám někdy, že se výsledek tohoto procesu netrefil do momentální nálady publika? Že obecenstvo nereagovalo?
Vzpomínám si, že jednou publikum nezareagovalo hned. Myslím si ale, že to vlastně bylo pozitivní. Hrál jsem Chopinovy Mazurky op. 17 a ta poslední je velice nostalgická. A po posledním akordu, který má být zahraný měkce, zavládlo naprosté ticho. Cítil jsem ale, že toto je možná větší ocenění než burácivý aplaus. Cítil jsem, že diváci byli úplně ponořeni do světa, který jsme s Chopinem vytvořili. Potkávání se s publikem je něco, co mi v čase pandemie velice chybělo, protože hrát ve studiu jen pro kamery a mikrofony je úplně něco jiného.

Tím jste mi nahrál na mou další otázku. Jak jste trávil čas pandemie?
Samozřejmě jsem trochu cvičil, přečetl jsem nějaké knížky, koukal se na televizi… Na začátku to bylo něco nového, takže jsem z toho zase tak smutný nebyl. Ale jak se opatření zpřísňovala a pandemie se neustále prodlužovala, začalo mi živé vystupování chybět víc a víc. Naštěstí mám malou zahrádku, takže jsem měl pravidelný přísun čerstvého vzduchu.

Pokročil během té doby nějak váš plán nahrát všechny Beethovenovy sonáty? A proč se do toho vlastně pianisté znovu a znovu pouští, když už existují stovky skvělých nahrávek?
Myslím, že každý pianista chce svou interpretací říct něco důležitého, něco svého. Řekl bych, že to je ten důvod, že mnoho umělců chce nahrát i tak populární skladby, jakými jsou třeba Beethovenovy koncerty, a sonáty, nebo třeba Bachovy partity. Mou další nahrávkou budou dvě Chopinovy sonáty. Nahrávka už je hotová, teď jen čekám na to, kdy se ji Deutsche Grammophon rozhodne vydat.

Řekl jste, že každý pianista chce říct něco svého. Co byste rád řekl vy?
Je to těžké vyjádřit slovy, lépe se to vyjadřuje hudbou. Myslím, že to je vlastně na hudbě, potažmo na umění, nejkrásnější. Ne všechno jde slovy pojmenovat. Pojmenovat jde všechno, ale ne slovy, nýbrž zvukem. To je můj příběh s těmi sonátami. Vážou se k nim krásné vzpomínky, zvláště pak k té třetí. Tu jsem hrál na chopinovské soutěži 2005. Ty sonáty jsem hrál v různých koncertních sálech pro různé publikum. Jejich interpretace se měnila, protože se měním i já, možná, že jsem teď svobodnější a odvážnější. Nebojím se poukazovat na nějakou polyfonickou myšlenku, nebo na nějakou rubatovou pasáž. Ty změny ale nejsou nijak velké a kontroverzní, protože chci zůstat věrný Chopinovu stylu.

Ani u Beethovena není vašim cílem převrátit naruby pohled na tohoto skladatele?
Ne, nejsem ten typ člověka.

Už jste zmínil Chopinovskou soutěž 2005, která odstartovala vaši mezinárodní kariéru. Co si vlastně myslíte o soutěžích?
Všeobecně se dá říct, že soutěže nemám moc rád. Myslím, že je vlastně nikdo rád nemá, až možná na nějaké výjimky. Myslím, že je obtížné porovnávat interpretace uměleckého díla sportovními metodami. Na druhou stranu si ale myslím, že je to šance pro mladé umělce, jak rozjet mezinárodní kariéru. Díky takovým soutěžím totiž dostanete pozvánky do mnoha koncertních síni a na mnoho festivalů. Myslím, že to je ten hlavní důvod, proč se pianisté těchto soutěží účastní.

Co přimělo k účasti na Chopinovské soutěži vás?
Tak jednak je to v Polsku, takže to nemám z domu tak daleko. (smích)

Aha, takže jste si řekl: dneska nemám co dělat, tak vyhraju soutěž?
Ten hlavní důvod asi byl, že jsem v té době cítil zvláštní blízkost k Chopinově hudbě, a to hlavně v roce 2003, kdy jsem se zúčastnil jiné mezinárodní soutěže, Hamamatsu International Competition. Tam jsem hrál několik Chopinových skladeb, jako například Scherzo č. 1, Baladu č. 3, Nocturno op. 62… A cítil jsem se v té hudbě opravdu dobře. Chtěl jsem se v tomto směru dál rozvíjet a jak jsem se učil víc a víc jeho skladeb, zjistil jsem, že mám téměř kompletní repertoár pro Chopinskou soutěž. Tak jsem to chtěl zkusit.

Jak se vám potom podařilo vymanit se ze stínu té soutěže, takže teď můžete přijít na pódium jako Rafał Blechacz a ne jako ten vítěz Chopinovy soutěže 2005?
Snažím se rozvíjet v různých stylech. Před tou soutěží jsem hrál hodně Debussyho, také hodně klasicistních děl od Mozarta a Beethovena a mou první láskou byl Bach. Moje druhé CD obsahovalo klasicistní sonáty Haydna, Mozarta a Beethovena. Myslím, že to pomohlo ukázat, že nejsem jen Chopinovský pianista, ale že umím zahrát i něco jiného.

Posuňme se teď k dnešnímu koncertu. Kromě Bacha, Beethovena a Chopina budete hrát také Césara Francka. Jak jste se dostal k hudbě tohoto skladatele?
Díky varhanní hudbě. Skladba, kterou budu dnes večer hrát, je transkripcí varhanního díla, kterou udělal pan Bauer. Mám tuto skladbu moc rád. Je v ní mnoho poezie, zajímavých harmonií a neočekávaných modulací. Chtěl jsem ji hrát na varhany, ale to je opravdu obtížné, takže jsem našel tuto zajímavou transkripci.

Myslíte, že mezi všemi skladbami, které budete dnes večer hrát, je nějaké propojení?
Myslím, že ano. Zmínil jste Francka. Mezi Franckem a Bachem existuje spojení skrz varhanní hudbu a polyfonii. V Chopinově třetí sonátě je také mnoho polyfonie, víc než ve druhé. Beethoven je takový kontrast k těm ostatním. Jak v sonátě, tak v ve variacích je hodně dynamických a emočních kontrast, ale i ve variacích je hodně polyfonie, ale jeho styl a atmosféra těchto skladeb je úplně jiná.

Další otázkou se zase vrátíme k něčemu obecnému. Co podle vás definuje virtuosa?
Není to jenom jeden prvek. Samozřejmě musíte mít skvělou techniku, protože díky ní můžete hrát virtuózní skladby. Ale není to jen ona. Pokud chcete hrát poetičtější skladby a chcete předat publiku ušlechtilé emoce, vytvořit krásný zvuk a hrát citlivě, musíte se starat o své srdce a o své pocity, musíte vědět, jak ten krásný zvuk vytvořit, musíte vědět, jak nacházet různé barvy a odstíny zvuku, je třeba umět pracovat s napětím v prstech… Pro mě osobně je ale velice důležitá intuice, která mi pomáhá vytvořit ten správný zvuk nebo udělat tu správnou míru kontrastu… Tohle je opravdu těžká otázka.

Nahrál jste hudbu Chopina a Szymanowského. Můžeme od vás očekávat nahrávky modernějších polských autorů, třeba Pendereckého, nebo Lutosławského
Rád bych nahrál nějakou Paderewkého hudbu. Přemýšlím o jeho houslové sonátě. Spolupracuji totiž s korejskou houslistkou Bomsori Kim, která se zajímá o polskou hudbu. Rád bych se rovněž dále rozvíjel v interpretaci Szymanowského. Co se týče Lutosławského, myslím, že na něj ještě potřebuji čas.

Před oficiálním začátkem rozhovoru jsme zmínili Eugena Indjice. Jaký k němu máte vztah? Zúčastnil jste se nějakého jeho masterclassu?
To bohužel ne, ale navštívil jsem jeho koncert. Myslím, že to bylo v roce 1998. Přijel do Bydgoscze, kde jsem studoval a hrál s tamějším symfonickým orchestrem. Myslím, že hrál Chopinův Koncert e moll a Andante spianato a Grande Polonaise Brillante op. 22. Z toho koncertu si hlavně pamatuji krásný, hřejivý zvuk, který Chopinově hudbě skvěle sluší. Skrz jeho interpretaci jsem opravdu cítil Chopina. Jeho hudbu, styl, pocity…

Jací další pianisté vás inspirují?
Velmi inspirativní byl pro mě koncert v Salzburku, který jsem navštívil v roce 2008. Pollini hrál tehdy tři velké sonáty. Schumannovu č. 1, Chopinovu č. 2, na závěr ještě tu Lisztovu a k tomu pět přídavků. Byl to opravdu skvělý koncert. Cítil jsem, že je opravdový mistr.

Rád bych se vás ještě zeptal, jak se těšíte na hraní v Rudolfinu.
V Rudolfinu jsem už dvakrát hrál. V roce 2008 a v roce 2013. Poprvé to byl sólový recitál a podruhé jsem hrál Schumannův koncert. Jsem šťastný že se vracím do síně s tak skvělou akustikou. Tehdy jsem se na pódiu cítil velice dobře, takže doufám, že dnes večer budu mít stejný pocit. Je samozřejmě smutné, že máme válku na Ukrajině, takže chci tou hudbou něco říct, hlavně Bachem a Chopinem. Chtěl bych se přiblížit obětem této tragédie, především dětem. Cítím, že mnoho lidí, kteří přijdou na koncert, to cítí podobně. Myslím, že díky hudbě můžeme být spolu, protože hudba je univerzální jazyk.

Poslední otázka se nabízí. Změnila současná situace na Ukrajině nějak vaše plány co se týče koncertů nebo výběru programu?
Naštěstí zatím ne. Mohu bez problémů cestovat a mohu hrát, co chci. Myslím, že můj dnešní program se k té situaci hodí. Je tam Bach a Franck, mnoho příležitostí k přemýšlení a k reflexi. Jsem opravdu šťastný, že dnes večer tyto skladby můžu hrát.