Lea Švejdová a Dagmar Pecková: Dvě tváře jedné Anny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Opera Národního divadla je jedním z realizátorů mezinárodního projektu Musica non grata, který přibližuje tvorbu „nežádoucích“ skladatelů první poloviny 20. století. Podhoubí českoněmeckých uměleckých vztahů zrodilo mnoho v oblasti literatury, hudby, tance a dalších druhů umění. Někteří autoři jsou pozapomenuti, jiní zastíněni několika jmény, která si uzurpuje turistický ruch. V meziválečném období najdeme mnoho děl, která spojují několik uměleckých druhů a žánrů v jeden. Takovou je inscenace Kurta Weilla a Bertolta Brechta „Sedm smrtelných hříchů“, opera, respektive zpívaný balet, v němž hlavní postavu ztvárňuje jako dvojroli pěvkyně a sólová tanečnice. Na scéně Státní opery se sešly i nyní dva světy, které se tak často nepotkávají – Weilovu Annu zpívá Dagmar Pecková a tančí jedna z našich nejvýraznějších představitelek současného tance ze silné porevoluční generace konzervatoře Duncan centre, Lea Švejdová. Jak se oběma dámám žije v jejich společné roli, režírované Barborou Horákovou Joly a choreografované Martou Trpišovskou? Setkání světů opery a současného tance je téměř ideálně harmonické. Jen je škoda, že se projekt nedočká na našich prknech více repríz…
Dagmar Pecková a Lea Švejdová po premiéře (zdroj Opera ND, foto Zdenek Sokol 2021)

„Na jevišti je to obrovská radost,“ neskrývá své nadšení z inscenace Dagmar Pecková, „Per Boye Hansen udělal skvělý počin, že Operu ND zapojil do projektu Musica non grata. Vždyť Státní opera právě kvůli takovému umění vznikla a je strašně důležité, aby divák tato díla poznal. Nemůžeme se pořád plácat v Prodankách a Traviatách. Chápu, že sólisté z toho mají obavu, protože se musí učit něco opravdu jiného, ale třeba Petra Šimková je obdivuhodná (hlavní a jediná představitelka jednoaktové opery Arnolda Schönberga Očekávání, která tvoří se Sedmi smrtelnými hříchy jeden společný program, pozn. red.)“

Jak to vidí tanečnice?
Lea Švejdová
: Mě osobně úplně fascinuje dynamika celého týmu, ať je to Bára Horáková, Marta Trpišovská, Dáša, Jiří (dirigent Jiří Rožeň, pozn. red.) i tanečníci, kteří do toho vstoupili neuvěřitelně připravení. Část z deseti tanečníků pochází z „našeho hnízda“ současného tance, ale máme tam i tři holčiny ze souboru Opery ND a spolupracuje se s nimi moc dobře, až si myslím, že jejich potenciál není asi plně využitý.

Působíte velmi komplexně, jako jednolitá skupina. Probíhal klasický konkurz? A kdo oslovil vás, Leo?
Lea Švejdová: Oslovila mě Bára Horáková přes mého muže Vojtu Švejdu. Jako první přizvala uskupení Wariot Ideal, jehož je manžel členem, aby vytvořili scénografii a podíleli se na koncepci představení. Pozvala je už když se projekt začal zkoušet ve španělském Bilbau, to bylo na jaře, kdy byly ve Španělsku mírnější podmínky než u nás. Myslím, že Bára chtěla zkusit trochu jiný směr tanečního provedení. Vojtu napadlo, že bych Annu mohla tančit já, že jsme si snad s Dášou i podobné.

Pro další tanečníky byl vypsaný konkurz. Vybrali jsme intuitivně ty, u kterých jsme cítili, že budou rádi pracovat jiným způsobem. Byla pro nás velmi důležitá nejen technická úroveň, ale hlavně osobitost a schopnost přesvědčivě vyjádřit obsah jednotlivých scén. Máme obrovskou věkovou škálu, od čerstvých absolventů po mně nebo Jara Ondruše, co už jsme jiná generace.

Opera ND – Sedm smrtelných hříchů – Dagmar Pecková (Anna I), Lea Švejdová (Anna II) a tanečníci (foto Zdeněk Sokol)

Dagmar Pecková: S Martou Trpišovskou jsem právě už jednou Weilla dělala! Než vznikla velká kabaretní revue Wanted v Lucerně, rok předtím na litomyšlském festivalu jsem dělala takovou menší koncertní verzi, Cabaret Epoque, žádná velká výprava a light design, jenom takový koncert, ale právě Marta Trpišovská s mužem (Michal Vodenka, pozn. red.) tam byli za taneční pár a dělali nám choreografii.

Jak dokázala křehká Marta Trpišovská „uchoreografovat“ takové dvě silné osobnosti?
Dagmar Pecková
: Když pracujete na inscenaci, není to tom „já mám pravdu, ty máš pravdu“ a prosazovat se, člověk předem ví, do čeho jde, když ho osloví režisér a zná choreografa. Pokud mám výhrady, tak spolupráce nemá smysl, pokud se tomu naprosto oddám a řeknu si, že s těmi lidmi chci spolupracovat, mám k nim důvěru, je to příjemná práce. Byla jsem nadšená, že mě Bára Horáková oslovila, líbí se mi, jak režíruje. Zvala mě už do Bilbaa, jenže v době premiéry jsem měla naplánovanou akci k mým šedesátinám v Divadle Kalich. Ta se potom kvůli covidu zrušila, zatímco v Bilbau se hrálo, bývala bych mohla pracovat, ale co se dá dělat. Když jsem se dozvěděla, že inscenace bude v Praze, měla jsem radost. S Bárou se znám od roku 2012, když začínala v Basileji jako asistentka režie. Dělaly jsme spolu Káťu Kabanovou a strašně jsme si porozuměly. Využila první příležitosti, aby mi nabídla roli, o které si myslela, že je opravdu pro mě.

Nechtělo se vám někdy vstoupit do choreografického procesu?
Lea Švejdová
: Ne, člověk musí přijmout nastavení týmu, Marta je choreografka, má poslední slovo. Ale my jako interpreti můžeme vždycky něco nabídnout, to probíhá pořád, Marta ale vidí všechno očima zvenku a její pohled je rozhodující. A samozřejmě je velmi důležitá důvěra, kterou já po mnoha letech spolupráce s Martou mám naprosto stoprocentní.

Opera ND – Sedm smrtelných hříchů – Dagmar Pecková (Anna I), Lea Švejdová (Anna II) (foto Zdeněk Sokol)

Ztvárňujete pomyslně dvě tváře jedné a té samé postavy. Vnímáte tak svou roli obě?
Dagmar Pecková
: Možná je to i rozdvojená osobnost. Jedna je racionální, tou je zpěvačka, která už ví, o čem je život. A ta druhá je jako její duše, zrcadlo, které se jí skrze druhou Annu nastavuje, aby viděla, jak jedná s lidmi a jak vypadá její „vnitřek“. Takhle to čtu já. Je to trošku jako Obraz Doriana Graye.
Lea Švejdová: Možná je to i v tom, že je silnější spojení racionálního prvku s textem, který je konkrétní, zatímco tanec je blíž duši. Neříkám, že zpěv duši nemá, ale je to trochu jiné.
Dagmar Pecková: Když chceš vyjádřit duši, tak ti to samozřejmě daleko lépe jde tancem než čímkoli jiným, protože je mnohem abstraktnější. A duše je abstraktní.
Lea Švejdová: Tu rozdvojenost ještě podporují vzpomínky Anny na svět, ve kterém vyrostla.
Dagmar Pecková: A hlavně, když přemýšlíš, pořád sama se sebou mluvíš, sama se sebou se radíš. A to, že se někdy rozhodneš něco udělat proti sobě, i když ti vnitřek radí něco jiného, to je přesně Anna. Proto jako postava tolik trpíš, proto máš na jevišti v sobě takovou bolest, protože já jsem se rozhodla jít proti vlastnímu svědomí…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments