KoresponDance 2022 (1): Tanec na místech, kde ho nečekáte

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Festival KoresponDance už po desáté přivítal publikum ve Žďáru nad Sázavou a přilehlém zámeckém komplexu. Tančí se v ulicích, na nádvořích, ve veřejném prostoru a v sálech, i na neobvyklých místech, kam většinou za performing arts nemíříme, přesně v duchu prvního festivalového dne, který proběhl už v Praze. Pojďte se s námi ponořit do festivalového dění.

Festival KoresponDance 2022, Bollwerk – Downhill (foto Dragan Dragin)

Festivalový program odstartoval už ve čtvrtek intervencemi ve veřejném prostoru města Žďár, jímavým koncertem vážné hudby a také promítáním výběru filmů z žánru dance for camera, které se v minulých letech objevily na Festivalu tanečních filmů. Projekt BeInternational přinesl tanec a pohybové divadlo do ulic města. Jde o sérii krátkých site-specific vystoupení, která vznikla pod mentorským vedením choreografa a teoretika Jeana Gaudina. Projektu se účastní šest italských a dva čeští studenti tance, z nichž každý si vyzkoušel tvorbu performance/pohybové instalace, a každá část programu má jinou podobu. Studenti se učí pracovat s prostorem a reagovat na jeho možnosti i omezení, ať už architektonické či sociální, a v průběhu dne také zjistí nejen, kde, ale také v kterou dobu je větší příležitost oslovit publikum sestávající spíše z náhodných kolemjdoucích než z návštěvníků festivalu, kteří by na vystoupení přišli cíleně.

Festival KoresponDance 2022, první festivalový večer, Marie Kinsky vítá hosty (foto Dragan Dragin)

Ve čtvrtek zabodoval především prostor náměstí Republiky, kde se v první fázi představení přidala i velká skupina mládeže, zřejmě skautů, a i pokračování o hodinu později získalo zaslouženou pozornost. Tanečníci se zmocnili prostoru s jemností, jako kdyby byli odjakživa jeho součástí. Na nádraží rozehráli bezmála grotesku, v jejímž centru bylo zběsilé stíhání spojů, zbrklé přesuny zavazadel i bezmocné civění na signalizaci příjezdů a odjezdů, tedy situace, s nimiž se kdekdo dokáže snadno ztotožnit. Zde si performeři brali prostor zcela nesmlouvavě a sebevědomě za svůj. Kontrastem bylo křehké taneční sólo na ochozu kostelní věže i performance s lany u místní fary, která končila s prvními kapkami čtvrtečního deště.

Festival KoresponDance 2022, recitál Ekateriny Levental (foto Dragan Dragin)

Na zámku patřil první večer benefičnímu koncertu mezzosopranistky a harfistky Ekateriny Levental. Koncert pod širým nebem, jemuž předcházela degustace ukrajinské kuchyně z rukou žen, které ve Žďáru našly útočiště na útěku před válkou, dodalo akci atmosféru přátelskou i pohnutou. První polovina koncertu se mohla odehrát pod širým nebem, tak trochu ve stylu zámecké slavnosti. Diváci se ponořili do písní i árií, do textů slovanských, ale také do árií z francouzské opery nebo klavírních skladeb Franze Liszta upravených pro harfu. Večer narušil příchod bouře, která všechny účastníky přiměla k ústupu do vnitřních prostor, kde hudební produkci vystřídalo avizované pásmo kurátorského výběru Festivalu tanečních filmů.

Německý Salidas se nesl v rytmu flamenca industriálním vizuálu, mikropříběh o duši a těle, jako pohřební rituál, ale bez truchlení, zasazený do prostředí zdymadla, v němž podpatky tanečnice rozhýbávají soukolí strojů a masivy oceli oddělují světy jako neproniknutelná clona. Obsahuje vše, rytmus, emoce, komunikaci beze slov, vášeň i smíření, ležící figura před vodní plochou připomíná křesťanskou pietu i pohanský obřad… Česká miniatura Veroniky Vaculíkové Cycles, která vznikla před několika lety při workshopu s Davidem Hintonem, evokuje líhnutí hmyzu, jen za pomoci jednoduché rekvizity a oka kamery, které se soustředí na detaily pohybů, imitujících tření křídel a kmitání končetin, mikropříběh rámuje prostředí knihovny kontrastující se zranitelnou postavou. Oceňovaný španělský taneční film Timecode (rež. Juanjo Giménez) odhaluje tajemství taneční vášně propukající v neromantickém prostředí, je vzkazem, že pohyb, svobodná energie, umění a tanec si najdou cestu všude. V roce 2017 jsme o uvedení na Festivalu tanečních filmů napsali: „A Timecode jako skvělá prvotina, která atakuje stereotypy, aneb tanec si najde každého, komu je souzen, i kdyby to měl být pár hlídačů podzemních garáží, kteří se sice potkávají jen při výměně služeb, ale tancem si řeknou všechno podstatné. Režisér snímku pracoval v době natáčení jako programátor, autor scénáře jako učitel hudební výchovy na střední škole a editor prodával v McDonaldu.“ FTF 2017 si můžete oživit ve vzpomínkách ZDE.

Švýcarskému filmu Downriver, jehož interpretační tým je každý den osobně součástí festivalu a tančí pod širým nebem, vévodil pohyb v živlech. Přeměňuje fyzicky taneční pohyb do souznění s plynulou energií vodního toku, spojení se zemí a její skrytou a nemanifestovanou silou tepající pod zeleným povrchem a interakci tanečníků s kamennými zdmi a ulicemi města, kde kulminují rytmické až frenetické pohyby, performeři na sebe narážejí v nervózní atmosféře stísněného prostoru, slunce žhne a kolemjdoucí procházejí soustředění na svá vlastní dramata. Louka je uzemňující a voda je energizující živel, který pochopitelně svádí oko kamery k variaci na prerafaelickou Ofélii tisíckrát jinak. Film má velmi dobrou kameru, která nezpůsobuje závrať zbytečným švenkováním, ale sleduje klíčové okamžiky pohybu, individuálního výrazu a interakce tanečníků.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments