Giselle Akrama Khana – syrovější než obvykle

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Romantický balet Giselle je jedním z nejstarších neustále předávaných příběhů tanečního světa. Uměleckých přístupů bylo k látce zaujato od premiéry v roce 1841 mnoho, jednu z posledních kapitol do monografie baletu přidal v roce 2016 Akram Khan, jehož s nabídkou oslovila umělecká ředitelka English National Ballet Tamara Rojo, díky čemuž vznikla jedna z nejmimořádnějších baletních inscenací 21. století, ověnčená jak mnohými odbornými cenami, tak nadšenou přízní kritiky a diváků. I proto se Khanova Giselle letos na podzim opět vrátila na prkna londýnského Sadler's Wells.
Giselle, ENB – Alina Cojocaru (foto L. Liotardo)

Giselle je nejen jedním z nejstarších baletů, ale rovněž patří mezi ty nejoblíbenější. Na jedné straně se udržuje její romantická až postromantická podoba – většina dnes tzv. tradičních inscenací se odvolává jak na původní verzi Jeana Coralliho a Julese Perrota, tak na choreografie Maria Petipy (1884, 1887, 1899 a 1903), na straně druhé jsou zde originální zpracování, která původní příběh nahlížejí z různých nových perspektiv – Mats Ek (1982) umístil druhé jednání do léčebny pro duševně nemocné, Radu Poklitaru (2016) do nevěstince, Frederic Franklin (1884) nechal příběh odehrávat v Louisianě v období před americkou občanskou válkou, Derek Dean (1994) naopak v Rakousku během 1. světové války, Boris Eifman ve své Rudé Giselle (1997) propojil příběh s životními osudy tanečnice a jedné z nejslavnějších představitelek role v 1. polovině 20. století Olgy Spesivcevy, Michael Keegan-Dolan (2003) pak například udělal z Alberta bisexuálního učitele tance podvádějícího Giselle s řezníkovým synem…

Khan příběh umístil do nehostinného světa rozdělené společnosti odvrhnutých zaměstnanců (tzv. Outcasts) zavřené textilní továrny a jejich nadřízených (tzv. Landlords) v blíže nespecifikované době či lokalitě. (Jako jeden z inspiračních zdrojů je nicméně zmíněna situace průmyslového Manchesteru na přelomu 19. a 20. století, osobnějšího rozměru celý výběr dosahuje, uvědomíme-li si Khanovy kořeny v indické Bangladéši, kde nyní sídlí řada center globální textilní produkce, o jejichž podmínkách si zřejmě nikdo nedělá velkých iluzí.) Posun do jiného času a prostoru však není pro inscenaci tím nejsignifikantnějším. Co ji vyčleňuje, je hloubka, do níž se choreograf v postavách a skrze ně v příběhu pouští. A nutno dodat, že poučeně a se znalostmi historie, pramenů a původních intencí snad většími než řada takřečených tradičních verzí, díky čemuž se jeho Giselle dotýká původního originálu v lecčem věrněji, a zejména s pochopením samotného jádra. Jako autor do té doby nepoznamenaný odkazem klasického baletu přišel Khan k námětu sice nepopsaný z hodin dějin tance, ale současně nezatížený inscenačními nánosy, které logicky na kostře příběhu za více než 170 let ulpěly. Mohl se tedy ponořit do dostupných materiálů bez nutnosti bourat především sám v sobě zažité představy, či domnělá dogmata, a získané poznatky po svém svobodě interpretovat.

Giselle, ENB (foto Laurent Liotardo)

Kromě studia dobové společnosti a kontextu, v níž původní romantický balet vznikl, měl k dispozici i rozsáhlý fond materiálů, s nímž pracovala v 70. letech 20. století choreografka Mary Skeaping, když vytvořila svou Giselle ve snaze se co nejvíce přiblížit originálu Coralliho, Perrota i Adolfa Adama, a jejíž verzi má English National Ballet rovněž v repertoáru. V Khanově zpracování tak můžeme jednak vidět přímé odkazy na známou choreografickou, či prostorovou strukturu (točící se kříž sborových tanečníků v prvním jednání, diagonály a kanonický pohyb vil v nich, či postup napříč scénou v arabeskách ve druhém jednání) a jednak rozehrávané i zdánlivé maličkosti zmiňované původním libretem (např. Albertovo vědomé rozhodnutí a ochota ve druhém aktu zemřít), či nenápadné pomrkávání k polozapomenutým momentům (rozpoznání Bathildy jako urozené dámy ze snu o Albertovi, který se Giselle zdál), o nichž je možné se dočíst třeba v recenzích, či pamětech Théophila Gautiera, tvůrce myšlenky a spoluautora libreta. Současně by ale bylo chybou se domnívat, že je Khan svázán historickými fakty, chci na jeho přístupu pouze demonstrovat platnost a užitečnost původních pramenů i v případě, že se jako autor ani v nejmenším nesnažíte o věrnou rekonstrukci. Možná právě naopak – toužím-li se svým osobitým pohledem vymezit, musím vědět, proti čemu konkrétně (a ideálně rovněž proč). A musím to vědět zatraceně dobře, jinak velice snadno hrozí, že namísto jedinečného, svébytného názoru vytvořím jedinečný možná, ale blábol.

Hudební variace na Adamovo téma

To však není případ Khanova zpracování, jakož ani nové hudební partitury Vincenza Lamagny. Ten složil nekompromisně drásavou, emotivní hudební složku plnou ostrých, hlubokých smyčců (úvodní kontrabasy se skoro doslova zařezávají až do masa), dunivých dechů otřásajících celým tělem a neutuchajících rytmických perkusí, které doprovázejí stejně dobře nespoutaně bezstarostný tanec odvrženců v úvodu, jako scénu Hilarionovy smrti ve druhém dějství. Během ní jejich pravidelný tep navozuje neúprosně ubíhající čas mladíkova života, jenž ve výsledku bere dech (nebo vám ho lépe řečeno nedovolí od prvních taktů pořádně nabrat). S hudbou, která se z orchestřiště a přidaných reproduktorů občas valí jako nezastavitelné stádo zdivočelých býků na koridě, kontrastují vteřiny naprostého ticha, během nichž se často odehrávají nejzlomovější z okamžiků, jejichž brutalita je koncentrovanou pozorností ještě znásobena. Z Lamagnovy originální kompozice pak v nejrůznějších reminiscencích, variacích, permutacích, parafrázích a krátkých citacích vystupují původní motivy partitury Adolpha Charlese Adama, které vyvolají z podvědomí pocit povědomého, aby ho v následující vteřině rozbily a vydráždily novou harmonií, znásobenou repeticí, či propletením s nečekanou frází. Hudba doprovázející zjevení Myrthy, která za sebou po zemi táhne mrtvou Giselle, ve druhém jednání zní, jako by se roztékal zapálený magnetofonový pásek, aby se z oné disonance najednou vynořily krystalicky čisté Adamovy smyčce doplněné po pár taktech pokoutně vtíravým temným rytmem bicích nástrojů.

Giselle, ENB (foto Laurent Liotardo)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na