Kontroverzní Lolita: Od románu k filmu, muzikálu a opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ačkoli se Nabokovovi od samého počátku dostávalo značného uznání za jeho tvorbu, opravdu slavným a bohatým – takže se pak mohl věnovat už jen psaní a žít až do smrti v přepychu v hotelovém apartmá ve Švýcarsku – se stal až po vydání Lolity. S vydáním románu o vztahu vzdělaného čtyřicátníka, pedofilního Humberta Humberta k mladičké, poněkud vyzývavé a zkažené dvanáctileté „nymfičce“ Dolores neboli Lolitě (takovým dívkám se od té doby říká „lolity“ nebo právě „nymfičky“), dceři své ovdovělé bytné Charlotty Hazeové, měl však autor značné potíže: odmítlo ho pět amerických vydavatelů (redaktor nakladatelství Viking Press Pat Covici dokonce řekl, „že bychom všichni šli do vězení, kdyby ta kniha vyšla“), až román nakonec vyšel v roce 1955 v pařížském nakladatelství Olympia Press, které se specializovalo na erotickou a avantgardní literaturu. V Americe mohla Lolita vyjít až po třech letech, po úspěchu v Evropě. Bez skandálů se to však neobešlo, mnohé námět díla pobuřoval a pobuřuje dodnes. Přitom kondenzovat román jen na onu hlavní zápletku, tedy na milostný a erotický vztah dospělého muže k dospívající dívce, provázený a vrcholící tragickými událostmi, by znamenalo Nabokovovo jazykově mistrovské dílo nesmírně zploštit. Lolita, jejímž vypravěčem je přímo hlavní postava Humbert Humbert, je dílem mnohem složitějším a mnohovrstevnatějším; jak píše Michal Sýkora ve své nabokovovské monografii (Host, 2004), Lolita je nejen románem psychologickým (o milostném anebo erotickém – ovšem zde nikoliv v pokleslém slova smyslu – ani nemluvě), ale i detektivním, je také moralitou a románem o jazyku; a v neposlední řadě je to také román filozofický, neboť i přesto, že je vyprávěn slovy nespolehlivého vypravěče H. H., je celý veden zoufalou touhou odhalit smysl světa, jeho běh a jeho řád“. Na celém světě se dodnes prodalo přes padesát milionů výtisků Lolity v mnoha překladech a vydáních, což je srovnatelné s prodeji jiných světových bestsellerů umělecké literatury, jako je například Ecovo Jméno růže či Márquezův román Sto roků samoty.

Lolita, film Stanleyho Kubricka 1962 (archiv autora)

Lolita ve filmu a na jevišti
Nabokovova Lolita se zatím dočkala dvou filmových a jedné muzikálové verze, čtyř divadelních adaptací, jedné operní adaptace a jedné nedokončené, dvou baletů a jednoho dalšího scenáristického zpracování pro film. Ještě za Nabokovova života byl natočen film režiséra Stanleyho Kubricka (tvůrce 2001: Vesmírné odysey, Mechanického pomeranče, Barryho Lyndona či Osvícení), který byl do kin uveden v roce 1962. Sám Nabokov napsal k filmu scénář (a byl za něj pak nominován na Oscara), ale Kubrick ho spolu s Jamesem Harrisem dost podstatně přepracoval (v titulcích ovšem uvedeni nejsou). Hlavní role hráli James Mason (Humbert), Shelley Winters (Charlotte), Peter Sellers (Clare Quilty) a Sue Lyon (Lolita). Vzhledem k námětu to byl na svou dobu odvážný počin, i přes to, že tvůrci museli spoustu erotických motivů a scén potlačit nebo zcela vypustit. V roce 1973 Nabokov svůj původní, velmi dlouhý scénář přepracoval pro jinou filmovou verzi, ale ta nakonec nespatřila nikdy světlo světa, tedy ne podle tohoto druhého autorova scénáře, který vyšel knižně. Mezitím, v roce 1971, vznikl na motivy románu muzikál Lolita, My Love (Lolita, má láska), uvedený v premiéře ve Filadelfii a téhož roku v Bostonu, pro neúspěch však nikdy neuvedený na Broadwayi, jak bylo původně zamýšleno. Autorem libreta a textů je Alan Jay Lerner (mimo jiné spoluautor muzikálů Gigi, Camelot a My Fair Lady), hudbu složil John Barry (držitel Oscarů za hudbu k filmům Volání divočiny, Lev v zimě, Vzpomínky na Afriku a Tanec s vlky).

Annette Ferra v roli Lolity a John Neville coby Humbert Humbert v původní inscenaci muzikálu Lolita, My Love v roce 1971 (archiv OP)

Další adaptace Lolity následovaly až po Nabokovově smrti. V roce 1982 vznikla první divadelní verze, kterou napsal slavný americký dramatik Edward Albee, autor her Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Pobřeží, Křehká rovnováha či Tři velké ženy, trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny za nejlepší drama; jeho divadelní Lolita však neměla úspěch a ani kritikové ji nešetřili. O deset let později vznikla opera Rodiona Ščedrina, k níž se vrátíme níže podrobněji. V roce 1997 byla natočena druhá filmová adaptace Lolity, a to režisérem Adrianem Lynem (mimo jiné natočil trhák Osudová přitažlivost); scénář napsal Stephen Schiff, hudbu složil slavný Ennio Morricone a hlavní role hráli Jeremy Irons (Humbert), Melanie Griffith (Charlotte), Frank Langella (Quilty) a Dominique Swain (Lolita). Odvážnější a otevřenější než Kubrickův černobílý film, nová Lolita i přes proslulost románu příliš komerčně úspěšná nebyla a ani kritiky nebyly kdovíjak příznivé; především Ironsův Humbert však stojí za vidění.

V roce 1999 začal na opeře podle Lolity pracovat v Bostonu žijící skladatel John Harbison, ale kompozici po několika letech opustil, když ve městě vypukl skandál se zneužíváním dětí církevními představiteli; fragmenty z díla zahrnul do sedmiminutového orchestrálního kusu nazvaného Darkbloom: Overture for an Imagined Opera (Vivian Darkbloom, anagram jména Vladimir Nabokov, je postava z Lolity). V roce 2003 se objevily dvě divadelní adaptace, jedna byla uvedena v Londýně a napsal ji ruský režisér Viktor Sobčak, druhá v Dublinu, tu napsal Michael West. Téhož roku byla v Ženevě uvedena adaptace baletní, za níž stojí italský choreograf Davide Bombana, který použil úryvky nebo části ze skladeb Dmitrije Šostakoviče, Györgye Ligetiho, Alfreda Schnittkeho a Salvatora Sciarrina. Americký skladatel Joshua Fineberg a belgická choreografka Johanne Saunier vytvořili v roce 2009 Lolitu jako „imagined opera“: zatímco ostatní postavy mlčky tančí, Humbert vypráví svůj příběh, často zády k publiku, kdy jeho obraz vidíme v projekci na videostěně. Dílo mělo premiéru v Montclairu v New Jersey. Richard Nelson vytvořil v roce 2009 monodrama, v němž svůj příběh vypráví Humbert, zavřený ve vězení; v londýnské premiéře ho ztvárnil Brian Cox. A v roce 2013 byla na Minnesota Fringe Festival uvedena verze od skupiny Four Humors, jejíž název a dlouhý podtitul napoví vše: Four Humors Lolita: a Three-Man Show – „A one hour stage play, based on the two and a half hour movie by Stanley Kubrick, based on the 5 hour screenplay by Vladimir Nabokov, based on the 300 page novel by Vladimir Nabokov, as told by 3 idiots“.

Rodion Ščedrin (archiv OP)

Lolita operní
Autor operní Lolity, Rodion Konstantinovič Ščedrin, je nejvýznamnějším žijícím ruským skladatelem. Narodil se 16. prosince 1932 v Moskvě. Studoval na moskevské konzervatoři a díky otci se od dětství znal s Dmitrijem Šostakovičem, s nímž se stýkal až do jeho smrti. Je autorem tří symfonií, šesti klavírních koncertů a dalších pro housle, violu, violoncello či hoboj, pěti koncertů pro orchestr, smyčcových kvartetů a jiných komorních děl, písní, oratoria „28“ (1953), symfonické básně Příběh opravdového člověka (1950) a dalších, klavírních skladeb, hudby filmové i scénické a sedmi oper. Důležité místo v jeho tvorbě má také hudba baletní. Většinu baletů napsal pro svoji manželku, světově proslulou ruskou primabalerínu Maju Pliseckou (1925–2015), s níž se oženil v roce 1958. První balet, pohádkový Koníček Hrbáček, byl uveden ve Velkém divadle v Moskvě v roce 1960. Pak následovaly čtyři balety pro Pliseckou podle známých předloh: Carmen Suite podle Georgese Bizeta s upravenými melodiemi z jeho opery Carmen (premiéra ve Velkém divadle 1967), Anna Karenina podle románu L. N. Tolstého (Velké divadlo, 1972), Racek podle hry A. P. Čechova (Velké divadlo, 1980) a Dáma s psíčkem podle Čechovovy známé povídky (Velké divadlo, 1985).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na