La Mar, duet o lásce, která svazuje

Současný tanec a příběh, to je v dnešní době vlastně extrémní spojení. Vyprávění a souvislému ději se choreografové spíše vyhýbají, snad teče někde pod povrchem jako inspirace, ale navenek se vyjevují jen jednotlivé situace, emoce, zpovědi z vnitřních běsů a traumat, útržky vzpomínek, prožitků, rituály, mnohoznačnost možností čtení a výkladu každého pohybu. Byli jsme svědky zbožštění neurčitosti a lineární dějová taneční inscenace, vyprávěná tvaroslovím současného tance je řídký jev.

Je to dvousečná zbraň, ale může být samozřejmě použita ve prospěch tance. V La Mar najde pevnou půdu pod nohama divák, který nemá valného zájmu o surrealistickou roztěkanost motivací tvůrců, kteří „zkoumají“ téma svého zájmu jako výjevy pouze tady a teď (jinou otázkou je, zda je přínosné divákovi v očekávání lineárního děje ustupovat, když se současné taneční umění tak překotně rozvinulo a měl by být veden k pochopení těchto změn). Dějovost zahrnuje uvažování o minulosti, přítomnosti a budoucnosti zhuštěné na malou plochu, apriorní nejednotu času a prostoru. Současný tanec nás většinou naopak vede k napojení a prožití něčeho, co z interpreta vyvěrá pouze v přítomném okamžiku a bez nutnosti zahrnout v myšlenkách vývoj děje a vztahů v čase. Odvykáme sledování příběhu, který se odehrává mimo průsečík souřadnic. Existují výjimky, třeba několik sociálně kritických kusů od Farmy v jeskyni. Někdy se vzpomíná retrospektivně, ale vypravěč či vypravěčka jsou s námi na scéně a stojí už mimo děj, o němž mluví, opět tady a teď, v nové situaci, komentují svou minulost.

Hlavní pastí při využití dějové linky je samozřejmě popisnost, což se ale v metaforické choreografii o ženě vystoupivší z hlubin na pevninu, nestalo. Jednotlivé scény na sebe navazují volně, naopak možná až příliš volně a někdy s nejasnými příchody a odchody tanečníků ze scény. Výjevy partnerské komunikace a soužití jsou ty „současně-taneční“, které ukotvují diváka v prožitku oproštěném od uvažování nad souvislostmi. Ostatní situace osvětlují vývoj příběhu, kompozice připomíná filmový střih.

Prolog na počátku představuje oba interprety jako bytosti míjející se kolem konstrukce, která připomíná mříže, je tím naznačena prostupnost, ale současně jasné dělení dvou světů. Dvě strouhy napuštěné vodou skutečně znamenají vodní hladinu, vnášejí také téma živlu, o němž choreografie vypovídá, nestálého, neuchopitelného, proměnlivého živlu, který nelze ovládnout. Není zatěžko postřehnout lákající ruku ženy, která krouží kolem tanečníkova obličeje a stahuje na sebe jeho pozornost, hra na svádění je někdy snadná. A žena nemusí být nadpřirozenou bytostí, aby to dokázala. Ihned vyčteme sehranost obou tanečníků, i když ještě nejsme u nejkontaktnější části choreografie, je zřejmé, že jejich napojení je hluboké až reflexivní a že bude potěšením pro diváka tuto energii sdílet.

Nechybí motivy, které upomínají na pohádku, jež je inspiračním zdrojem – nemotorná chůze po souši a její až něžná výuka či dívčina prostříhaná halenka symbolizující rybí žábry. Za zbytečné považuji třpytky a tělové líčení dívky, protože divák, který zná námět, nemůže být tak nedovtipný, aby potřeboval vysvětlovat, že není původem pozemskou bytostí. Tenká šňůrka ponořená ve vodě s největší pravděpodobností zastupuje rybářskou udici či je indexem sítě (jíž se ostatně také dočkáme).

Ústředním bodem představení je okamžik harmonického duetu za zvuku akustických kytar (většinu představení doprovází různě dynamická elektroakustická hudba), okořeněného lehkým škádlením jako dětskou hrou. Oba tanečníci jsou si skvělou oporou, reagují na dotek druhého téměř dříve, než nastane, jejich práce s těžištěm ve floor worku je přirozená a plynulá, dívka se dokonce stačí i zadívat pár divákům do očí, aniž ztrácí stoprocentní koncentraci na partnering. Přelévající se energie dvou tančících těl je působivá. V choreografii dominují také gesta, naštěstí bez nebezpečí pantomimy. Pohyb je vzdušný, lehký, nesilový. Jistá míra agrese u tanečníka v klíčovém okamžiku nastává, ale není přehnaná a vedená do krajnosti.

Rozestírání sítě a lákání dívky do ní je uvěřitelné, o něco méně už její chycení. V této části je až příliš vidět, že zapletení mezi její vlákna je jen jako a že tanečnice vyvíjí značné úsilí, aby v ní zůstala dostatečně dlouho uvězněná, zatímco její partner prodlévá trochu delší dobu u vody, jako kdyby uvažoval, zda jeho oběť může či nemůže leknout (možná kdyby byla úplně znehybněna, bylo by možné takový výjev přečíst jako paralýzu zoufalství či zklamání nad dosud skrytou povahou protějšku – jen malý nápad, jak tuto situaci trochu vyostřit). Pokud se vrátíme k původnímu příběhu, nenacházíme zde motiv zrady ve smyslu nevěry, ale zrady oloupením o svobodu. Muže, který si zcela zbytečně (a ve výsledku marně) chce partnerku připoutat a přivlastnit silou a mocí, místo toho, aby se radoval ze vztahu postaveném na rovnosti a volnosti. Vyústění je tudíž nevyhnutelné.

Bohužel závěr představení oslabuje nemožnost úplného zatmění světel, ačkoli světelný designér pro inscenaci udělal maximum, ženu v bílém kostýmu vidíme odcházet dosti jasně a neuvěříme v jevištní trik zmizení (na druhou stranu, partnerky se obvykle nerozplývají jako pěna v moři, ale odcházejí zcela fyzickou cestou). Stejně tak závěr s obličejem ponořeným do vody a zoufalým lapáním ztraceného dechu je poněkud exaltovaný, ale tanečníci mohou s těmito efekty naložil volně a svou interpretaci i měnit. Nejsme zde přeci jen v baletu s předepsanými gesty a je tu prostor pro dotvoření jednotlivých situací i pro další propracování vztahu mezi oběma postavami. Fáze svádění, štěstí, manipulace, uvěznění, útěku a ztráty jsou jasně postižitelné, jsou kostrou inscenace, jež je daná, ale stále je možné pracovat s vnitřní motivací postav a naplnění situací dalšími významy. Uvažovala bych třeba o zmírnění naivity chytané ženy, které důvěřivě a bez podezření dovádí mezi oky sítě. Byla-li natolik chytrá, že dokázala svést vyhlédnutého muže, a odvážná, aby se za ním vydala do jiného světa, dala by se skutečně tak lehce oklamat? I muž může mít pro své počínání rozdílnou motivaci.

Jak říkám, je to především otázkou interpretace a objevování svého vlastního charakteru, celý příběh může ještě vyznít mnoha různými způsoby. Duet spojuje klasickou strukturu dějové inscenace s tvaroslovím současného tance, což bych zdůraznila při komunikování s divákem, protože je vhodný pro specifické publikum, které onu ukotvenost v ději a v estetice výkonu očekává či vyžaduje. Domnívám se, že divák vyhledávající palčivá témata ztvárněná bez metaforického závoje, dá přednost jinému typu představení, a je to naprosto v pořádku.

La Mar
Koncept, režie, choreografie: Dana Pala (CZ)
Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)
Scénografie, light design: Michal Hōr Horáček (CZ)
Light design: František Fabian
Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)
Hudba: Jiří Lukeš (CZ)
Hudební motivy: José Bolaňos (ES)
Produkce: Dana Pala Creativity

Psáno z představení 8. 11. 2019, Studio ALTA