Tradiční dějiště komorních koncertů PKF – Prague Philharmonia, Barokní refektář Profesního domu MFF UK, se stalo svědkem, nutno říci, rozdílných kvalit skladatelských i hráčských, přičemž večer byl věnován italským autorům NiccoluPaganinimu a Giovannimu Bottesinimu, kterýžto hrou na kontrabas proslul a získal si tak přezdívku „Paganini kontrabasu“ – v tom můžeme spatřovat elegantní pojítko bodů programu.
V příjemném úvodním slově Martiny Sermain, dramaturgyně komorní řady PKF – Prague Philharmonia, jsme se dozvěděli informace nad rámec programové brožury – například o přísném otci Niccola, který syna nutil cvičit až sedm hodin denně a případně mu nedal najíst, či upozornění, že druhý bod programu, Variace na G struně (či oficiálněji Introdukce a variace na téma Dal tuo stellato soglio z Rossiniho opery Mojžíš v Egyptě), nelze považovat za kompozičně hodnotný – a program nesoucí se latentně ve znamení italského bel canta a důrazu na krásnou melodii mohl začít.
Jako první vystoupil Adam Honzírek, velký pán s hlubokým hlasem, a na velký a hluboký nástroj předvedl (zpaměti) Koncert pro kontrabas a klavír h moll Giovanniho Bottesiniho. Zahrál senzačně, klobouk dolů. Pokud se někdo divil, jak může být takový mladík již od svých dvaadvaceti let vedoucím skupiny kontrabasů v České filharmonii, rázem se divit přestal. Jeho projev přímo kypí ryzím talentem. Lehkost s jakou „sází“ tóny na hranici hmatníku či dokonce za ní by mu leckterý jiný instrumentalista záviděl. To vše prodchnuté muzikalitou při nádherném sytém zvuku nástroje. Úžasné.
Marie Wiesnerová doprovázela velmi jistě, profesionálně a žádoucím způsobem nenápadně (večer patřil kontrabasu) i druhé číslo a dostali jsme příležitost přímého porovnání mistra se svým učněm. Pavel Klečka, který na Deylově konzervatoři v roce 2018 získal titul nejlepšího pedagoga školy a v této instituci se kantorsky věnoval též Adamu Honzírkovi, zahrál Variaci na jedné struně Mosé-fantasia. Jedná se o skladbu, na jejíž nižší skladebnou kvalitu jsme byli upozorňováni. A pokud padne dotaz, jak je možné hrát houslové dílo na kontrabas, odpověď zní, že se jednalo o prostou transpozici do kontrabasové polohy.
Avizovaná slova o kvalitě skladby se potvrdila – bylo zřejmé, že kus stojí a padá s virtuozitou hráče. Má cenu ji provozovat pouze v případě, že disponujeme tím naprosto nejvyšším (mluvím o světové první třídě) umem hráče. Ve vší úctě, Pavel Klečka do této třídy nepatří. Měl jsem intenzivní pocit příliš velkého „ukousnutého sousta“, minimálně je však nutno ocenit hraní zpaměti. Je složité být v situaci, kdy sdílím pódium s možná generačním talentem, u jehož zrodu jsem stál. Ono srovnání, když vyjde ve prospěch „učně“, může být zdrcující. Tak je možné, že i Pavla Klečku trochu svázala tréma a nervozita. Nelze však zastírat, že jeho výkon ležel o třídu níže (což bylo nejnápadnější z intonačního hlediska). Je otázka, jak by srovnání vyznělo, kdyby hrál repertoár o něco nižších technických nároků. Osobně si jsem jist, že daleko lépe – stále platí, že je hráčem značných kvalit.
Před přestávkou nastala první chvíle bez klavíru, kdy Honzírek s Klečkou předvedli Andante z Bottesiniho Duetu pro dva kontrabasy. Rozpaky, které nastaly s jejich úklonou, když publikum čekalo ještě další dvě věty skladby, byly zahlazeny v moderaci po přestávce vysvětlením, že šlo o komunikační šum. Na nedostatek repertoáru si ale diváctvo nemohlo stěžovat. Následoval znovu blok na ose Bottesini-Paganini-Bottesini, kdy se stále jen utvrzovaly dojmy z první půle. Paganiniho kus tentokrát nebylo možno nechat v původní verzi – byla provedena úprava skladby pro účely hraní na kontrabas, které se ujal v sále přítomný skladatel a kontrabasista Miloslav Gajdoš, jenž se mohl kochat ještě následně při přídavku poslechem dua Hora Romani (cikánský tanec), jehož je autorem.
Základní myšlenka vystavět koncert na nástroji kontrabasu je diskutabilní: nástroj musí rezignovat na polohu, která je mu nejvlastnější a kterou je v podstatě definován (onu nejhlubší), a předvést hraní ve vyšších frekvencích, které jsou lidskému uchu více vlastní a příjemnější a kde má sluch lepší rozlišovací schopnost. Hraní se musí trochu uměle tlačit, obrazně, „ke středu klaviatury“. Obávám se, že se zavřenýma očima by člověk v určitých pasážích těžko posoudil, zda slyší violoncello, či kontrabas. Avšak krásné hraní našich předních hudebníků v kombinaci s didaktickým účinkem (čeho všeho je „basa“ schopna) a repertoár, který dobře vytěžil potenciál nástroje, přednesly silný argument ve prospěch akce.
Paganini. Bottesini
5. prosince 2022, 19:30 hodin
Barokní refektář Profesního domu MFF UK
Účinkující:
Pavel Klečka – kontrabas
Adam Honzírek – kontrabas
Marie Wiesnerová – klavír
Program:
Giovanni Bottesini: Koncert pro kontrabas a klavír h moll
Niccolò Paganini (Gioacchino Rossini): Variace na jedné struně pro kontrabas a klavír
Giovanni Bottesini: Duet č. 3 pro dva kontrabasy (2. část Andante)
Giovanni Bottesini: Fantazie „Lucia di Lammermoor“ pro kontrabas a klavír
Niccolò Paganini: Capriccio č. 24 (úprava pro kontrabas Miloslav Gajdoš)
Giovanni Bottesini: Passione amorosa pro dva kontrabasy a klavír
