Kožená a Villazón v berlínské Juliettě. Martinů i další v Operním kukátku

Magdalena Kožená a Rolando Villazón v Juliette Bohuslava Martinů
Premiéroví diváci (včetně standing ovations) i první kritiky vyjadřují nadšení nad výkony hlavních představitelů i nad dílem samotným – Juliette Bohuslava Martinů je poprvé inscenována berlínskou Staatsoper (v budově Schiller Theater).

Prvotřídní je i inscenační tým. Za dirigentským pultem stál při premiéře 28. května 2016 Daniel Barenboim, který poprvé diriguje operu Bohuslava Martinů. Režisérem představení je Claus Guth, který redukoval scénografii na nejnutnější vybavení, aby mohl rozehrát hlavní téma opery – paměť a touha po vzpomínkách. Inscenace si klade základní otázku: Existuje skutečně dívka Juliette? Režisér trochu jako v detektivce postaví na počátku představení Michela se zkrvavenýma rukama a pistolí na jeviště. Netrpí hlavní hrdina amnézií nebo jen chorobnými představami? Režisér se ale ve svém výkladu nevyhýbá ani humoru a doteku absurdna. V redukované a symbolické rovině se nese scénografie Alfreda Petera. Opera je hrána ve francouzštině. Tenorista Rolando Villazón sklidil velký úspěch u publika a také několik drobných výtek u kritiků kvůli malé srozumitelnosti jeho francouzštiny a silového tvoření vyšších tónů ve třetím aktu. Hvězdou inscenace se ale stala česká zpěvačka Magdalena Kožená, která svým měkkým a světlým mezzosopránem vytváří tajemnou dívku.

Kožená si roli již vyzkoušela na koncertě (i ve spojené nahrávce), když z opery Juliette interpretovala tři fragmenty. Kritici srovnávají charakter role s jinou postavou, se kterou se naše zpěvačka proslavila – Debussyho Melisandou. Mezi ostatními představiteli, kteří podle skladatelových intencí ztvárňují většinou více menších a epizodních rolí, zaujme například známý americký tenorista Richard Croft v trojroli (Komisař, Pošťák a Úředník). Po premiéře následuje do konce sezony ještě šest repríz (2., 5., 7., 10., 14. a 18. červen 2016).

Zábavné zlozvyky politiků v Italce v Alžíru
Poněkud politicky nekorektní se zdá nová inscenace Rossiniho opery L’Italiana in Algeri (Italka v Alžíru) ve francouzském Toulouse (Théâtre du Capitole), která pobavila publikum i evropské kritiky. Režisérkou inscenace je Laura Scozzi, dlouholetá choreografka spolupracující především s režisérem Larentem Pellym, která je od roku 2008 činná také jako samostatná operní režisérka, a to především v Norimberku. Ve své komediální režii si vzala na mušku zvyky bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho, jeho slabost pro mladé dívky i hromadný sex (bunga-bunga party). Režisérka inscenuje médii popisované „slabůstky“ jako striptýz mladých dívek v kostýmů nevěst, jeptišek nebo zdravotních sestřiček, které byly provozovány na Berlusconiho soukromých večírcích, ale v inscenaci jde ještě mnohem dál. Přenáší děj z afrického pobřeží do Itálie, kde rezolutně vládne Mustafa Bey (Pietro Spagnoli) s maskou mladšího Silvia Berlusconiho. Titulní Italkou Isabellou, hledající sebe sama, je Marianna Pizzolato, která roli zpívala již na několika světových scénách. Už jen její kostým dominy s kočičí maskou budí salvy smíchu u diváků.

Rossiniovský specialista, tenorista Maxim Mironov, zpívá Lindora. Hudební nastudování je dílem jiného odborníka na Rossiniho interpretaci – dirigenta Antonina Foglianiho, který je několik posledních let svázán s rossiniovským festivalem v Bad Wildbad, předtím se prosadil i na skladatelově festivalu v Pesaru.

Skvělé obsazení Reimannova Leara v Paříži
Soubor pěveckých hvězd se podařilo soustředit při pařížské inscenaci shakespearovské opery Lear v Paříži. Opera byla napsána na německý překlad slavné hry Williama Shakespeara a titulní role byla napsána pro barytonistu Dietricha Fischera-Dieskaua, který krále propadajícího bezmocnosti a šílenství skvěle ztělesnil již v památné světové premiéře roku 1978 v Mnichově. Dvoudílná opera se zařadila k nejúspěšnějším německým a současným dílům na operním jevišti vůbec. V současné inscenaci v pařížské metropoli nešťastného krále ztvárňuje jiný skvělý barytonista – Bo Skovhus, který zpíval tuto roli i v úspěšné inscenaci v Hamburku v hudebním nastudování Simone Young (2012, dílo se vrátilo v dalších reprízách v roce 2014). Bo Skovhus nevytváří tuto roli jako starce, ale jako muže středního věku, u něhož skryté sebedestrukční sklony vedou k následnému zhroucení jeho převážně již nefunkční rodiny.

Dirigent pařížské inscenace Fabio Luisi dokázal získat pro tři královské dcery Ricardu Merbeth (Goneril), Eriku Sunnegårdh (Regan) a pro čistou a nezištnou Cordelii Annette Dasch. Zajímavostí je, že skladatel naplánoval všechny tři ženské role pro soprán, ale pro rozdílné hlasové typy. Režie bouřliváka současné operní režie, Španěla Calixta Bieita, se tentokrát obešla bez zbytečných excesů. Dílo umělec inscenoval jako záznam tragického rozpadu rodiny. Děj umístil do současnosti, do prostředí bohatých průmyslníků s civilním kostýmem, který ještě umocňuje myšlenkový přesah díla do současného myšlení a celkové krize rodiny. Jde o další inscenaci, která se důmyslným dramaturgickým výběrem a kvalitou stala jedním z vrcholů letošních shakespearovských oslav.

Polozapomenutý Oedipe George Enesca triumfuje v Covent Garden
Jediná opera rumunského skladatele George Enesca Oedipe (Oidipus) zůstává v povědomí odborné i divácké veřejnosti jako základní operní dílo rumunské hudby.

Samotné dílo, které vzniklo v době skladatelova meziválečného pobytu v Paříži, ale zná málokdo. Příležitostně se objeví na některém operním nebo festivalovém jevišti v Evropě, ale nikdy se nestalo trvalou součástí repertoáru. Samozřejmě kromě rumunských operních scén, zejména v Bukurešti, kde patří ke kmenovému repertoáru. Námětově má dílo silnou konkurenci ve Stravinského Oedipovi Rexovi, který vznikl o dekádu dříve. Obě dvě práce vychází z proudu meziválečného neoklasicismu a zpřístupňují klasickou látku pohledem současníka. Ve Stravinského kratším díle to byl kongeniální libretista Jean Cocteau a v Enescově opeře pak Edmond Fleg (1874–1963), francouzský židovský literát a filozof. Ten propojil v libretu motivy z obou Sofoklových her (Oedipus Tyrannus a Oedipus at Colonus) v divadelně působivý celek s četnými filosofujícími přesahy. Jeho libreto kvalitou jednoznačně převyšuje běžnou libretistickou produkci. Bohužel i díky jeho původu opera neměla při uvádění zrovna na růžích ustláno. Stejně jako jiné jeho libretistická spolupráce s Ernstem Blochem na shakespearovské opeře Macbeth byl jejich výsledek hodnocen uměleckými superlativy, ale dílo neproniklo mezi širší veřejnost.

Antická tragédie teď byla v Covent Garden uvedena v režijním pojetí Àlexe Ollé a Valentiny Carrasco, dvou ze šesti uměleckých šéfů souboru La Fura dels Baus, vzniklého v Barceloně již roku 1979. Vedle řady činoherních operních inscenací, ale i projektů pouličního divadla a filmu, se sdružení proslavilo i režií zahajovací ceremoniálu na barcelonských olympijských hrách (1992). Nadčasový příběh přenášejí inscenátoři do současnosti do militarizované společnosti (výprava Alfons Flores), trýzněné dlouhodobým válečným konfliktem. Válka tak graduje vykořenění hlavních postav. Hlavní postavu ztvárňuje dánský barytonista Johan Reuter, kterého známe jako znamenitého Dr. Schöna z přenosu Bergovy Lulu z Met. V roli exceluje pěvecky i herecky. Jeho matku/manželku pak ztvárňuje velká osobnost současné anglické opery – mezzosopranistka Sarah Connolly. V krátké, ale zásadní roli Sfingy se objevuje Marie-Nicole Lemieux, kanadská altistka mimořádných schopností. Režiséři doplnili operní zpěváky také četnými mimy, kteří doprovázejí celou jevištní akci. Mimořádné je i hudební nastudování dirigenta Lea Hussaina, který rozehrává partituru do velmi precizního zvuku i monumentality. Domácí a zahraniční kritika se shoduje v konstatování, že jde o jeden z vrcholů letošní končící londýnské operní sezony. Po premiéře (23. května 2016) následuje pouze pět repríz do konce sezony.

Nadja Michael ohlašuje svoji první Straussovu Elektru
Jedna z nejlepších zpívajících hereček současnosti, skvělá německá pěvkyně Nadja Michael, ohlásila svou první Straussovu Elektru v neapolském Teatro di San Carlo v dubnu 2017. Jak bývá u této pěvkyně zvykem, opatrnost není součástí jejího výběru rolí. Se straussovským repertoárem má sice zkušenosti, její Salome patří k neobdivovanějším výkonům současné opery.

Ale rovnou Elektra… Většina pěvkyň by si raději nejprve vyzkoušela půdu jako Chrysothemis. Neapolské divadlo s necelými čtrnácti sty sedadly není rozhodně malou operní scénou, a navíc podle plánu má Michael zpívat čtyři představení v sedmi dnech (9., 11., 13. a 15. duben 2017). Partnery jí budou zkušení pěvci: Manuela Uhl (Chrysothemis), altistka Renée Morloc (Klytämnestra) a Alexander Vinogradov jako Orest. Nejedná se o novou inscenaci, ale o obnovené nastudování velmi úspěšného představení režiséra Klause Michaela Grübera (1941– 2008) z roku 2004, které vzniklo v těsné spolupráci s výtvarníkem Anselmem Kieferem. Dirigentem nové série bude Slovák Juraj Valčuha, umělec dlouhodobě profesně spjatý s Itálií. Je škoda, že představitelské umění Nadji Michael je vlastně dílem divadelního okamžiku, žádný záznam nedokáže dokonale zachytit intenzitu jejího prožitku a spojení hereckých a pěveckých prostředků. Hlas sám o sobě není výjimečný, proto ji také nabídky gramofonových firem z valné většiny míjejí, a obrazové záznamy jsou jen zploštělým obrazem přeneseného média.

Unikátní Prodaná nevěsta na ČT art
Na sobotní večer (28. května 2016, 21.20) zařadila tato stanice unikátní, historicky první televizní inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty z roku 1962. Nahrávka vznikla za spolupráce Orchestru a Sboru Národního divadla v Praze pod taktovkou Zdeňka Chalabaly. Černobílá inscenace dokumentuje řadu pěveckých výkonů ze zlaté poválečné generace Národního divadla. V hlavních rolích vystupují Ivo Žídek (Jeník) a Drahomíra Tikalová (Mařenka), v dalších pak Eduard Haken, Oldřich Kovář, Karel Kalaš, Jaroslava Dobrá, Jarmila Pechová a Jiří Joran.

I když technická kvalita snímku (především obrazu) je narušena, jde o nesmírně cenný dokument inscenačního stylu operních děl na televizní obrazovce. Režii vedl tehdy přední specialista na převod hudebně-dramatických děl do nového média Václav Kašlík, muž mnoha profesí. Kameramanem snímku pak byl Jindřich Novotný. Podle uznávaného encyklopedického přehledu Oper im Fernsehen (Opera v televizi), se první scéna z Prodané nevěsty na televizní obrazovce objevila již v roce 1950, hodinový výběr scén pak na britské stanici BBC roku 1955. V roce 1957 vysílala stanice přenos této Smetanovy opery z Komické opery v Berlíně a šlo o slavnou inscenaci Waltera Felsensteina. V následujícím roce vznikla televizní studiová verze díky stanici NDR, ve které jsou party rozděleny mezi zpěváky a herce, a roku 1960 vznikla zkrácená verze na stanici ABC. Kašlíkova inscenace je ovšem první v českém jazyce a také dobově nejúplnější.

Součástí televizních oslav sto padesátého výročí premiéry Smetanovy komické opery bylo i nedělní zařazení (29. května 2016, 21.15, 138 minut) dnes již klasické televizní inscenace Prodané nevěsty v režii Františka Filipa (též autor scénáře) z roku 1981.

Protagonisty inscenace jsou Gabriela Beňačková (Mařenka) a Peter Dvorský (Jeník), v roli Kecala je zachycena jedinečná kreace Richarda Nováka. Dále vystupují Miroslav Kopp, Marie Mrázová, Jindřich Jindrák, Marie Veselá, Jaroslav Horáček, Jana Jonášová, Alfréd Hampel a další. Hudební nastudování (opět soubory Národního divadla) řídil Zdeněk Košler. Výtvarné obrazy (za vydatné pomoci kamery Ilja Bojanovského) kodifikovaly podobu Prodané nevěsty u několika generací i neoperních diváků u televizních obrazovek.

Na výroční den premiéry (30. května 2016, 20.20) připadla repríza záznamu současné inscenace opery, vzniklá pod vedením Jany Kališové a v hudebním nastudování Olivera Dohnányiho. Inscenace byla uvedena při příležitosti otevření Nového divadla v Plzni (2014, naše recenze najdete zde a zde) a vyvolala i určitou diskuzi mezi diváky. Představení vévodí procítěný výkon sopranistky Ivany Veberové v roli Mařenky (Cena Thálie za ženský operní výkon). Partnery jí jsou Aleš Briscein (Jeník) a Jan Šťáva (Kecal).