Láska jako morální čistota i chtíč. Dvakrát z berlínské Deutsche Oper

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Menší roli Velvyslankyně (Botin) výborně zpívala a hrála Okka von der Damerau, rovněž tak se dobře zhostil svého úkolu Derek Welton (basbaryton angažovaný v Deutsche Oper Berlin), jehož pěvecký part sice nebyl tolik rozsáhlý, ale jemuž režie přidělila velmi důležitý úkol jediné osoby ve vládcově domě (kromě Heliany a Cizince), která přináší pozitivní poselství do celého dramatu.

Orchestr Deutsche Oper Berlin s Marcem Albrechtem za dirigentským pultem se postaral o svrchovaný hudební podklad k úchvatnému jevištnímu obrazu. Spiritualita partitury byla zprostředkována na výbornou, o bezchybném technickém provedení nemluvně. Mohutný orchestr povětšinou nekryl zpěváky (jak by se jinak dalo očekávat); jednak na jevišti byly velké hlasy a rovněž tak vzadu uzavřená scéna pomáhala dotvořit kompaktní zvuk orchestru a zpěváků.

Hodnocení autora recenze: 95%
***

Na rozdíl od Korngoldova Zázraku Heliany Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu je v poslední dekádě titulem, který bezpečně zakotvil v repertoáru velkých světových scén a rovněž v Čechách máme v současnosti možnost tento titul vidět v Národním divadle moravskoslezském.

Inscenace Deutsche Oper Berlin měla svoji premiéru v roce 2015 a byla připravena v koprodukci s Den Norske Opera v Oslu. Nyní se v pár představeních inscenace vrátila zpět do Berlína, a to opět ve vynikajícím hudebním provedení Donalda Runniclese.

Norský režisér Ole Ander Tandberg nabízí svůj nikoli nezajímavý „severský“ výklad Kateřiny Izmajlovny, který se v mnohém odlišuje od klasického „středoevropského“ pojetí. Dílo inscenuje jako sociální frašku, odehrávající se kdesi u moře. Izmajlovovi jsou bohatí, loví ryby (zřejmě lososy), ale těžká fyzická dřina jejich nádeníků je všudypřítomná. Na počátku děje je tu rodinný dům Izmajlových na kopci vystavěném z lávových kamenů, vedený Kateřininým přísným švagrem a jeho slabošským synem. Kateřina nemusí pracovat, protože rodinu dobře uživí rybolov, ale nemá ani žádné zájmy a nudí se. Absurdita brutálního prostředí, způsob jednání mezi osobami (znásilnění Aksinji) či svedení Izmajlovny Sergejem jsou podpořeny opakovanými groteskními výstupy dámské kapely (na jevišti) v červených kostýmcích se skládanými sukněmi, bílými podkolenkami, kabelkami – naživo hrající na dechové nástroje (které v partituře mají významné místo). Tandberg zpočátku příliš neakcentuje lásku Kateřiny k Sergejovi, spíše vyzdvihuje tělesnost jejich vztahu. V sexuálních scénách, scénách lynčování Sergeje či smrti Borise a Sinowije neusiluje o obrazovou situační realitu, ale používá prostředků výsměchu, grotesky, což někteří diváci mohou brát jako „zlehčování“ sociálního tématu.

Použitá stylizace není vždy vyrovnaná a důsledná, a to se týká i kostýmů vytvořených Mariou Geber. Téměř realistické rybářské pracovní oděvy dominují v prvních dvou dějstvích, naprosto věrný svatební oblek je použit ve třetím jednání, kde si posléze celý policejní sbor v trenýrkách přežehluje své uniformy před návštěvou Izmajlovových. V posledním aktu na Sibiři jsou všichni účinkující (vězni) jen ve spodním prádle (zřejmě jako výraz ztráty všech materiálních hodnot?). V rozporu s libretem se Kateřina pro Sergeje vzdává svých silonek (!).

Vedle dominantní kopy lávových kamenů, po které neustále přebíhají aktéři představení, jsou dalším určujícím scénografickým prvkem stěny domu Izmajlových a makety ulovených ryb. Ty jednak zaměstnávají ruce rybářů, ale slouží i jako falické symboly v některých sexuálních scénách, a režisér/výtvarník je využívá i jako vybavení domácnosti (což občas vede k nesnadnosti identifikace momentální funkce té které rekvizity).

Akce na jevišti občas vyvolají bouři smíchu u přítomných diváků, nicméně zvolená forma frašky je většinou účinná a nesnižuje celkové tragické vyznění opery.

Hudební nastudování Donalda Runniclese jde ruku v ruce se scénickým pojetím: ostré syrové zvuky orchestru podporují fraškovité výjevy na jevišti, zatímco zklidněný tok hudby zas účinně směřuje příběh do tragické velikosti. Souhra hráčů v orchestřišti i na jevišti (dámská kapela, obsazená ovšem i maskovanými muži) je dokonalá, dirigent užívá účinně celou paletu odstínů, které nabízí Šostakovičova partitura.

Šostakovičova opera vedle orchestru ovšem stojí a padá s výkonem hlavní představitelky: Deutsche Oper Berlin oslovila výtečnou zpívající herečku Evelyn Herlitzius, která je uznávána pro svojí mimořádnou schopnost převtělit se do tragických heroin operního jeviště. Herlitzius je strhující každým gestem, pohledem, pěvecky pro ni role nepředstavuje žádný pěvecký problém, jako zkušená interpretka Wagnera a Strausse vládne mocným hlasem ve fortissimo a umí jej i zcela zklidnit v lyrických a kantabilních pasážích. Se ctí se vyrovnala i s nástrahami ruštiny (i když srozumitelnost zpívaného textu nebyla dokonalá). Expresivita jejího projevu je ovšem někdy na úkor krásy zpěvu. Sergeje ztvárnil velmi dobře Sergej Polyakov, který vedle dobré pěvecké dispozice byl schopen přes rampu i přenést nezbytný tělesný chtíč, charakteristický pro tuto postavu. Roli Kateřinina švagra po původně ohlášeném Kurtu Rydlovi převzal bohužel jen „provozně spolehlivý“ Wolfgang Bankl. V menších rolích se opět výrazně a osobitě uplatnil výborný basbaryton Seth Carico, miláček berlínského publika, či Vasilisa Berzhanskaya v roli Sonětky, jejíž výkon byl ztížen tím, že celou partii musela odzpívat ve spodním prádle.

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Erich Wolfgang Korngold:
Das Wunder der Heliane
(Zázrak Heliany)
Hudební nastudování: Marc Albrecht
Režie: Christof Loy
Scéna: Johannes Leiacker
Kostýmy: Barbara Drosihn
Světla: Olaf Winter
Sbormistr: Jeremy Bines
Dramaturgie: Dorothea Hartmann, Thomas Jonigk
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 18. března 2018 Deutsche Oper Berlin
(psáno z představení 6. 4. 2018)

Heliane – Sara Jakubiak
Der Herrscher – Josef Wagner
Der Fremde – Brian Jagde
Die Botin – Okka von der Damerau
Der Pförtner – Derek Welton
Der blinde Schwertrichter – Burkhard Ulrich
Sechs Richter – Andrew Dickinson, Dean Murphy, Thomas Florio, Clemens Bieber, Philipp Jekel, Stephen Bronk
Zwei Seraphische Stimmen – Sandra Hamaoul, Meechot Marrero
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - E. W. Korngold: Das Wunder der Heliane (Deutsche Oper Berlin 2018)

[yasr_visitor_votes postid="292244" size="small"]

Vaše hodnocení - D. Šostakovič: Lady Macbeth von Mzensk (Deutsche Oper Berlin 2015)

[yasr_visitor_votes postid="292245" size="small"]