Křehké taneční premiéry ve Studiu ALTA

Studio ALTA jako prostor pro premiéry tanečních souborů i nezávislých projektů zásobuje publikum mnoha novinkami. Z poslední doby se právě objevují spíš tvůrci, kteří sami za sebe přicházejí s tématy před diváky, oslovují je osobními příběhy a výpověďmi. S takovými přišli v poslední době Cécile da Costa a Tomáš Janypka se Sabinou Bočkovou.

Neviditelná žena
Roselyne si přeje být neviditelná. Chodí skrytá za květináčem s pokojovou rostlinou, aby nikdo neviděl její tvář, ztrácí identitu životem pro ostatní a jednoho dne se ze života ztratí, aniž si toho kdokoli povšimne. Alespoň tak působila postava sóla tanečnice a choreografky Cécile da Costa, když bylo možné vidět work in progress jejího díla. Na premiéře se už konkrétní příběh jedné ženy rozvolnil do obecnějšího charakteru, s nímž se může ztotožnit mnohem více diváků. Nová Roselyne nepůsobí jako služebná duše, která zapomněla na sebe v zápalu starosti a péče o ostatní (jakkoli i to je důležité společenské téma), ale jako bytost toužící po přirozenosti, jen už zapomněla, jak vypadá a chutná.

Performerka je v zákrytu zelených listů ztělesněním křehkosti. Je štíhlá jako ony, její chůze vratká jako kořenáč s vyschlou hlínou bez živin, ale je přitom houževnatá jako kořeny nezničitelné rostliny. Svou performanci rámuje zpěvem i slovy, tóny a rytmus francouzské písně přerušuje neklidná a roztržitá samomluva, kácí se jazyk i postava. Žena, která samu sebe podkopává, žena, která sama na sebe líčí past z nesplnitelných nároků, není to povědomé?

Etudy na gauči, jediné další rekvizitě na stabilně osvětlené scéně, jsou mírně groteskní. Performerka se snaží se zoufalou úzkostlivostí udržet v dokonalém pořádku sebe i své okolí, ovšem mimoděčnému destruktivnímu jednání, které je její druhou přirozeností, nezabrání. Někdy se perfekcionismus skrývá jen v nepatrném gestu. Větší síla v ní se stále dere na povrch, uvrhuje její tělo do nepředvídatelných poloh, póz, tiků a křečí, jsou to pozice až akrobatické. Květinovou „masku“ někdy nahradí rozpuštěné vlasy, identita ženy dál zůstává skryta za touto clonou i za jejími slovy (monolog pronáší anglicky).

Slovu dává stejný prostor a význam jako pohybu, koexistují v jednom společném proudu, v jedné společné metafoře. Perfekcionismus, pocity viny, na jejichž příčinu se už zapomnělo, strach a snaha zavděčit se, zavděčit se tak, že se člověk dobrovolně stává někým jiným, než je, a jeho tělo i mysl se pak stávají kolbištěm dvou proti sobě bojujících stran. Jak ovšem přebít bojovníka, který je mou vlastní součástí? To je častá otázka dneška. Roselyne je žena, ale tato postava koncentruje pocity, které se nevyhýbají ani jednomu pohlaví. Všichni nosíme nějaké masky, jen nebývají tak nápadné a není tak fyzicky nepohodlné držet si je stále před obličejem, o to snadnější je si na ně zvyknout.

Performance Cécile da Costa je subtilním dílkem, které sice neatakuje krutostí nebo vypjatými emocemi, jako tomu bylo v jejím Vypravěči, přesto je svým vnitřním napětím působivé. Humor je přitažlivá součást jakéhokoli představení a divák se nechá vtáhnout do performance snáz, aniž by si to uvědomoval. Tančící pokojová květina hned tak z paměti nevymizí, fyzický výkon tanečnice také ne, neboť ve zdánlivé jednoduchosti je náročný už jen na koordinaci a spojení pohybového i verbálního projevu. Neburcuje však, námět k zamyšlení je jemně nabízen.

Povídání o ztrátách
Do niterné výpovědi o prázdném místě jsme se mohli ponořit v projektu Tomáše Janypky song lines. Nikdy není snadné s takovým tématem předstupovat veřejně před publikum, byť se jedná o ztrátu, na niž vědomá mysl už „zapomněla“, protože emocionální otisk každé takové události zůstává trvalý. Celý název představení zní song lines: expedice 97/18 a naznačuje dva mezníky – 1997 je rokem úmrtí blízké osoby, 2018 rokem tvorby a setkání performera s tanečnicí Sabinou Bočkovou, s níž dotvořil ke své vlastní jevištní akci společný duet.

V projektu se opět mísí slovo, pohyb, zpěv jako rovnocenné složky. Tomáš Janypka vhled do svého nitra začíná monologem, útržky vzpomínek na dětství a ztrátu, asociacemi s ní. Postupně reaguje na pocity a vzpomínky i jeho tělo, vychyluje se z osy jako pod tlakem vzpomínek, v trajektorii, kterou určuje tok emocí, prostorem, na zem, v dialogu slova a pocitu s fyzickou podstatou bytosti.

Citovost představení není atakující, není to ani pouhá osobní zpráva o osobní ztrátě, snaha zaujmout a už vůbec ne vzbudit lítost. Performer se s publikem dělí o analýzu stavu svého fyzického a emocionálního těla, s odstupem a téměř vědecky, i s humorem, který se v životě vždy vydere na povrch jako vděčný pomocník. Hudební složka je optimistická, američtí písničkáři, folk. Skladby bohužel nejsou uvedeny v programu, a tak se projevuje efekt, kdy všechny složky fungují jako sjednocený celek, až ztratíte schopnost je rozlišit a zafixovat si je samostatně.

V okamžiku, kdy se performance stává duetem, přichází také více prostoru pro otázky. Je tanečnice zosobněním ztracené blízké osoby a doplňuje nyní neúplný prostor, který zůstal po předčasném odtržení? Je taková náhrada plnohodnotná? A nutná? A potřebná? Duet se rozvíjí v doslova krásném partneringu, v citlivých dotecích a přelévání energie dvou těl, která se dotýkají bez konotace sexuálního vztahu. Vzniká metafora společné cesty, vzájemné opory, a to doslovné i v práci s těžištěm a pohybem po zemi. Samozřejmě by bylo možné v duetu hledat i motiv závislosti a jejího uspokojování, ale podstatou hmotného vesmíru je harmonie a celistvost, a tato přirozenost přeci závislostí není. V duetu nečtu toxickou situaci, ale ryzí vzájemnost, princip doplnění a sjednocení.

Scéna je dlouhou dobu nasvícena jednotným vše odhalujícím světlem, ale s duetem přichází i zde větší proměna, v nastalém přítmí se na zadní stěně prostoru zračí jen jejich obrysy a stíny, v mírném šeru vyniká intimita kontaktního tance, světlo v teplých barvách evokujících oheň nebo zapadající slunce jen podtrhuje pozitivní vyznění performance. Duet je plynulý a dynamika pohybu neproměnlivá, světelné změny jsou stejně tak plynulé a přirozené. Performeři se odlučují, ale bez zaváhání, konfliktu, v meditativní atmosféře smíření.

Poslední otázku pak vzbuzuje ukončení choreografie zpěvem, ale zpěvem ztíženým, protože performeři nemohou dýchat nosem. Melodie jejich zpěvu je monotónní jako mantra a postupně stoupají v intervalech do stále větší výšky. Odvolávají se tematicky na australské aborigince, respektive spisovatele Bruce Chatwina, který v 80. letech publikoval knihu Songlines o jejich mytologické představě, že svět vznikl skrze písně a zpěv, že zpívané se zhmotňuje v realitu, kterou pak je možno prožívat. Můžeme si vyzpívat lepší svět, lepší cestu dalším životem, pro sebe a možná i pro ostatní? Náznak tématu cesty jsme už viděli v jednom z výstupů Sabiny a její ruky jako odpojené součásti, která hledá cestu sama k sobě. I takové momenty je možné v představení vysledovat, i když se domnívám, že jedno základní téma performance stačí a že zpěv jako bájný tvůrčí princip evoluce či výstavby reality by vydal na úplně samostatný projekt.

 

Roselyne:
Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa
Účinkuje: Cécile Da Costa
Režijní spolupráce: Dominika Špalková
Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská
Light design: Jiří Šmirk
Premiéra: 29. 10. 2019

song lines: expedice 97/18
Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)
Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)
Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)
Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)
Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)
Výroba kostýmu: Eva Judová
Premiéra: 21. 10. 2019
Psáno z reprízy: 5. 11. 2019