Kontroverzní Lolita: Od románu k filmu, muzikálu a opeře

Nabokovova Lolita
„Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na ,-tři!‘ ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.“ Tak začíná Nabokovův román a je to jeden z nejkrásnějších a nejpoetičtějších začátků, jaký ve světové literatuře najdeme. Ocitujme ještě druhý odstavec: „Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy vstoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí však byla vždycky Lolitou.“ Citujeme-li Lolitu v českém překladu, pak se sluší uvést, že jeho autorem je Nabokovův dvorní překladatel do češtiny Pavel Dominik. Lolita u nás vyšla poprvé v roce 1991 a Pavel Dominik za ni získal vůbec první Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad roku. Od té doby se dočkala několika dalších českých vydání a na našem knižním trhu je v posledních letech stále.

Lolita (1955) je třetím anglicky psaným románem Vladimira Nabokova (1899–1977), jehož život by se dal rozdělit na čtyři zhruba dvacetiletá období: dětství, dospívání a studia v Rusku (pocházel ze zámožné a vážené petrohradské rodiny právníka a politika ze starého šlechtického rodu, jeho matka byla dcerou bohatého obchodníka se zlatem a po různých životních zákrutech dožila a je pohřbena v Praze, kde dodnes žije také Nabokovův prasynovec Vladimír Petkevič, lingvista a překladatel); odchod rodiny z Ruska v roce 1919 po bolševické revoluci a dvacetiletí prožité nejprve na studiích v Cambridgi (do roku 1922, kdy byl Nabokovův otec zabit v Berlíně při atentátu), pak v Berlíně (1922–1937), kde začal psát a stal se postupně pod pseudonymem Sirin nejvýraznějším ruským exilovým spisovatelem, a v Paříži (1937–1940); dvacet let prožitých v Americe (americkým občanem se Nabokov stal v roce 1945), kde přednášel na Wellesley College a pak na Cornellově univerzitě, začal psát anglicky a proslavil se Lolitou a dalšími romány po celém světě už pod svým jménem; návrat do Evropy v roce 1960 – až do smrti pak žil Nabokov s manželkou Vérou (1902–1991) v Montreux ve Švýcarsku. Měl jediného syna Dmitrije (1934–2012), operního pěvce a překladatele.

Nabokov psal nejprve rusky a vedle řady povídek, jež česky vyšly kompletně ve třech svazcích, napsal osm rusky psaných románů a jednu novelu: Mášeňka (1926), Král, dáma, kluk (1928), Lužinova obrana (1930), Slídil (též pod názvem Oko, 1930), Hrdinský čin (1931), Smích ve tmě (1933), Zoufalství (1936), Pozvání na popravu (1938) a vrcholný román Dar (1938/1952). Kromě Hrdinského činu již byly všechny tyto knihy přeloženy do češtiny. Pak následovalo osm anglicky psaných románů: Skutečný život Sebastiana Knighta (1941), Ve znamení levobočka (1947), Lolita (1955), Pnin (1957), Bledý oheň (1962), Ada aneb Žár (1969) – ty oba patří k vrcholům jeho tvorby, Průzračné věci (1972) a Podívej, harlekýni! (1974); kromě posledních dvou vyšly všechny i česky. Do češtiny byla přeložena také Nabokovova krásná autobiografie Promluv, paměti z roku 1966. Nedokončený zůstal román Lauřin originál (fragment vyšel v roce 2009). Vedle těchto prozaických děl napsal Nabokov také několik divadelních her, dva různé scénáře k filmové Lolitě a knižně byly publikovány i jeho přednášky a eseje o ruské i světové literatuře. Do angličtiny též přeložil několik děl, například Puškinova Evžena Oněgina (jehož opatřil i rozsáhlým komentářem). Sám překládal nebo se podílel na překladu svých děl z ruštiny do angličtiny či naopak. V obou jazycích dosáhl naprostého stylistického mistrovství. Patří k nejlepším a nejproslulejším spisovatelům 20. století. Kupodivu nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu. Sedmkrát byl finalistou americké National Book Award. Kromě literatury byly jeho velkou vášní šachy a studium motýlů, o čemž psal nejen ve svých románech či povídkách, ale také v odborných článcích (včetně šachových úloh).

Ačkoli se Nabokovovi od samého počátku dostávalo značného uznání za jeho tvorbu, opravdu slavným a bohatým – takže se pak mohl věnovat už jen psaní a žít až do smrti v přepychu v hotelovém apartmá ve Švýcarsku – se stal až po vydání Lolity. S vydáním románu o vztahu vzdělaného čtyřicátníka, pedofilního Humberta Humberta k mladičké, poněkud vyzývavé a zkažené dvanáctileté „nymfičce“ Dolores neboli Lolitě (takovým dívkám se od té doby říká „lolity“ nebo právě „nymfičky“), dceři své ovdovělé bytné Charlotty Hazeové, měl však autor značné potíže: odmítlo ho pět amerických vydavatelů (redaktor nakladatelství Viking Press Pat Covici dokonce řekl, „že bychom všichni šli do vězení, kdyby ta kniha vyšla“), až román nakonec vyšel v roce 1955 v pařížském nakladatelství Olympia Press, které se specializovalo na erotickou a avantgardní literaturu. V Americe mohla Lolita vyjít až po třech letech, po úspěchu v Evropě. Bez skandálů se to však neobešlo, mnohé námět díla pobuřoval a pobuřuje dodnes. Přitom kondenzovat román jen na onu hlavní zápletku, tedy na milostný a erotický vztah dospělého muže k dospívající dívce, provázený a vrcholící tragickými událostmi, by znamenalo Nabokovovo jazykově mistrovské dílo nesmírně zploštit. Lolita, jejímž vypravěčem je přímo hlavní postava Humbert Humbert, je dílem mnohem složitějším a mnohovrstevnatějším; jak píše Michal Sýkora ve své nabokovovské monografii (Host, 2004), „Lolita je nejen románem psychologickým (o milostném anebo erotickém – ovšem zde nikoliv v pokleslém slova smyslu – ani nemluvě), ale i detektivním, je také moralitou a románem o jazyku; a v neposlední řadě je to také román filozofický, neboť i přesto, že je vyprávěn slovy nespolehlivého vypravěče H. H., je celý veden zoufalou touhou odhalit smysl světa, jeho běh a jeho řád“. Na celém světě se dodnes prodalo přes padesát milionů výtisků Lolity v mnoha překladech a vydáních, což je srovnatelné s prodeji jiných světových bestsellerů umělecké literatury, jako je například Ecovo Jméno růže či Márquezův román Sto roků samoty.

Lolita ve filmu a na jevišti
Nabokovova Lolita se zatím dočkala dvou filmových a jedné muzikálové verze, čtyř divadelních adaptací, jedné operní adaptace a jedné nedokončené, dvou baletů a jednoho dalšího scenáristického zpracování pro film. Ještě za Nabokovova života byl natočen film režiséra Stanleyho Kubricka (tvůrce 2001: Vesmírné odysey, Mechanického pomeranče, Barryho Lyndona či Osvícení), který byl do kin uveden v roce 1962. Sám Nabokov napsal k filmu scénář (a byl za něj pak nominován na Oscara), ale Kubrick ho spolu s Jamesem Harrisem dost podstatně přepracoval (v titulcích ovšem uvedeni nejsou). Hlavní role hráli James Mason (Humbert), Shelley Winters (Charlotte), Peter Sellers (Clare Quilty) a Sue Lyon (Lolita). Vzhledem k námětu to byl na svou dobu odvážný počin, i přes to, že tvůrci museli spoustu erotických motivů a scén potlačit nebo zcela vypustit. V roce 1973 Nabokov svůj původní, velmi dlouhý scénář přepracoval pro jinou filmovou verzi, ale ta nakonec nespatřila nikdy světlo světa, tedy ne podle tohoto druhého autorova scénáře, který vyšel knižně. Mezitím, v roce 1971, vznikl na motivy románu muzikál Lolita, My Love (Lolita, má láska), uvedený v premiéře ve Filadelfii a téhož roku v Bostonu, pro neúspěch však nikdy neuvedený na Broadwayi, jak bylo původně zamýšleno. Autorem libreta a textů je Alan Jay Lerner (mimo jiné spoluautor muzikálů Gigi, Camelot a My Fair Lady), hudbu složil John Barry (držitel Oscarů za hudbu k filmům Volání divočiny, Lev v zimě, Vzpomínky na Afriku a Tanec s vlky).

Další adaptace Lolity následovaly až po Nabokovově smrti. V roce 1982 vznikla první divadelní verze, kterou napsal slavný americký dramatik Edward Albee, autor her Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Pobřeží, Křehká rovnováha či Tři velké ženy, trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny za nejlepší drama; jeho divadelní Lolita však neměla úspěch a ani kritikové ji nešetřili. O deset let později vznikla opera Rodiona Ščedrina, k níž se vrátíme níže podrobněji. V roce 1997 byla natočena druhá filmová adaptace Lolity, a to režisérem Adrianem Lynem (mimo jiné natočil trhák Osudová přitažlivost); scénář napsal Stephen Schiff, hudbu složil slavný Ennio Morricone a hlavní role hráli Jeremy Irons (Humbert), Melanie Griffith (Charlotte), Frank Langella (Quilty) a Dominique Swain (Lolita). Odvážnější a otevřenější než Kubrickův černobílý film, nová Lolita i přes proslulost románu příliš komerčně úspěšná nebyla a ani kritiky nebyly kdovíjak příznivé; především Ironsův Humbert však stojí za vidění.

V roce 1999 začal na opeře podle Lolity pracovat v Bostonu žijící skladatel John Harbison, ale kompozici po několika letech opustil, když ve městě vypukl skandál se zneužíváním dětí církevními představiteli; fragmenty z díla zahrnul do sedmiminutového orchestrálního kusu nazvaného Darkbloom: Overture for an Imagined Opera (Vivian Darkbloom, anagram jména Vladimir Nabokov, je postava z Lolity). V roce 2003 se objevily dvě divadelní adaptace, jedna byla uvedena v Londýně a napsal ji ruský režisér Viktor Sobčak, druhá v Dublinu, tu napsal Michael West. Téhož roku byla v Ženevě uvedena adaptace baletní, za níž stojí italský choreograf Davide Bombana, který použil úryvky nebo části ze skladeb Dmitrije Šostakoviče, Györgye Ligetiho, Alfreda Schnittkeho a Salvatora Sciarrina. Americký skladatel Joshua Fineberg a belgická choreografka Johanne Saunier vytvořili v roce 2009 Lolitu jako „imagined opera“: zatímco ostatní postavy mlčky tančí, Humbert vypráví svůj příběh, často zády k publiku, kdy jeho obraz vidíme v projekci na videostěně. Dílo mělo premiéru v Montclairu v New Jersey. Richard Nelson vytvořil v roce 2009 monodrama, v němž svůj příběh vypráví Humbert, zavřený ve vězení; v londýnské premiéře ho ztvárnil Brian Cox. A v roce 2013 byla na Minnesota Fringe Festival uvedena verze od skupiny Four Humors, jejíž název a dlouhý podtitul napoví vše: Four Humors Lolita: a Three-Man Show – „A one hour stage play, based on the two and a half hour movie by Stanley Kubrick, based on the 5 hour screenplay by Vladimir Nabokov, based on the 300 page novel by Vladimir Nabokov, as told by 3 idiots“.

Lolita operní
Autor operní Lolity, Rodion Konstantinovič Ščedrin, je nejvýznamnějším žijícím ruským skladatelem. Narodil se 16. prosince 1932 v Moskvě. Studoval na moskevské konzervatoři a díky otci se od dětství znal s Dmitrijem Šostakovičem, s nímž se stýkal až do jeho smrti. Je autorem tří symfonií, šesti klavírních koncertů a dalších pro housle, violu, violoncello či hoboj, pěti koncertů pro orchestr, smyčcových kvartetů a jiných komorních děl, písní, oratoria „28“ (1953), symfonické básně Příběh opravdového člověka (1950) a dalších, klavírních skladeb, hudby filmové i scénické a sedmi oper. Důležité místo v jeho tvorbě má také hudba baletní. Většinu baletů napsal pro svoji manželku, světově proslulou ruskou primabalerínu Maju Pliseckou (1925–2015), s níž se oženil v roce 1958. První balet, pohádkový Koníček Hrbáček, byl uveden ve Velkém divadle v Moskvě v roce 1960. Pak následovaly čtyři balety pro Pliseckou podle známých předloh: Carmen Suite podle Georgese Bizeta s upravenými melodiemi z jeho opery Carmen (premiéra ve Velkém divadle 1967), Anna Karenina podle románu L. N. Tolstého (Velké divadlo, 1972), Racek podle hry A. P. Čechova (Velké divadlo, 1980) a Dáma s psíčkem podle Čechovovy známé povídky (Velké divadlo, 1985).

Ščedrinova první „lyricko-komická“ opera Nejenom láska měla premiéru v Novosibirsku v roce 1961; předloha Sergeje Antonova (libreto napsal Vasilij Kataňan) zpracovává námět ze současnosti, příběh z všedního života obyčejných lidí, kolchozníků ve středním Rusku. Ke své druhé a dosud nejznámější a nejúspěšnější opeře Mrtvé duše si Ščedrin napsal libreto sám podle proslulého nedokončeného románu N. V. Gogola. Premiéra se konala v moskevském Velkém divadle v roce 1977. Dosud jediné české uvedení Mrtvých duší mělo premiéru v prosinci 1978 v Brně. V roce 1994 následovala Lolita a pak v roce 2002 „opera pro koncertní pódium“ Očarovaný poutník podle povídky Nikolaje Leskova (premiéra se uskutečnila v provedení Newyorské filharmonie za řízení Lorina Maazela, kteří dílo objednali).

V roce 2006 měla na Moskevské konzervatoři premiéru „sborová opera“ Bojarka Morozovová podle příběhu protopopa Avvakuma ze 17. století. Pro svoji šestou operu sáhl Ščedrin opět do díla Nikolaje Leskova (mimochodem autora literární předlohy Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu) a vybral si jeho povídku Levák. Dílo mělo premiéru v roce 2013 v Mariinském divadle v Petrohradu, dirigentem byl Valerij Gergijev. Zatím poslední Ščedrinova opera je zajímavá zvláště pro nás: Vánoční pohádka je označena jako „Opéra féerie“, skladatelovo libreto vychází z Leskovova překladu pohádky Boženy Němcové o dvanácti měsíčcích a kombinuje prvky z původní slovanské verze pohádky o Popelce a ruské verze dvanácti měsíčků. Premiéra se konala v roce 2015 na nové scéně Mariinského divadla v Petrohradu opět za řízení Valerije Gergijeva.

Třetí Ščedrinova opera Lolita vznikla v roce 1992, libreto v ruštině si skladatel napsal podle Nabokovova románu sám. Premiéra se uskutečnila 14. prosince 1994 v Královské švédské opeře ve Stockholmu, a to ve švédštině, dirigoval Mstislav Rostropovič, který Lolitu původně objednal pro tehdy novou pařížskou Opéra Bastille. Představení, režírované Ann-Margret Petterson, trvalo čtyři hodiny; inscenace byla hodnocena jako zdařilá, ale hudba byla označena za poněkud monotónní. První uvedení v ruštině se konalo v Permu v roce 2003, o rok později následovala inscenace v Nové opeře v Moskvě. Premiéra německé verze se konala v roce 2011 ve Wiesbadenu; po dohodě se skladatelem byla opera zkrácena o třetinu. Čtyři hlavní role jsou určeny pro tyto hlasové obory: Humbert Humbert – baryton, Lolita – lyrický koloraturní soprán, Clare Quilty – lyrický tenor, Charlotte – mezzosoprán. Ščedrin z opery vybral symfonické fragmenty pro orchestr a uvedl a vydal je pod názvem Lolita-Serenade. Skladatel také letos v září navštívil Prahu u příležitosti příprav české premiéry jeho Lolity a poskytl rozhovor pro Operu Plus (viz ZDE).