Láska jako morální čistota i chtíč. Dvakrát z berlínské Deutsche Oper

Téměř vyprodané hlediště Deutsche Oper Berlin minulý víkend napjatě sledovalo poslední představení z premiérové řady opery Ericha Wolfganga Korngolda Zázrak Heliany (Das Wunder der Heliane) a obnovenou inscenaci první verze Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovny. Obojí ve velkorysém hudebním provedení a v poutavých režijních koncepcích.

Německá divadla se snaží systematicky inscenovat i zapomenutá operní díla a po loňském senzačním úspěchu koncertního provedení Korngoldovy opery Das Wunder der Heliane ve Freiburgu se nyní pro scénickou verzi rozhodla Deutsche Oper Berlin. Ohlas premiéry a repríz u diváků i kritiků ukázal, že se snad podařil opravdový jevištní zázrak. O historii díla jsme přinesli podrobnou zprávu v souvislosti s freiburgským provedením (článek zde).

Heliana byla v dramaturgickém plánu Deutsche Oper Berlin již několik let a o její zařazení a uvedení se zasloužil režisér Christof Loy. Loye nadchla vynikající nahrávka této opery z roku 1992 (Decca) v hlavní roli s bulharskou pěvkyní Annou Tomowou-Sintow a toužil již řadu let toto dílo inscenovat.

Zázrak Heliany se nikdy nestane repertoárovou operou pro masy typu Carmen, Aida či Lohengrin. Sice nabízí barvitou instrumentaci v masivně obsazeném orchestru a vděčné i nesmírně náročné pěvecké příležitosti, ale intimitou svého sdělení osloví jen soustředěné a vysoce vnímavé publikum, které se nechá nést příběhem a dokáže citlivě dešifrovat finesy inteligentní režie. Christof Loy se důkladně obeznámil s psychologickými a sexuologickými směry, které na počátku dvacátého století znamenaly zásadní revoluci v odborném, později i uměleckém a nakonec i společenském prostředí.

Výsledkem kolektivní snahy Deutsche Oper Berlin je opravdu snová inscenace, vypracovaná do nejmenších detailů, která nabízí absolutní jednotu scénického jednání, libreta a hudby. Neznamená to, že jevištní dění ilustruje zpívaný text, ale vychází z něj, prohlubuje jej a překvapivě nabízí (nikoliv proti smyslu textu) jinou scénickou alternativu, než je při prvním kontaktu s dílem zřejmá.

V aktuální inscenaci vladařův palác v blíže neurčené zemi připomíná bohaté, ale stroze chladné interiéry dvacátého století (Loy opět používá svůj oblíbený materiál – dřevo). V popředí je vlastně jediná významná rekvizita, velký stůl, který mění svoji funkci (cela ve vězení, oltář, vládcův pracovní stůl či soudní stolice) a stává se centrem jevištní akce. Heliana vstupuje do děje, aby poznala neznámého Cizince, zmírnila jeho vězeňské strasti a utěšila jej. Cizinec, přinášející do země radost a lásku (zato davem nenáviděný) záhy rozpozná její dobrotu a lásku, která představuje výraz nejvyššího duchovního spojení mezi oběma stejně naladěnými jedinci. Vyzve Helianu (zcela v souladu s libretem), aby rozpustila své vlasy, ukázala mu své bílé nohy a posléze odkryla i krásu svého těla. Heliana a její představitelka toto učiní jako výraz té nejvyšší pohlavní čistoty a divákům se tají dech nad obřadností i jednoduchostí, ne však povrchností této scény. Právě vstupující vladař však má za to, že manželku přistihl při nevěře a ihned svolává soud, před kterým Heliana musí dokázat svoji nevinu. Zfanatizovaný dav, podporující bezohledného vládce, útočí na Helianu a nechce uvěřit jejímu vyprávění v proslulé árii „Ich ging zu ihm“, kde objasňuje své čisté úmysly, které ji vedly k ukázání své nahoty před cizím mužem. Tou nebyla „slast krve“, ale niterná potřeba ukonejšit jeho bol.

Po Cizincově smrti (který ukončí svůj život vlastní rukou, aby Heliane očistil před běsnícím manželem a davem) se rozpoutá další peklo, neboť nyní již neexistuje svědek, který byl domnělou ženinu nevěru dokázal. Heliane nadále udržuje svůj spirituálně-tělesný kontakt s mrtvým tělem Cizince a je osvícena k tomu, aby Cizince vzkřísila, a tím také sama sebe ospravedlnila. Sama ale cítí, že k tomu nemá dostatek síly a čistoty „Ich kann nicht, ich kann nicht. Ich habe ihn geliebt! … Nicht göttlich bin, ich nicht rein.“ (Nemohu, nemohu, já jsem ho milovala, nejsem božská, nejsem čistá). Právě toto přiznání v inscenaci způsobí „zázrak“: vládce ji jako nečistou předhodí lačným mužským samcům a jako spásný anděl se probouzí (?) z věčného spánku Cizinec. Heliane umírá rukou žárlivého manžela a celý dav dychtící po krvi a pomstě se uklidňuje a sám se ukládá do smrtícího spánku. Heliane s Cizincem opouštějí tuto mrtvou zemi bez radosti a lásky do jiné reality.

Pro bytostně citlivé ztvárnění hlavních postav Deutsche Oper Berlin vybrala výborné představitele –  jako titulní Helianu americkou sopranistku Saru Jakubiak, která je v pevném angažmá ve Frankfurtu a která již hostuje řadu let na významných světových jevištích, zpívá Elsu, Evičku v Mistrech pěvcích norimberských (s Kirillem Petrenkem v Mnichově) či Agáthu v Čarostřeleci (v Dráždanech s Christianem Thielemannem).

Najít představitelku, která má kouzlo a půvab Arabelly, hlas Salome a především obrovské charisma, bez kterého nelze přesvědčivě tak sensuální roli vůbec zahrát, je skoro nemožné – a tady vše vyšlo dokonale. V neposlední řadě Sara Jakubiak upoutala krásou svého těla.

Rakouský baryton Josef Wagner se přesvědčivě předvedl jako její manžel; jeho hlas je pevný a silný, ale není to možná pravý wotanovský hlas, který si Korngold představoval při komponování tohoto partu.

Obrovský úspěch si plně zasloužil mladý tenorista, Američan Brian Jagde s nádherně kovově znějícím tenorem, který se bez problémů zvládl dostat i přes hustě obsazený orchestr. Pěvec se zatím věnuje hlavně italskému oboru, má v repertoáru i Prince v Rusalce; ale jeho budoucnost bude asi patřit stěžejním partům v dílech Richarda Wagnera. I herecky působil neobyčejně tvárně a přirozeně.

Menší roli Velvyslankyně (Botin) výborně zpívala a hrála Okka von der Damerau, rovněž tak se dobře zhostil svého úkolu Derek Welton (basbaryton angažovaný v Deutsche Oper Berlin), jehož pěvecký part sice nebyl tolik rozsáhlý, ale jemuž režie přidělila velmi důležitý úkol jediné osoby ve vládcově domě (kromě Heliany a Cizince), která přináší pozitivní poselství do celého dramatu.

Orchestr Deutsche Oper Berlin s Marcem Albrechtem za dirigentským pultem se postaral o svrchovaný hudební podklad k úchvatnému jevištnímu obrazu. Spiritualita partitury byla zprostředkována na výbornou, o bezchybném technickém provedení nemluvně. Mohutný orchestr povětšinou nekryl zpěváky (jak by se jinak dalo očekávat); jednak na jevišti byly velké hlasy a rovněž tak vzadu uzavřená scéna pomáhala dotvořit kompaktní zvuk orchestru a zpěváků.

Hodnocení autora recenze: 95%
***

Na rozdíl od Korngoldova Zázraku Heliany Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu je v poslední dekádě titulem, který bezpečně zakotvil v repertoáru velkých světových scén a rovněž v Čechách máme v současnosti možnost tento titul vidět v Národním divadle moravskoslezském.

Inscenace Deutsche Oper Berlin měla svoji premiéru v roce 2015 a byla připravena v koprodukci s Den Norske Opera v Oslu. Nyní se v pár představeních inscenace vrátila zpět do Berlína, a to opět ve vynikajícím hudebním provedení Donalda Runniclese.

Norský režisér Ole Ander Tandberg nabízí svůj nikoli nezajímavý „severský“ výklad Kateřiny Izmajlovny, který se v mnohém odlišuje od klasického „středoevropského“ pojetí. Dílo inscenuje jako sociální frašku, odehrávající se kdesi u moře. Izmajlovovi jsou bohatí, loví ryby (zřejmě lososy), ale těžká fyzická dřina jejich nádeníků je všudypřítomná. Na počátku děje je tu rodinný dům Izmajlových na kopci vystavěném z lávových kamenů, vedený Kateřininým přísným švagrem a jeho slabošským synem. Kateřina nemusí pracovat, protože rodinu dobře uživí rybolov, ale nemá ani žádné zájmy a nudí se. Absurdita brutálního prostředí, způsob jednání mezi osobami (znásilnění Aksinji) či svedení Izmajlovny Sergejem jsou podpořeny opakovanými groteskními výstupy dámské kapely (na jevišti) v červených kostýmcích se skládanými sukněmi, bílými podkolenkami, kabelkami – naživo hrající na dechové nástroje (které v partituře mají významné místo). Tandberg zpočátku příliš neakcentuje lásku Kateřiny k Sergejovi, spíše vyzdvihuje tělesnost jejich vztahu. V sexuálních scénách, scénách lynčování Sergeje či smrti Borise a Sinowije neusiluje o obrazovou situační realitu, ale používá prostředků výsměchu, grotesky, což někteří diváci mohou brát jako „zlehčování“ sociálního tématu.

Použitá stylizace není vždy vyrovnaná a důsledná, a to se týká i kostýmů vytvořených Mariou Geber. Téměř realistické rybářské pracovní oděvy dominují v prvních dvou dějstvích, naprosto věrný svatební oblek je použit ve třetím jednání, kde si posléze celý policejní sbor v trenýrkách přežehluje své uniformy před návštěvou Izmajlovových. V posledním aktu na Sibiři jsou všichni účinkující (vězni) jen ve spodním prádle (zřejmě jako výraz ztráty všech materiálních hodnot?). V rozporu s libretem se Kateřina pro Sergeje vzdává svých silonek (!).

Vedle dominantní kopy lávových kamenů, po které neustále přebíhají aktéři představení, jsou dalším určujícím scénografickým prvkem stěny domu Izmajlových a makety ulovených ryb. Ty jednak zaměstnávají ruce rybářů, ale slouží i jako falické symboly v některých sexuálních scénách, a režisér/výtvarník je využívá i jako vybavení domácnosti (což občas vede k nesnadnosti identifikace momentální funkce té které rekvizity).

Akce na jevišti občas vyvolají bouři smíchu u přítomných diváků, nicméně zvolená forma frašky je většinou účinná a nesnižuje celkové tragické vyznění opery.

Hudební nastudování Donalda Runniclese jde ruku v ruce se scénickým pojetím: ostré syrové zvuky orchestru podporují fraškovité výjevy na jevišti, zatímco zklidněný tok hudby zas účinně směřuje příběh do tragické velikosti. Souhra hráčů v orchestřišti i na jevišti (dámská kapela, obsazená ovšem i maskovanými muži) je dokonalá, dirigent užívá účinně celou paletu odstínů, které nabízí Šostakovičova partitura.

Šostakovičova opera vedle orchestru ovšem stojí a padá s výkonem hlavní představitelky: Deutsche Oper Berlin oslovila výtečnou zpívající herečku Evelyn Herlitzius, která je uznávána pro svojí mimořádnou schopnost převtělit se do tragických heroin operního jeviště. Herlitzius je strhující každým gestem, pohledem, pěvecky pro ni role nepředstavuje žádný pěvecký problém, jako zkušená interpretka Wagnera a Strausse vládne mocným hlasem ve fortissimo a umí jej i zcela zklidnit v lyrických a kantabilních pasážích. Se ctí se vyrovnala i s nástrahami ruštiny (i když srozumitelnost zpívaného textu nebyla dokonalá). Expresivita jejího projevu je ovšem někdy na úkor krásy zpěvu. Sergeje ztvárnil velmi dobře Sergej Polyakov, který vedle dobré pěvecké dispozice byl schopen přes rampu i přenést nezbytný tělesný chtíč, charakteristický pro tuto postavu. Roli Kateřinina švagra po původně ohlášeném Kurtu Rydlovi převzal bohužel jen „provozně spolehlivý“ Wolfgang Bankl. V menších rolích se opět výrazně a osobitě uplatnil výborný basbaryton Seth Carico, miláček berlínského publika, či Vasilisa Berzhanskaya v roli Sonětky, jejíž výkon byl ztížen tím, že celou partii musela odzpívat ve spodním prádle.

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Erich Wolfgang Korngold:
Das Wunder der Heliane
(Zázrak Heliany)
Hudební nastudování: Marc Albrecht
Režie: Christof Loy
Scéna: Johannes Leiacker
Kostýmy: Barbara Drosihn
Světla: Olaf Winter
Sbormistr: Jeremy Bines
Dramaturgie: Dorothea Hartmann, Thomas Jonigk
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 18. března 2018 Deutsche Oper Berlin
(psáno z představení 6. 4. 2018)

Heliane – Sara Jakubiak
Der Herrscher – Josef Wagner
Der Fremde – Brian Jagde
Die Botin – Okka von der Damerau
Der Pförtner – Derek Welton
Der blinde Schwertrichter – Burkhard Ulrich
Sechs Richter – Andrew Dickinson, Dean Murphy, Thomas Florio, Clemens Bieber, Philipp Jekel, Stephen Bronk
Zwei Seraphische Stimmen – Sandra Hamaoul, Meechot Marrero
***

Dmitrij Šostakovič:
Lady Macbeth von Mzensk
(Lady Macbeth Mcenského újezdu)
Hudební nastudování a provedení: Donald Runnicles
Režie: Ole Anders Tandberg
Scéna: Erlend Birkenland
Kostýmy: Marie Geber
Světla: Ellen Ruge
Sbormistr: Jeremy Bines
Choreografie: Jeanette Langert
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
(koprodukce Deutsche Oper Berlín / Den Norske Opera Oslo)
Premiéra 25. ledna 2015 Deutsche Oper Berlin
(psáno z představení 7. 4. 2018)

Boris Timofejewitsch Ismailow – Wolfgang Bankl
Sinowij Borissowitsch Ismailow – Thomas Blondelle
Katerina Ismailowa – Evelyn Herlitzius
Sergej –Sergey Polyakov
Aksinja / Zwangsarbeiterin – Stephanie Weiss
Der Schäbige – Burkhard Ulrich
Verwalter / Polizist – Derek Welton
Hausknecht / Wächter / Sergeant – Noel Bouley
Vorarbeiter – Aram Youn, Olli Rantaseppä, Ralph Eschrig
Mühlenarbeiter – Sam Roberts-Smith
Kutscher – Ya-Chung Huang
Pope – Tobias Kehr
Polizeichef – Seth Carico
Lehrer / Betrunkener – James Kryshak
Sonjetka – Vasilisa Berzhanskaya
Alter Zwangsarbeiter – Stephen Bronk
Geist des Boris Timofejewitsch – Wolfgang Bankl

www.deutscheoperberlin.de