Láska jako morální čistota i chtíč. Dvakrát z berlínské Deutsche Oper

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Téměř vyprodané hlediště Deutsche Oper Berlin minulý víkend napjatě sledovalo poslední představení z premiérové řady opery Ericha Wolfganga Korngolda Zázrak Heliany (Das Wunder der Heliane) a obnovenou inscenaci první verze Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovny. Obojí ve velkorysém hudebním provedení a v poutavých režijních koncepcích.
Deutsche Oper Berlin (zdroj commons.wikimedia.org / foto Manfred Brückels)

Německá divadla se snaží systematicky inscenovat i zapomenutá operní díla a po loňském senzačním úspěchu koncertního provedení Korngoldovy opery Das Wunder der Heliane ve Freiburgu se nyní pro scénickou verzi rozhodla Deutsche Oper Berlin. Ohlas premiéry a repríz u diváků i kritiků ukázal, že se snad podařil opravdový jevištní zázrak. O historii díla jsme přinesli podrobnou zprávu v souvislosti s freiburgským provedením (článek zde).

Reklama




Heliana byla v dramaturgickém plánu Deutsche Oper Berlin již několik let a o její zařazení a uvedení se zasloužil režisér Christof Loy. Loye nadchla vynikající nahrávka této opery z roku 1992 (Decca) v hlavní roli s bulharskou pěvkyní Annou Tomowou-Sintow a toužil již řadu let toto dílo inscenovat.

Zázrak Heliany se nikdy nestane repertoárovou operou pro masy typu Carmen, Aida či Lohengrin. Sice nabízí barvitou instrumentaci v masivně obsazeném orchestru a vděčné i nesmírně náročné pěvecké příležitosti, ale intimitou svého sdělení osloví jen soustředěné a vysoce vnímavé publikum, které se nechá nést příběhem a dokáže citlivě dešifrovat finesy inteligentní režie. Christof Loy se důkladně obeznámil s psychologickými a sexuologickými směry, které na počátku dvacátého století znamenaly zásadní revoluci v odborném, později i uměleckém a nakonec i společenském prostředí.

Výsledkem kolektivní snahy Deutsche Oper Berlin je opravdu snová inscenace, vypracovaná do nejmenších detailů, která nabízí absolutní jednotu scénického jednání, libreta a hudby. Neznamená to, že jevištní dění ilustruje zpívaný text, ale vychází z něj, prohlubuje jej a překvapivě nabízí (nikoliv proti smyslu textu) jinou scénickou alternativu, než je při prvním kontaktu s dílem zřejmá.

V aktuální inscenaci vladařův palác v blíže neurčené zemi připomíná bohaté, ale stroze chladné interiéry dvacátého století (Loy opět používá svůj oblíbený materiál – dřevo). V popředí je vlastně jediná významná rekvizita, velký stůl, který mění svoji funkci (cela ve vězení, oltář, vládcův pracovní stůl či soudní stolice) a stává se centrem jevištní akce. Heliana vstupuje do děje, aby poznala neznámého Cizince, zmírnila jeho vězeňské strasti a utěšila jej. Cizinec, přinášející do země radost a lásku (zato davem nenáviděný) záhy rozpozná její dobrotu a lásku, která představuje výraz nejvyššího duchovního spojení mezi oběma stejně naladěnými jedinci. Vyzve Helianu (zcela v souladu s libretem), aby rozpustila své vlasy, ukázala mu své bílé nohy a posléze odkryla i krásu svého těla. Heliana a její představitelka toto učiní jako výraz té nejvyšší pohlavní čistoty a divákům se tají dech nad obřadností i jednoduchostí, ne však povrchností této scény. Právě vstupující vladař však má za to, že manželku přistihl při nevěře a ihned svolává soud, před kterým Heliana musí dokázat svoji nevinu. Zfanatizovaný dav, podporující bezohledného vládce, útočí na Helianu a nechce uvěřit jejímu vyprávění v proslulé árii „Ich ging zu ihm“, kde objasňuje své čisté úmysly, které ji vedly k ukázání své nahoty před cizím mužem. Tou nebyla „slast krve“, ale niterná potřeba ukonejšit jeho bol.

Po Cizincově smrti (který ukončí svůj život vlastní rukou, aby Heliane očistil před běsnícím manželem a davem) se rozpoutá další peklo, neboť nyní již neexistuje svědek, který byl domnělou ženinu nevěru dokázal. Heliane nadále udržuje svůj spirituálně-tělesný kontakt s mrtvým tělem Cizince a je osvícena k tomu, aby Cizince vzkřísila, a tím také sama sebe ospravedlnila. Sama ale cítí, že k tomu nemá dostatek síly a čistoty „Ich kann nicht, ich kann nicht. Ich habe ihn geliebt! … Nicht göttlich bin, ich nicht rein.“ (Nemohu, nemohu, já jsem ho milovala, nejsem božská, nejsem čistá). Právě toto přiznání v inscenaci způsobí „zázrak“: vládce ji jako nečistou předhodí lačným mužským samcům a jako spásný anděl se probouzí (?) z věčného spánku Cizinec. Heliane umírá rukou žárlivého manžela a celý dav dychtící po krvi a pomstě se uklidňuje a sám se ukládá do smrtícího spánku. Heliane s Cizincem opouštějí tuto mrtvou zemi bez radosti a lásky do jiné reality.

E. W. Korngold: Das Wunder der Heliane – Sara Jakubiak (Heliane) – Deutsche Oper Berlin 2018 (zdroj Deutsche Oper Berlin / foto © Monika Rittershaus)

Pro bytostně citlivé ztvárnění hlavních postav Deutsche Oper Berlin vybrala výborné představitele –  jako titulní Helianu americkou sopranistku Saru Jakubiak, která je v pevném angažmá ve Frankfurtu a která již hostuje řadu let na významných světových jevištích, zpívá Elsu, Evičku v Mistrech pěvcích norimberských (s Kirillem Petrenkem v Mnichově) či Agáthu v Čarostřeleci (v Dráždanech s Christianem Thielemannem).

Najít představitelku, která má kouzlo a půvab Arabelly, hlas Salome a především obrovské charisma, bez kterého nelze přesvědčivě tak sensuální roli vůbec zahrát, je skoro nemožné – a tady vše vyšlo dokonale. V neposlední řadě Sara Jakubiak upoutala krásou svého těla.

Rakouský baryton Josef Wagner se přesvědčivě předvedl jako její manžel; jeho hlas je pevný a silný, ale není to možná pravý wotanovský hlas, který si Korngold představoval při komponování tohoto partu.

Obrovský úspěch si plně zasloužil mladý tenorista, Američan Brian Jagde s nádherně kovově znějícím tenorem, který se bez problémů zvládl dostat i přes hustě obsazený orchestr. Pěvec se zatím věnuje hlavně italskému oboru, má v repertoáru i Prince v Rusalce; ale jeho budoucnost bude asi patřit stěžejním partům v dílech Richarda Wagnera. I herecky působil neobyčejně tvárně a přirozeně.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - E. W. Korngold: Das Wunder der Heliane (Deutsche Oper Berlin 2018)

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - D. Šostakovič: Lady Macbeth von Mzensk (Deutsche Oper Berlin 2015)

[Celkem: 1    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na